Dánsko
Dánská tečka za cestou
V tom zatoulaném kousku Nizozemí
- jen díky zvědavosti
zabloudil kamsi k severu
obilí, mléko i sýry tuční v rovinách.
Vzpomínky Vikingů
dál nesou si poddaní královny:
Hamlet, ten smutný pohádkář,
Andrsen, dobyvatel Elsinoru fantazie,
Tycho ztracený na jihu v Rudolfových sbírkách
i všichni ti dalecí opuštění Gronlanďané.
A kodaňské větrné elektrárny
v mlhách předjitřních
semílají sny zapomenutých donquichotů
na konci všech cest…
V Kodani poprvé, podruhé, potřetí
Kodaň (Københaven) se mi poprvé podařilo (ne)vidět během přestupování z letadla do letadla při druhé cestě do Norska, první cesta vedla po železnici a oplývala zase jinými nezávislými dobrodružstvími. Letadlo se řítilo (byl tmavý měsíc leden) kamsi do zamrzlého moře šedavého ledu, v dálce poblikávala světélka jakéhosi města. Nicméně jednalo se o regulérní kodaňské letiště a přistáli jsme vzorově.
Podruhé jsme nalétali na přistání v tomtéž místě seversky světlém červenci. Seděli jsme v letadle velikosti a tvaru menšího autobusu po přisypání větší dávky kvasnic (prý snad Fokker 50). Cestou od deštivé červencové Prahy na sever se počasí už jenom zlepšovalo a pilot snad i z radosti nad tím otevřel dveře do své kabiny (ach, ty dávno zapomenuté blažené doby před 11. zářím!) a my tak měli kromě svých bočních okének k dispozici i panoramatickou čelní vyhlídku. Letní šikmé severské světlo provedlo svá osvědčená kouzla a pod námi byl najednou neskutečně průzračný Karibik. Bylo vidět snad každou řasu na mořském dně a pak se všechno obrátilo jak rukavice a pozitiv barev se proměnil v negativ jako někdy, když se člověk podívá ve vhodném úhlu na vyvolaný film.
Do třetice připlováme trajektem. Ráno je šedobílé. Mlha předjitřního času spojuje moře vzduch a náznaky pevniny do jednoho celku. Možná jsme zabloudili a ve skutečnosti teď plujeme jinou dimenzí v nějakém úplně jiném zapomenutém koutě vesmíru. Snad jsme zahlédli i Hamletovský Elsinor v časech jeho dávné slávy. V tom divném mezičase se vynořuje z neznáma na chvilku Helsingbor. Pak znovu uplouváme a nakonec vystupují z vod řady větrných elektráren jako první vyslancové královského města. Ještě chvíli a z šedi se vynořuje město. Tak rovné, že na vyhlídkové palubě naší lodi tvoříme téměř nejvyšší vyhlídkový bod.
Jsme v Kodani.
O symbolech aneb víla v obležení
Symbolem Kodaně, jak známo, je malá mořská víla, tedy její socha vyvedená v kovu, polosedící na oblém kameni poblíž přístavu. Na fotografiích vypadá melancholicky a trochu opuštěně. Ovšem jak už tomu tak se symboly a mýty bývá, každý líc má svůj rub. Pořídit takovou fotografii není snadné. Jednak někteří turisté jsou neuvěřitelní barbaři, takže socha před pár lety přišla o kus sebe sama (jenom si teď nevzpomínáme, zda ji učinili o ruku či hlavu kratší), jednak i ta opravená je většinu dne obležena davy jiných turistů, kteří se s ní touží zvěčnit. Dost možná, že tak posmutněle vypadá i díky své nenaplněné touze po blahodárném klidu a samotě. Přiměřenou společnost jí dělá tichá krajkářka, která si v sousedství těch davů klidně paličkuje své půvabnůstky. (Ceny má mezinárodní – v eurech.) A když se přižene jeden z místních lijáků, jen roztáhne deštník a výsledky své práce skryje igelitem.
Cestou do přístavu Nyhavn (znamená to Nový přístav a jmenuje se tak podle specifické logiky dějin nejstarší část Kodaně) spatřujeme mnohoznačný symbol pomíjejícnosti království – a patrně i jiných státních forem – v jednom z bočních nádvoříček je nainstalovaná nafukovací a vyfukovací zlatá koruna. Má podobu platné koruny království a velikost těžce nadživotní. Vždycky po několika minutách nakyne do vznosné majestátnosti a pak zase zplihne a vyfoukne se. Jak dokonalé podobenství.
Když Dánsko, pak ovšem také Lego (bez ohledu na to, že se ho teď podstatná část vyrábí i u nás na Kladně). Hledáme proto nějaký suvenýr pro malou Ivču. Nakonec se nám daří najít rytíře i s koňmi v plastovém duplo provedení. Uvidíme, jak dopadne přijetí dárku doma?
Mezi oficiální zdejší symboly patří také zábavní park Tivoli, ale protože nemusíme mít všechno, kocháme se pouze průčelím vstupní brány.
Také Balt o sobě dává vědět množstvím obchůdků s jantarem všech druhů a barev. Jeden by neřekl, co všechno se z něj dá vyrobit (od lodi s napnutými plachtami až po lehce secesní stínidla lamp).
Biskup zakladatel
Některá města vznikla nejspíš náhodou, k jiným se váže legenda a někde mají i své zakladatele. V Kodani konkrétně je otcem-zakladatelem biskup a válečník Absolon. A jako takový tu má svou sochu. Socha je dobrou metaforou historie nejen dánské. Při určitém úhlu pohledu totiž v zakladatelově ruce vidíte něco jako svitek (jistě nějaká důležitá právní nebo podobná listina), ale při jiném podívání se zakladatelský svitek promění v něco jako válečná sekera. Inu, dějiny jsou věc nesnadná a mnohoznačná. Pamětníci nechť ať soudí!
Kodaň od vody
Některá velkoměsta jsou rozložena ve zvlněné krajině a nejlépe je prohlížet je z nějakého vyvýšeného místa. Třeba Praha, ať nechodím pro příklad daleko. Jiná stojí převážně v rovině. Ověřili jsme si na několika případech (Paříž, Londýn…), že taková města jsou nejkrásnější od vody, v ideálním případě při pohledu z paluby lodi. Kodaň je město přístavní. Jednak je přístavem vzdušným (rozuměj leteckým), jednak její důležitou složku tvoří přístav (přístavy – neboť je jich přehršel) vodní, resp. lodní. Navíc je město protkané spoustou kanálů, což nám působilo při návštěvě velkou radost a paměťové karty ve fotoaparátu se opět utěšeně plnily. Hlava rodiny, jinak notorický suchozemec a původem horal, má totiž pro lodičky velkou slabost.
Projížďka lodí po kodaňském přístavu a kanálech probíhala sice pod pošmourným nebem a za občasných přeháněk, přesto naplnila naše očekávání. Jednak jsme loď stihli, jednak jsme se vešli, jednak bylo na místní poměry velice utěšené počasí (tj. – zalily nás jen asi dva deště). Navíc jsme absolvovali prohlídku i v rodném jazyce. Místní průvodce, recitující své texty kromě rodné dánštiny německy, fancouzsky a anglicky (možná, že i nějak jinak, ale tyhle jazyky jsme poznali bezpečně), půjčoval v pauzách ochotně mikrofon i naší neopakovatelné průvodkyni, která bleskurychle jeho výklad komprimovala do podoby hutného českého extraktu. Ostatní cestující konsternovaně naslouchali, a ač jsme již nějakou dobu jedna evropská unie, při vystupování se zvědavě po našem exotickém původu vyptávali.
Co jsme tedy viděli hlavně: Lodě všech velikostí od obrovských trajektů po čluny a plachetničky, historický jeřáb původem snad ze 17. století, jednu vojenskou ponorku na suchu, majákové lodě zbavené svého poslání a přestavované na plovoucí restaurace, plovoucí obydlí i se zahrádkami. A také město: mosty a nábřeží, věže a věžičky, starou přístavní čtvrť i hypermoderní budovu knihovny zvanou „Černý diamant“.
Také jsme obdivovali kormidelníka, který s poměrně dlouhou, širokou a placatou (tedy ne zrovna hbitě manévrující) vyhlídkovou lodí kličkoval úzkými kanály, vyhýbal se protijedoucím plavidlům s centimetrovou přesností a i jinak ukazoval, že zkrátka kdo umí, umí.
DRD obchod
Déšť je někdy vlídný, často drsný, na severu převážně vlezlý. Na druhé straně může nečekaně obohatit. Prchajíce před dešťovým nadělením stylově turisticky obědváme v průjezdu s výhledem na starobyle působící hrázděný dvorek. Dům jak z pravé Andrsenovy pohádky. Ale protože prší dál a furt, rozhlížíme se v nejbližším okolí po nějakém dalším útulku.
Pár kroků uličkou nás přivádí k fanatstickému obchůdku pro příznivce fantasy, Larpu a kdečeho podobného. Ve snaze po úkrytu před deštěm tak vstupujeme do jiného světa. Dokonalé plastové zbraně, skřetí masky a elfí špičatá ouška na mnoho způsobů, desítky typů kostek k všemožným RPG hrám (nejvíce nás okouzlila klasická sada kostek v nadživotní velikosti a měkoučkém plyšovém provedení – možno házet po hráčích i PJ bez následků na zdraví), pomůcky, o nichž naprosto netušíme, čemu pomáhají. Taky třeba středně velký plastový drak aj. (Konečně víme, kde vzali kodaňští sochaři inspiraci pro své dračí kašny a věž tří národů?) Chvíli závidíme, ale pak si říkáme, že taková dokonalá nabídka je vlastně hrobem vlastní tvořivosti a improvizace. No, možná přece jenom trochu závidíme (☺)!
Pak přišla průtrž
Kocháme se Kodaní, už trochu roztržití z nadcházejícího odjezdu, konce cesty a návratu domů, z volného času do všedních dní. (Navíc nás asi kousek pořád ještě zůstává v Norsku, po kterém si trochu smutníme.) Proplouváme i procházíme městem duší tedy ne zcela přítomni.
A pak přichází něco, co nás dokonale vrací do přítomné reality. Nebe nad námi se proměňuje v jezero a to jezero padá dolů a jak jinak, právě na naše hlavy. Vytahujeme deštníky, které naprosto nestačí, balíme se do všeho voděvzdorného, co je právě po ruce a prudce zmenšujeme akční rádius naší procházky. (Teprve po čase si všímáme, že některé děti v parku si ani nepřestávají hrát, zřejmě jsou na takové počasí zvyklé, ani jim to skoro nestojí za pláštěnku…).
V autobusu se scházíme jak spolek utopenců. Co nepromoklo na cestě předchozí, dorazil závěrečný déšť. Snad je to tak dobře. A možná ten déšť pláče za nás, že už je na čase odjet z místa, času i toho svébytného společenství spolupocestných lidí. Vyrážíme tedy k letišti, kde nás čeká první loučení s partou, která pokračuje domů autobusem, s řidiči i průvodkyní. Podaří se nám nakonec bez úhony proclít i všechny šamanské bubny vlastní a spolucestujících. Ještě si tak chvilku lelkujeme halou, než nám dají vědět odletové místo. Venku je šero sychravo a neseversky. Ve vzduchu poletuje předzvěst bouřky. Usedáme do poloprázdného letadla (i buben se v pohodlí vešel).
Pak už jenom vzhůru domů.
Závěrečný ohňostroj
Vždycky na severu se mi zdá, že nebe je nějak jiné, než u nás doma. Jaksi níž k lidem a skoro stačí natáhnout ruku, abychom se mohli dotknout. Nebe zůstalo věrné tradici a bylo opět jaksi jiné – nejprve nás vybavilo zážitkem průtrže průtržovaté, pak urychlilo náš odjezd z města. a na závěr dopřálo vydatný ohňostroj oběma, opět se oddělivším skupinám poutníků. Leteckou část vydatně pohoupalo ve vzduchu, autobuso-trajektové družstvo na moři. Že bylo, na co se dívat nechť ať na závěr dosvědčí snímek pořízený nezničititelným zvídavým objektivem milé kolegyně Hanky a laskavostí téže zapůjčený.
Poděkování
Na závěr bychom chtěli poděkovat všem, kteří nám všechny ty nezapomenutelné zážitky umožnili. Knihám, lidem i zážitkům, které lákaly a budou i nadále lákat na sever. Tomu, kdy vymyslel itinerář, dceři, která nás vypustila a obešla se bez rodičů a skautským vedoucím i laskavému týmu příbuzných, kteří jí to usnadnili. Převážně laskavým bohům severského počasí. Nezapomenutelnému tandemu (Ruda – František) našich řidičů. Jedinečné a neopakovatelné průvodkyni Evě! Všem, kteří se o nás starali v cílových i průběžných zastaveních naší cesty nejrůznějším – většinou velmi laskavým – způsobem. A všem jmenovaným i nejmenovaným spolucestujícím, lidem…
Galerie
Zpět - Skandinávie
Předchozí díl - Norsko v srdci - část 2.
Pokračování - Bonus
Nahoru
Zavřít okno