HamStet Home: Na cestách - Skandinávie

Cesty - Skandinávie - Norsko v srdci (2. část)

Norsko v srdci

Část druhá - Cestou k Oslu

O černých očích modrého ledu

Kdysi dávno mě kdosi naučil, že existuje „epiteton constans“ – tedy něco jako pevný stálý neopominutelný přívlastek, který věc činí sebou samou. V Norsku je takovým stálým atributem vítr, sníh, vodopády, ledovce a vůbec. S jedním z těch ledovců jsme měli tu čest se i při naší zběsile hybné cestovní rychlosti poznat se blíže. Svartisen prý znamená černé oči a není jisto, zda se název zrodil díky černým puntíkům granátů (tady jsou opravdu černozelené a ne narudlé), které se nápadně odlišují od železem prosáklého do zrzava zbarveného geologického podloží ledovce, nebo jestli je to nějaká úplně jiná legenda.

Po hodinovém čekání nás přes jezero svezla loď (za nekřesťanský peníz rok od roku větší) a my, vybaveni rezervními větrovkami, pláštěnkami a vůbec, vyrazili vzhůru podél ledovcové říčky. Ledovec byl toho dne zjevně v náladě chladné až mrazivě lezavé, a téhož druhu počasí nám dával bohatě zakusiti. Značení cesty (nijak zvláště důkladné, kam se hrabe na Klub českých turistů) postupně mizelo v mlze a dešti až potupně zmizelo vůbec. Další a další chodci vzdávali pokračování výstupu. Bojovou morálku naší skupiny nepozvedly ani semo-tamo zabudované tyče s nápisy něco jako „nelezte sem, neb když se led utrhne, voda nohy podtrhne“ (v úderné a stručné norštině i střízlivé angličtině).

Déšť houstl a zalézal všude. Kam se nedostal déšť, tam se člověk v nepromokavém oblečení pro změnu zpotil. Vlezli jsme, kam neměli, uvízli v rozsedlině, hloupě se drásali svahem, zatímco někde vedle stoupala relativně pohodlná stezka. Zmoklá hladká skála klouzala nepříjemně pod nohama. A pak jsme ho uviděli. Ne klasický alpský ledovcový splaz, maskovaný zeminou a změněný do šedozelené hmoty, ani islandský ledovec, promísený vrstvami popele a sopečného spadu. Byla tam kolmá hrana bělavého ledu. Oči měl mnohé a nebyly černé, ale hluboké a modromodré. Dívaly se někam dovnitř i ven současně, někam do nitra světa. Kolem ledu bylo trochu zimavo, ale led sám voněl – snad časem nebo čím. Nevím. Některé věci lze jen zažít a s pokorou uchovat v paměti…

P. S. Jsou ovšem lidé, kteří se nespokojují s povrchními zážitky. Někteří z nás proto po dětsku led ochutnávali a jedna spolucestující to vzala s poznáváním doslova do hloubky, když se (ne zcela dobrovolně) vykoupala „da capo al fine“ v menším ledovcovém jezírku, aby to vnímání bylo komplexní. Nakonec jsme ale vcelku neporušeni dorazili jak do autobusu, tak na nocleh. Jen někdy v noci ještě přicházejí sny o černých očích modrého ledu!

O stroji času v Mo i Rana

Cestou zpátky – už zase na jih – nocujeme v Meyergården hotell ve městě (přesněji dvouměstí) Mo i Rana. Když se ubytujeme a povečeříme, bloumáme městem. Je vidět, že je vskutku žhavé léto, Norové zavlažují zahrádky až se od nich i postřikovačů kouří (určitě nejméně den – dva nepršelo a na trávnících je to vidět). Taky nacházíme kostel, který po tradičním norském způsobu vypadá jako cokoliv jiného, s výjimkou kostela (v tomto případě jako loď obrácená kýlem vzhůru). Je příjemně maloměstsky. Poblíž hotelu objevujeme prototyp staré nocležny – trochu kombinace chaloupky na kuří nožce a té z perníku. Naši páni řidiči mezi tím umyli autobus a teď sedí v zavazadlovém prostoru na místě, kde obvykle sídlí náš maxibuben, a poklidně večeří ze zásob. Chvíli si korespondujeme s rodinou a kamarády dík hotelovému internetu a tradičně studujeme klíčové informace o počasí.

A pak… pak jenom tak brouzdáme pro změnu hotelem a objevujeme stroj času! Kousek za moderní jídelnou se skrývá minulé a předminulé století. Lovecký salónek s trofejemi a puškami, kulečník, krásnými obrazy vyzdobená společenská místnost s krbem a původní jídelna. V patře se skrývají pokoje označené namísto čísel názvy nejrůznějších měst světa: Havana, Lisabon, Singapoore… chybí už jen pánové v cylindrech a dámy v kloboucích a s rukavičkami a slunečníky s krajkou.

Prošli jsme Salónem na terasu, otvírající se do krásného parku. Z venku jsme tajemství hotelu pochopili – ve stínu velké hotelové budovy (obyčejného betonového kvádru) se skrývala menší dřevěná, původní hotelová stavba, zasazená do parku a vypadající i z venku jako zámeček.

P. S. Tu dámu v klobouku a se slunečníkem jsme nakonec potkali ve společenském salonku poblíž krbu. Jmenovala se nějak jako Gudrun Meyer a byla velmi půvabná, na svůj věk zachovalá a v životní velikosti!

O mramoru ve Fauske

Norsko je zemí neuvěřitelných barev. Barvy moře a hor, neskutečné podoby vodní palety. Neuvěřitelné kombinace barev starých dřevěných domečků – všude jinde kýč, ale tady jsou doma. Sem patří. To ani nemluvíme o barvách polární záře. Ale určitě nejde mluvit o norských barvách a zapomenout na kámen. Kousek od polárního kruhu se mimo jiné nachází město Fauske proslulé svým neuvěřitelně čistým a ještě neuvěřitelněji zbarveným mramorem (ostatně kousek ho stojí právě na té pomyslné linii polárního kruhu jako pomník krajině).

Ve Fauske se pak tento neskutečný kámen nachází doslova všude, u vody na ulici i v hotýlku, kde zrovna nocujeme. Vedle toho se ovšem můžeme kochat také sbírkou modelů lodí – no nebuďte v takovém prostředí romantiky. A protože i tělo si žádá rozkoší, nejen duševno, ochutnáváme toho večera poprvé v životě velrybí maso a navrch si užíváme saunu s neuvěřitelně příjemnou odpočívárnou na otevřené střešní terase. Dotvořeni tógami ze saunových prostěradel kyneme odtud kolegzni Hance na jejích toulkách městem. Bílá noc ukusuje další hodinu kolem půlnoci, a tak jdeme spát, neb zítra čeká další cesta…

Nevstoupíš dvakrát do téhož města (Trondheimu)

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, řekl jeden starý a moudrý filozof. Kdysi jsme v tom městě prožili přes dva týdny nádherně střelené posvatební cesty v dlouhodobě půjčeném domě našich tamějších přátel. Naplno jsme si v cizím prostředí užívali „genia loci“, kterým bylo město prostoupeno. Prostě je to město královské, i když teď už dost dlouho není městem hlavním. Naivně jsme čekali, že na nás to zvláštní místo počká ve stejném čase i po dvanácti letech. To jsme si dali!

Už na vjezdu do města vidíme, že všechno je jinak. Místo kolem přístavu (v jeho blízkosti se děly za druhé světové války dosti divoké bojové aktivity – mimochodem Norové jsou na válečnou kapitolu svých dějin doposud velmi citliví a muzea 2. světové války a norského odboje v téže se tu vyskytují hustě a zhusta jsou také brána velmi vážně), koupacích plážiček v Trondheimsfjordu a univerzitního areálu v Laade, projíždíme cestou od letiště několika novými tunely. Když nás autobusový koráb vyplivne u katedrály Nidarosdomen, zjišťujeme, že kolem kvete stavební ruch ve velkém a navíc tu vyrostly různé přístavky s informačními službami pro turisty atp. (Mezi námi, ty dřevěné stánky kdysi, když jsme tu shlédli půlnoční představení Kristin Lavrancedatter, byly hezčí.) A v tomto duchu se nese většina odpoledního času. Na náměstí k Olavu Trygvassonovi jsme trefili, ale shledáváme řadu zmizelých krámků a nepřehlédnutelný nárůst asijského a afrického zboží i stravoven tohoto typu. Zelené pahorky kolem centra vyměnily část lesního porostu za novou výstavbu. Rybí tržnice stojí, ale z mile starobylé stavby se změnila ve skleněnou moderní obludnost. Pekařství, kam jsme si několikrát rozmařile zašli na kávu s koláčem (sleva v akci !), zeje prázdnotou – možná zkrachovalo, ale třeba se jenom přestavuje. Z Baklandetu se stává lehce komerční čtvrť pro turisty (Malá Strana hadra). Jen u řeky za Starým mostem je kousek atmosféry jako tehdy; dětské hřiště, pohled přes řeku na katedrálu, lyže, sáňky a dřevěné ledacosy (zřejmě vylovené z řeky) přitlučené jako ozdoba na stěnu.

Připadáme si trochu jako ten poslední Viking, jehož socha postává (výjimečně na postavci) u starého přístavu vedle nádraží. Na místo, kde jsme před 12 lety strávili díky laskavosti zdejších přátel skoro tři týdny posvatební cesty, se ani nejdeme podívat. Ostatně kamarádi jsou toho času někde kolem Narviku. Je nám smutno. Město je s odstupem 12 let tak divně cizí. Asi je modernější a světovější, zato bez původní atmosféry. Nebo je ta změna jen v nás?

Nakonec jsme skoro rádi, že na individuální prohlídku byl vyměřen dost krátký čas a na srazu jsme s předstihem. Odjíždíme světlým večerem do hotelu nedaleko letiště. Tam se pro změnu také staví, cestou na večeři procházíme pod dřevěným lešením a za oknem máme malebnou vyhlídku na jeřáb – žlutý…

Kam se asi dějí místa i města, která nám v duchu tolik patřila?

O lososu nedostižném

Losos je ryba nedostižná. Poprvé mi to došlo před cca 15 lety, kdy jsme na něm hodovali v jedné zasněžené chatě v Optalu. Smíšená česko norská skupinka. Spousty u nás ještě tehdy neznámých čajových svíček. Dokonale vonící dřevo vnitřních obkladů. Skvělý uzený a marinovaný losos (typisk norsk frisk fisk!) a dlouhá noc ztišená sněžením a prochozená v debatách o tom, čemu věřit a nevěřit. Od té doby mi po každé chutná tou nocí. Dokonce mám pocit, že právě podle toho rozeznám lososy neskandinávské od těch skandinávských.

Na „velké“ cestě jsme si nedostižnost lososa uvědomili zase jinak. Po výstupu z autobusu u vodopádu Laksfossen, což je asi 32 km jižně od města Mosjøen, se všichni hrneme pozorovat lososí peřej, kterou ryby táhnou proti proudu. Což o to, ryb táhne hodně, co chvíli vyskakují z vody individuálně i v kolektivně secvičených skladbách téměř spartakiádního typu. Bohužel, vždy jen do doby, než někdo z nás vytáhne fotoaparát. Tak rychlý digitál zřejmě ještě nikdo nezkonstruoval. Nepoštěstilo se ani za cenu obětavé návnady – tj. turistky do vody padlé. Lososi si hájí soukromí a my všichni končíme na pozici paparazziů, kteří s prázdnou utřeli nos. Jej jim přáno – lososům i vtíravým fotografům. Čest výpravy a jejích fotografů nakonec – jako obvykle – zachraňuje Hanka.

Všichni z Rørosu jsou si rovni (ale někteří jsou si rovnější)

Norové jsou hrdí a paličatí, někdy trochu furianti, ale v každém případě jsou si všichni rovni. Z každého pravidla lze ovšem najít výjimku. Tak v hornickém městečku Røros je pravděpodobně jediný norský kostel, který odděluje chudší od bohatších. To se dočtete ve všech průvodcích. Ale to není na tomhle městě to nejzajímavější. Prohlídku začínáme u památkově chráněných hald, kde kořistíme upomínkové kousky výtvarně zajímavé strusky. Většina naší výpravy se tady dezorganizované rozpadá na dílčí výsadkové skupinky, které podnikají osamělé výplazy po městě, aby se pak po zbytek pobytu potkávaly, upozorňovaly se na zajímavé místní pozoruhodnosti (jako např. keramickou dílnu atp.), marně se shledávaly a neúspěšně kolovaly kolem hornického skanzenu, kterým jsme chtěli všichni projít nejdřív.

Dnes malebné městečko se spoustou útulných kavárniček a malebných turistických ubytoven (s nemalebnými cenami), ale vypráví i o časech těžkých a náročných. Novější část je typicky norsky dřevěná a barevně malebná. Staré nebarevné domy působí těžkým dojmem masivního dřeva, které je schopno odolat blizzardu i s vichřicí dohromady, ale malilinká okénka je přistrkují zemi blíž a hlouběji, než aby zbyla energie na optimismus. Nakonec je souhrnný dojem z tohoto místa nejlépe zachycen sochou horníka a jeho ženy kousek od místa, odkud vyjíždíme dál. A pak ještě v tom kousku zprohýbané strusky, který s námi odjíždí domů…

Kde si lesy zasloužily muzeum

Jeden z večerů naší cesty – teď už k jihu – nás zastihl ve městě jménem Elverum. Výjimečně dojíždíme už časně odpoledne, takže vyrážíme na toulky po městě. Obdivujeme místní kašny a vodotrysky – jeden na domě místní policie. A pomalu směřujeme k muzeu lesa. Cestou kolem řeky objevujeme půvabné dětské hřiště, které pro změnu vypadá jako loď. A za agresivních protestů místních komárů hodujeme na zdejších velmi dobře vyzrálých malinách. Muzeum lesa už skoro zavírá, takže alespoň nakukujeme do arboreta a bleskurychle probíháme výstavou obrazů. Nakonec se také seznamujeme s místní zvířenou, která není právě plachá možná i proto, že je sošná (doslova).

Po návratu do hotelu – pro změnu se přestavuje – jest nám konverzovati se starším Norem, který zmaten přestavbou budovy, pokouší se projít naším pokojem do svého. Marně. Jako zkušení cestovatelé odhadujeme správný azimut podle čísla na klíči jeho pokoje a dopravujeme ho tamtéž. Vybalujeme, převlékáme (sebe), přebalujeme (zavazadla) a po večeři poměrně rychle padáme do postelí.

P. S. A to jsme teprve časem zjistili, že pobýváme v „dočasném královském městě“, kam se po vpádu Německa do Norska uchýlil i s rodinou král Håkon a kde vznikal zárodek exilové (později londýnské) vlády.

Je ten koš čistý?

Při příjezdu do města Elverum postáváme chvilku v dopravní zácpě a to je příležitost vidět různé události ze života, které se jinak za jízdy kolem sotva mihnou. Tak také vidíme cosi, při čem nám klesá čelist nebezpečně hluboko k žaludku. Před bufetovým stánkem v podobě houby (i s pravým umělým červíkem) stojí odpadkový koš. Prodavač čas od času vyběhne, otře židle a stolky a samozřejmě taky ten koš, aby zákazníci měli kolem sebe dostatečně čisto. „No comment!“

Trollové, pomníky, sochy, vodotrysky a vůbec

Norsko je plné trollů, alespoň podle průvodcovských a reklamních brožurek soudě. Ovšem informace o nich jsou značně rozporuplné. Například se tvrdí, že jsou nebo také že (už) nejsou. Vyskytují se výhradně minimálně ve dvou nebo se naopak nevyskytují vůbec. Jsou oškliví, ale někdy se objevují jako krásné ženy či muži. Jsou potměšilí a zlí, ale někdy i dobrosrdeční. Jediná shoda panuje v tom, že na denním světle tuhnou až kamení.

Rozhlíželi jsme se po nich, chtěli jsme je vidět, ne že ne? Ale pořád nic. Asi že jsou letní noci tak bílé, že až vlastně taky vůbec nejsou. Teprve po nějakém čase jsme pochopili. Je jich tu plno! Skoro v každém městě totiž rostou doslova přímo z chodníků nebo zdí leckdy velmi půvabné sochy. I socha královská má vesměs jen nizoučký soklíček, ani se tomu nedá říci podstavec. Ano, jasně – co to může být jiného než zkamenělí trollové, kteří pro pobavení občas přijmou i podobu nějaké známé osobnosti? A protože norský troll je patrně povahy a letory humorné, tu a tam na sebe přijme třeba podobu třeba losa, psa, zajíce, soba, ptáka, medvěda nebo muchomůrky. To aby té přírody nebylo málo!

Je to zřejmě taková zdejší tradice a ještě dávno dávníčko před těmi sochami tu byly malůvky lidí doby kamenné a jejich kamenné pomníky – ty hodně známé jsou třeba v Altě, ale rozhodně nejenom tam. Jakoby nestačilo, že tady jako výtvarné umění vypadá už krajina sama. Jakoby nestačilo, že kde se dá, narazí člověk na vodotrysky, fontány, vodopádečky přirozené i umělé, všelijaké vodní hrátky nejneuvěřitelnějších podob a na neuvěřitelných místech.

(Vrcholem je ovšem stejně vodotrysk jenom tak umístěný uprostřed řeky protékající městem Elverum!)

O lidu autobusovém aneb Vidět, vidět, vidět

Podniknout dlouhou cestu a mít na ni jen málo času znamená pohybovat se rychle a v dlouhých úsecích. Z autobusu se stává domov na kolech a cestující znovu objevují nomádské zvyky předků (podrobněji viz též Finské obrázky) a postupně mnohem lépe chápou mentalitu kočovných národů. Rychle se učíme uvařit kdykoli za jízdy (i v horských průsmycích) pohotovostní oběd z horké vody a instantu (pestrou stravu doplňují cereální tyčky). Půjčujeme si vzájemně lžičky, nože otvíráky na konzervy, průvodce a elektronické překladače. Vstřebáváme informace na sto způsobů. Řešíme vzájemně problémy s cestovním vybavením, oblečením i novými či selhávajícími (nejen foto) přístroji. Dokážeme balancovat na jedné noze zaklesnuti o nejbližší pevný bod, abychom nepropásli právě ten a nejiný jedinečný záběr. Dokážeme padnout a bleskurychle se dospat na sedadle, jestliže jsou oči i srdce k prasknutí naplněny dojmy. Zocelujeme se ve vztahu k počasí a jeho změnám. Jsme zruční v dobíjení baterek do fotoaparátů skoro už jen silou vůle. Disciplinovaně se na povel rozbíháme v místech dojmů a snažíme se zachytit náladu a čas. V tunelech pak využíváme tmy k nemilosrdné probírce všech těch neopakovatelných snímků pořízených v daném dni, z nichž každého je nepředstavitelná škoda. Uprostřed všeho toho shonu máme dokonce i svá kratinká ztišení dobré samoty. Inspirujeme se inspiracemi ostatních. Nasloucháme historkám z cizích a přece tak blízkých životů. Už máme mezi společníky své oblíbence, své „krevní skupiny“ i své zdrženlivější vztahy. Ať tak či tak, to všechno představuje jeden malý ostrůvek lidskosti na kolech i mimo ně. Proplouváme tak jinými ostrůvky na trajektech a v ubytovnách. Setkáváme se a znovu ztrácíme.

A někde hluboko pod tím vším vzniká posvátná posedlost severskou krajinou nebo snad kulturou. Anebo láska?

Král na běžkách

Norsko je konstituční monarchií, avšak monarchií specifickou. Když totiž měli Norové za sebou sotva pět let dvacátého století, usoudili, že přináležitosti ke Švédsku (v jejich historii se to párkrát vystřídalo s Dánskem) už bylo dost a rozhodli se k osamostatnění. Jenže na království byli zřejmě zvyklí, norských králů se však v onom čase akutně nedostávalo. Vybrali si tedy pro změnu dánského prince, který sice souhlasil, ale pod podmínkou, že se provede všelidové hlasování a to ho schválí. Jak se řeklo, tak se udělalo. Takže novou dědičnou dynastii vlastně začal volený král. To jen tak na vysvětlenou, že Skandinávci jsou zvyklí dělat věci po svém.

Ale protože za tu dobu kralování většina králů byla vlastně z ciziny – převážně Švédové a Dánové, taky jeden Francouz – jsou Norové, ač monarchisté, velkými rovnostáři. (Na vysvětlenou – to je naše soukromé pojetí a výklad, odborníci by to patrně podali jinak.) Za mnoho mluví ostatně už socha Olava V., která stojí pod skokanskými můstky v kopcích nad Oslem. Ta socha zachycuje krále na běžkách – oceníte detaily lyžařského vázání i praktickou běžkařskou bundu s kapsou klokankou – a stojí na téměř nepostavci (ostatně v Nizozemsku mají zase sochu královny na bicyklu, tak co?!). Možná by se to dalo shrnout do prohlášení, že co Nor, to sportovec a rovnostář, i když je to náhodou přitom monarcha.

Mimochodem Olav V. byl velmi oblíbená postava a dodnes o něm koluje řada historek z nejrůznějších osobních setkání, a to i mezi českými emigranty. Navíc se mu podařilo převálcovat i mediální televizní masáž o největšího Nora. Možná i proto, že tu velikost dělá spíš nepatetičnost, schopnost nepovyšovat se a neopouštění svých lidí v nouzi (stejně jako jeho otec Harald) a také to, že když už sám „vodu kážu, pak ji také piji“…

P. S. Před pár lety na prohlídce královského zámku v Trondheimu, tam před královým pokojem na chodbě zrovna montéři instalovali takovou menší kuchyňku cca velikost panelák. Náš vtipný, jemně sarkastický a mnohojazyčný průvodce to komentoval slovy: „No, nevím, co s tím sporákem bude král dělat? Asi si tam bude vařit kávu.“

Vigeland a Oslo, Oslo a Vigeland

Konečně vidíme Oslo jinak než z letadla (a že to byla před pár lety pěkná letecká prohlídka, kterou už si nezopakujeme, protože z letiště Fornebu je koncertní a výstavní centrum a nové letiště je teď cca 40 km od města). Město je typickým městem severu – tj. těch nemnoho (ve srovnání s centrální Evropou) obyvatel je rozloženo na neuvěřitelně rozsáhlém území. Centrum nahloučené kolem přístavu se zvolna zvedá nahoru k severu do kopců. My jsme ale nuceni k volbám značně limitovaným časem našeho pobytu. Řešíme tedy co vynechat a co ne. Ovšem vidět Oslo a nevidět park s Vigelandovými sochami je stejný hřích jako vynechat v Los Angeles Disneyland, v Moskvě mauzoleum (což se nám podařilo) nebo vidět Paříž bez Sacre Coeur či Florencii bez Dómu a Ponte veccia, případně Trondheim bez katedrály Nidarosdomen (a to si nechat ujít je fakt škoda!). Takže stejným směrem jako tisíce turistů před námi i po nás vyrážíme také my.

Naše kochání se je ovšem zpestřeno účinkováním skupiny z FAMU, která tady točí jakýsi dokument. Část výpravy o tom cosi tuší, neb byli varováni při průjezdu Německem. Nicméně nově přišedší se chovají tak suverénně, že se ani neobtěžují se nějak více uvést, zeptat se na souhlas. Strkají člověku mikrofony za krk, i když se baví soukromě a vůbec o ně nestojí. Někteří z nás konečně chápou, jak je profese papparziů obtížná – pro ty ostatní. Poté, co se jich definitivně zbavujeme, se nálada značně uvolňuje.

Však zpátky k velkolepé show zvané Vigeland. Město Oslo a výše jmenovaný pan sochař uzavřeli kdysi jakousi smlouvu, kde jedna strana (Oslo) se zavázala poskytnout té druhé něco jako doživotní výměnek s plným zaopatřením výměnou za to, že všechna vytvořená díla pak připadnou městu. Soudě dle odezvy v podobě turistického ruchu, byla to smlouva oboustranně výhodná. Ve Vigelandově parku tak vyrůstají ze země neuvěřitelně početné trsy, sloupy a křoviska skulptur jednotlivých i skupinových, někdy pojaté situačně velmi půvabně, někdy vedoucí k úsměvu i zamyšlení. Všechny ty figury jsou neobyčejně robustní, jaksi těžké ve vyznění (skoro by se chtělo říci, že tak trošičku trollovaté). Somatotypy živých Norů jsou přece jenom odlišné. Je to zvláštní monumentalita. Trochu přísná a do vážna laděná, bez hravosti a jaksi definitivní. Kdyby bylo možno postavit sochu řeči, rodného jazyka, pak možná právě to se podařilo Vigelandovi…

Vikingské lodě

Být v Oslu jen jeden den je kruté, protože je pak třeba učinit onu nesmlouvavou volbu, co vidět – a zejména co nevidět. A protože v každém suchozemském Čechovi dřímá dobře utajen kousek duše velkého námořníka, vztahuje se ta bolestná volba zejména k rozhodování, které lodě a jejich muzea nevidět. I v našem silničním korábu se rozvinula na to téma diskuse téměř vzrušená.

Nakonec jsme oplakali slavnou Nansenovu loď Fram (podařilo se nám ji alespoň zahlédnout ve skulině času a muzejních dveří), odpustili jsme si i jinak milovaného Thora Heyerdahla a pod heslem „ad fontes“ čili k pramenům nejpramenovatějším jsme vyrazili s malou skupinkou, směřující k lodím Vikingů.

Muzeum vikingských lodí nikoliv náhodou připomíná prostory chrámové. Od bílých zdí se odráží temná hněď dřeva, pouze není rozlita do šířky, jako bývají lavice v katedrále, ale zkoncentrována do osy místnosti a tvaru lodí. Lodí samo o sobě vznosných a imponujících, které v uzavřeném prostoru působící ještě velkolepějším dojmem.

Při bližší obhlídce obdivujeme, jakých výsledků staří stavitelé dosáhli poměrně jednoduchými prostředky. Konstrukce lodi skvěle využívá vlastností materiálu – štípaných fošen. Tvar lodi přirozeně vyplývá ze způsobu skládání jednotlivých vrstev dřeva, přitom zároveň dává lodi vynikající plavební schopnosti. Nevadí, že plavidlo, které s úctou obcházíme kolem dokola, nebylo určeno pro daleké cesty po severských mořích, ale pro putování ještě tajemnější, je to totiž loď pohřební. Ony ty obchodní nebo válečné se zase tolik nelišily, jenom unaveny náročnou službou už tisíc let odpočívají někde na dně. A tak obdivujeme vznosné ladné oblouky přídí, stěžeň, který koření uprostřed lodi po způsobu stromu, mohutné kormidelní veslo, vyřezávané detaily… to se to pak odplouvá, kamkoliv, nejen z tohoto světa.

Také jsme si při té příležitosti vzpoměli na jiné lodě, z mnohem nedávnější historie, které se skrývaly v Norských fjordech, aby vyrážely na výpravy za krví a kořistí. Jejich velitelé, ač se hrdě hlásili k „nordické“ rase, se skutečnými seveřany nic společného neměli. Vyzbrojeni těžkou technikou, děly a torpédy, napadali spojenecké zásobovací konvoje. Jejich lodě také skončily na dně, do značné míry zásluhou Norského odboje. Tripitz, Scharnhorst a řada dalších, ne tak známých. Nebudiž jim ten věčný odpočinek lehký.

Vzpomínáme. I večer, když už nastupujeme na poslední trajekt tohoto zájezdu a norské hory se rozplývají v bělavém severském večeru.

Ja, vi elsker Norge

Do moře vzpomínek
až bílé letní noci skanou,
když s Golfským proudem uplouvá
mých severských snů kra,
napůl už v šedé lodi spánku
šeptám: „Na shledanou!“
a ozvěnou se vrací: „Ha det bra!“