…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Sen o Madeiře - 2007

Motto:
Jak nasládlé madeirské víno
Vzpomínka stéká do poháru
Pláč zimních dešťů nad mořem
Hor v mracích skrývaných
Zavoní v květech vzdáleného žalu
madeira
DolůGalerie

Předznamenání

Začátky byly vlastně dva. Jeden skoro před rokem, kdy mě kolega poslal na místo, kde se dobře doplňuje životní energie. (No a pak jsme na jaře listovali v katalozích, až na nás vykouknul z jednoho z nich turistický týden na Madeiře. Porovnali jsme 4 dané termíny s našimi možnostmi a zvolili. A celou dobu doufali, že se sejde ten minimální počet 10 turistů, kteří podmiňují realizaci zájezdu.)

Druhý začátek se odehrál těsně před odjezdem na výroční den založení republiky, která už vlastně neexistuje. Dílem náhodou ocitli jsme se v kavárně, spojené se jménem nikdy neživšího literárního hrdiny Saturnina. Přivítal nás trochu jiný časoprostor. Prvorepublikově k hostům pozorní číšníci. Obřad prostírání drobných doplňků ke kávě a čaji (o některých jsme vskutku netušili, jak a čemu slouží). Žlutomodrobíle vykachlíčkované mozaikové stěny. A nakonec i na onu pověstnou saturninovskou koblihu došlo.

Užili jsme si to. Ale ještě jsme netušili, že se zmíněný zážitek stane doslova předznamenáním a průvodním motivem našeho pobytu na ostrově M.

Jak se létá do Funchalu

Na Madeiru se, jako u většiny ostrovů, létá na jediné mezinárodní letiště se jménem hlavního města, které se však – stejně tradičně – nalézá někde jinde než toto město.

Madeirské letiště jménem Funchal, umístěné v Machicu, má ovšem jednu zvláštnost – stojí na pilotech, a to v přeneseném významu (chudáci piloti, kteří zde chtějí přistát, musí mít pro toto letiště zcela speciální výcvik a oprávnění) i doslova (nikde na ostrově totiž není dost velký kus rovného místa, dráha i letištní plocha jsou vlastně ohromným plochým mostem vztyčeným nad zvlněnou pobřežní krajinou).

Pravda, když se zjistilo, že je zdejší letiště pro mezinárodní letadla moc krátké, vymyslela jakási zdejší hlavička, že by se mohlo postavit letiště nové na vrcholové náhorní plošině. Krom toho, že by se zničila unikátní krajina a leckterá přírodní pozoruhodnost, má toto horské místo jednu zvláštnost: mlha je tam stejně častá jako v Praze na Ruzyni. To rozhodlo, že mostní řešení dostane přednost.

Po té, co jsme smělou mostní konstrukci zhlédli několikrát za světla a někteří spolucestující začali nenápadně sondovat, kudy by se dalo nejrychleji dostat do Evropy pěšky, došlo mi, že noční přílet na Madeiru není náhoda, ale ochranné opatření pro duševní rovnováhu citlivějšího jedince. Původně se pilot snažil nám v Praze namluvit, že se opozdili cestující, je silný protivítr, nové startovací okno bude až za hodinu atp. Ale my víme své. (Zvláště poté, kdy jsme poslední den pobytu z východního cípu ostrova zahlédli, jak to vypadá, když na tu divnou plochu na spoustě tenkých sloupů dosedá několik letadel za sebou.)

A kde jsou ti turisti?

Po pozdně nočním příjezdu a šťastném nalezení kufrů se rozdělujeme do autobusů podle pokynů průvodce, který hráčům rodinného Dračího doupěte připomíná půlelfa ne vlastní vinou žijícího ve městě (až poslední den pobytu jsme zjistili, že je to dojem mylný a Honza K. nikdy DrDu neholdoval). Je začátek října, teplo a vlhko – vzduch trochu jako v botanickém skleníku, všude kolem zvláštní kořeněná bylinná vůně. Pražské rýmy a nachlazeniny, se kterými jsme bojovali v důsledku dramatických proměn teplot v září, se vylekaly a urychleně prchají do nenávratna.

Protože jsme si ještě před odjezdem ověřovali, že se turistický program koná, s napětím čekáme, kteráže minimálně desítka spolucestujících bude našimi souputníky ve šlapání krajinou. Hotely mají květnatá (magnolie, orchidea atp.) jména. Zastávek přibývá, cestující vystupují a v Duas Torres (Dvě věže, když už jsme u toho fantasy světa!), kde má být turistická složka ubytovaná, nakonec zbývá všeho všudy  6 osob. A to ještě nemají 2 z nás v recepci nahlášené, a tudíž se ubytování řeší docela „dynamicky“. Konečně asi ve 2 hodiny po půlnoci padáme do postelí, zmoženi drncáním v protivětru nad Alpami, nočním pohledem na Gibraltar jakož i dalšími dojmy vůbec. S ohledem na noční přílet je změna v programu – volný je první a nikoli poslední den a zítra se uvidí…

Co jsme v noci neviděli

Madeira seshora se podobá hrudce plastelíny nebo hrnčířské hlíny, kterou někdo dobře prohnětl, na východním okraji trochu opražil v peci a navrch pak potáhl huňatým zeleným sametem. Sem tam je ozdobená šlehačkou mlhy a mraků, občas se ukrývá pod perlově šedým závojem dešťů. A nikdy se neukáže docela. To aby byla vzácná…

Tak tenhle obrázek jsme neviděli. Jen jsme se ho pokoušeli v dalších dnech postupně poskládat.

Noční můra českého zahrádkáře aneb Botanická zahrada je všude

Druhého (vlastně prvního) dne ráno procitáme a před očima i oknem se nám otvírá neskutečně kýčovitý pohled na Desertas – místní ostrůvky, podle kterých se předpovídá počasí. Pokud se schovávají v mlze a jejich kontury jsou po ránu nejasné, bude druhý den hezky. (My, kteří vidíme mizerně na dálku, máme tedy povzbudivé meteorologické výhledy do budoucna neustále.)

Vychutnáváme si snídani na hotelové restaurační terase nad mořem a vyrážíme zvolna procházkou do okolí. Prohlížíme si zahrádkářskou kolonii, kterou zde tvoří les banánového listí a jedna „chatička“ s tykvemi na střeše. Maně litujeme kamarády zahrádkáře. Co doma v potu tváře vypěstují a oprašují, tady roste nevoláno nehledáno. Obcházíme kolem živých plotů, které kvetou nádhernými květy všech barev. Kdejaká hromádka stavebních zbytků připomíná pěstěnou skalkou. Pokud by tady někdo nechal v hlíně lopatu, nejspíš do rána zakoření a rozkvete… (V této zkušenosti možná také tkví základ poměrně výrazné pracovitosti Madeiřanů. i když zlí jazykové tvrdí, že živobytí je zde poměrně drahé, školství a jiné věci výhradně plně placené a lidé si potrpí na to dát se vidět, a tak dvě zaměstnání jsou pro většinu z nich holou nutností.)

Nemá ani smysl navštěvovat botanické zahrady, třebaže jsou určitě překrásné. Každý park, záhon, kousek zeleně tady nabízí exotické barevno a neuvěřitelno: Plnokvěté ibišky všech barev, záhadné zvonce květů v keřovité i stromové verzi, strelicie jako roští na kdejaké křižovatce, neuvěřitelně kvetoucí klívie jen tak bokem na záhonu a vůbec. Upracovaný český zahrádkář prostě nemá šanci zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum. Pro takové lze jen vyhradit pustý východní konec ostrova a dál je nepouštět.

Fuň – šil! aneb Jak stopovat lanovku

Hlavní město Funchal, jako ostatně velká většina velký měst, je roztahaná srostlice bývalých vesnic proměněných v předměstí a následně hotelová centra. Vyvrcholením dojmu je nepřehledný chumel tunelů, mimoúrovňových křižovatek, nadjezdů a podjezdů z posledních let. (Připomíná to Horníčkovu definici dálnice jako té silnice, kde když chcete do vesnice vlevo, musíte zahnout doprava.) Takže sice bydlíme v Funchalu, ale k centru a turistickým zajímavostem to máme asi 4 km. Konec konců, ve svém bydlišti to máme k centru asi 10 km a pěšky jsme to ještě nikdy nešli. Po krátkém poledním odpočinku tedy vyrážíme. Cestou tam nás sveze hotelový autobus. Zpátky si troufáme po svých. Máme dobrý orientační bod, nad hotelem se vypíná kopec s hejnem vysílacích stožárů. (Jen malá poznámka: zatím jsme nezjistili, čím to je, ale prakticky na všech cestách, kde spíme na jednom místě déle než dvě noci, bydlíváme pod kopcem s vysílačkami. Docela by mě zajímalo, jestli bychom tento trend udrželi i v maďarské pustě?)

Město je rozloženo ve strmém svahu, rozčleněném řadou příčných údolí. Jakžtakž rovná je nanejvýš silnice (místy) a malá plocha kolem přístavu (nejspíš uměle nasypaná). Ani nás proto neudivuje, že ve městě jsou hned dvě lanovky klasického horského typu. Kličkujeme spletí starých ne- i udržovaných uliček, míjíme poloskrytá náměstíčka se spoustou židlí a stolečků a všude kbelíky pro nás exotických květin. Koryto polovyschlé říčky je tak zarostlé popínavkami, že se změnilo v zelený tunel. Nad říčkou se tyčí několik zajímavých architektonických počinů – např. fasáda starého domu, vestavěná do nové supermoderní skleněné kompozice. Po krátkém bloudění historickým jádrem a vychutnání si průchodu trhem a momentálně rekonstruovanou katedrálou (mimochodem krásný dřevěný strop) se pokoušíme pokračovat dál lanovkou. Leč tu je třeba nejprve nalézt.

Pro neznalé: lanovka se v reliéfem dobrodružně a nepřehledně uspořádaném městě hledá až kupodivu těžko. Začínajícím stopařům jest třeba doporučit občasné nahlížení na nebe vzhůru (občas se podaří zahlédnout dráty, ale v tu chvíli prakticky vždy vede ulice zcela jinam, než potřebujete. Výškoměr a kompas by sice pomohly, bouhžel nějak jsme je na vycházku do města nepřibalili. Sem tam nás svede z cesty automobilový provoz, který s odpolednem narůstá, jindy přehradí cestu slepá ulička. Po opakovaném marném orientačním nahlížení na směr drátů a lan nad hlavami nakonec přeci nalézáme nástupní stanici jedné z lanovek a investujeme nemalou částku do jízdenky. Investice to byla dobrá, z výšky lanovky je opravdu krásný rozhled. Člověk se tak nechtě stává z ptačí perspektivy účastníkem každodenního života… hodina tělocviku na školním hřišti, úprava zahrady, chystání jídla na terase, posezení dvou stařečků na pohovce…

Na vrcholu se nám nakonec ani do botanické zahrady nechce, tím spíše, že všude kolem je jedna veliká permanentní botanická zahrada. Nakonec jen pomalu brouzdáme jednou ze zahrad, kocháme se rostlinstvem, všudypřítomnými ještěrkami a kachličkovými obrazy v kapli se zvoničkou vysoko nad městem.

Cestou zpět, kdy nás už trochu tlačí čas, konečně chápeme, jak vznikl název města. Jeho reliéf plně ospravedlňuje dva pocity, které chodec sdílí při neustálém pohybu nahoru a dolů a nahoru a znovu do kopce…

Sáňkování na madeirský způsob

O den později jsme poznali ještě jeden způsob, jak se pohybovat po místních hore-dolu vedoucích ulicích a to zejména směrem dolů. Na saních. Sníh sice nepadal, ale zdejší ulice jsou tak strmé, že saně jedou i po asfaltu. Pravda, nedá se řídit podpatkem a sanice smrdí páleným dřevem a voní pryskyřicí a vůbec. Saně musí řídit dva zkušení „saněvůdci“, kteří občas vzadu brzdí, občas vpředu táhnou a celkově se starají, aby turistův zážitek byl pokud možno adrenalinový. Kolem trati pak číhají hlídky s digitálními fotoaparáty, z nichž vysílají k cíli cesty datové soubory se zděšenými tvářemi a turista ještě otřesený jízdou tak nemá šanci vzdorovat kouzlu nechtěného a většinou koupí. (Mimochodem pod kopcem na seřadišti saní jsme narazili dokonce na jednoho řidiče, který uměl pár slov česky a živě s námi konverzoval.)

Co vše může býti z proutí

Když nakonec vyrážíme (v počtu 6 lidí) na první turistickou výpravu, čeká nás na jejím startu ještě kousek kulturních specifik. Ve vesnici Camacha je výstavní síň, dílna a prodejna originál madeirských výrobků z proutí.

Jen chvilku se kocháme a už nám začínají oči přecházet. Proutěná křesla a stínidla, no prosím. Ale jelení hlavy i s proutěnými parohy, půvabné dětské nábytečky pro panenky, několiametrová loď nebo kočár (i kočárek). Rozhodujeme se, že zvolíme něco dvojnásob typického. A ejhle, ačkoli je Madeira plná proutěných suvenýrů a stejně (ne-li mnohem více) plná ještěrek, právě tu proutěnou ještěrku jsme opravdu nesehnali.

Jak se chodí podle vody (levády a pravády)

Madeira je ostrov krásný, tropický, divoký a hlavně vlhký. Jeho středem prochází hory natolik vysoké a členité, že dokážou zadržet vodu, která jenom tak v mracích prolétá okolo. I tak se však tu vodu nedaří mít vždycky v tom místě a v tu chvíli, kdy je jí zapotřebí. Je jí třeba pochytat, shromáždit a znova rozdělit. Takhle nějak vznikly levády – uzoučké kanálky (ty největší mají šířku slabého půl metru), které v té nepravděpodobné krajině rozvádějí vodu stejně nepravděpodobným způsobem. Vysekali je do skal stovky lidí s neskutečným smyslem pro rovnováhu (v opačném případě by musely oblouky levád lemovat památeční kříže se stejnou četností výskytu jako na některých řeckých horských silnicích). Levády přežily roky a staletí a teď znovu ožívají díky turistům.

Levády sledují přirozený mírný spád vody a pro jejich údržbu a čištění vede vždy vedle nich cestička. Stávají se tak ideálním (a leckdy jediným) způsobem, jak projít do strmého a členitého vnitrozemí, nádherných zelených údolí a pralesovitých porostů. Levády sledují svůj směr a spád navzdory terénu. Jsou vysekány do skály v téměř kolmé stěně, procházejí po mostech i tunely. Vytvářejí uzly, soutoky, výhybky a křižovatky.

Podle vody se chodí krásně. Pěšinky jsou většinou v dobrém stavu, spád nepatrný. Kolmé stěny a spády do údolí chráněny zábradlím. Občas tunel, do kterého je vhodné si vzít baterku (nebo přilbu, ev. obojí). A pohledy jsou nádherné, pralesy neskutečně romantické, praménky a vodopády zurčí. A kolem cesty teče vydlážděným kanálkem čirá voda. Občas vlevo a po cestě zpět zase vpravo (a tak se levada pro hravého češtinymilovného turistu mění na pravadu…).

Jen tak mimochodem, těch levad je úhrnem tak asi 2500 km a i bez dramatické publicity aspirují na další div světa.

Oběd pod třímetrovou kapradinou (kde zůstal brontosaurus Punťa?)

První turistický den, po té co jsme se pokochali nepravděpodobnými výtvory místních košíkářů, vyrážíme v poměrně decentní skupince lidí nejprve na prohlídku pstruží farmy (ano, tak svěží a čistou vodu přivádějí horské levády) a po nastudování malovaného interiéru místních malebných dřevěných WC do terénu. Trasa vede ze Studené Říčky (Ribeiro Frio) přes levadu patrně Branku (Portela) a Furado do předběžného cíle v Portely. Dle instrukcí v itineráři náročnost nízká, riziko závratí střední.

Levády jsou záležitost opravdu fantastická a neuvěřitelná, nemá cenu povídat, musí se vidět. Naše miniskupina využívá lehkého terénu k vcelku svěžímu pohybu, takže po několika kilometrech se potkáváme s další (a početnější) českou skupinou turistů.

Polední pauzu trávíme pod kapradinou, kterou by nepohrdl ani Brontosaurus Punťa. V první chvíli se trapně domníváme, že snad jde o palmu. Omyl! To jen ve zdejším podnebí typu botanická zahrada trochu přebujelo ozdobné zahradní kapradíčko. (Ostatně co chcete na ostrově, kde průměrná lesní borůvka – u nás keřík nepatrný – dorůstá zpravidla výšky 2m!) Jediné, co chybí k dokonalosti vjemu komiksů z dětství, je přítulná tlamka výše zmíněného Nepraktova brontosaura.

Hory, hory, hory aneb schodydydy, kdedede

Zhruba 1800 metrů nad mořem nejsou papírově žádné velehory, ale když se zvedají opravdu přímo od mořské hladiny, budí velkolepý dojem. A pokud jsou ještě rozeklané, skalnaté a rozsochatě členité, je dojem velehor dokonalý. A tak jsme se těšili na „nelevadovou“ výpravu z druhé nejvyšší hory Madeiry Pico do Arieiro na tu úplně nejvyšší jménem Pico Ruivo (1862 mnm).

Krásným slunečním ránem (tak neobvyklým v obvykle pošmourném počasí Madeirského podzimu) nás mikrobus vyvezl těsně pod vrcholek Pico do Areiero do výšky 1810 m, kde je kromě nádherné vyhlídky i restaurace a parkoviště. V rámci globalizace se na kraji asfaltu chystala k produkci skupina andských indiánů, jakou lze potkat třeba na Smíchově. Nutno říct, že k okolní kulise barevných skal a strmých údolí se jejich hudba podivuhodně hodila.

Ostatní obyvatelstvo je tradičního složení: Madeiřané prodávající suvenýry (zde mj. pozoruhodné vlněné čepice pro každý případ i počasí), několik turistických výprav (převážně českých, které vyrážejí na pěší trasu), několik výprav fotografických (japonsky vyhlížející manažeři a několik německých rodin), které pořídí dokumentární snímky a opět naskáčou do svých vozidel, aby odjeli bůhvíkam.

Pico Ruivo je vzdušnou čarou nějakých 8 km daleko a rozdíl výšek (60 výškových metrů) by nestál za řeč, kdyby mezi těmito horami neležela poměrně hluboká proláklina. A tak se nás čeká téměř 400 výškových metrů dolů a něco přes 400 zase nahoru.

Madeiřané si turistů váží (koneckonců se jimi živí) a tak tuto bezesporu atraktivní trasu pečlivě upravili, aby byla dobře schůdná. Tedy upravili ji do podoby nekonečného schodiště. (Na trase se občas povalovaly akumulátory, pneumatické vrtačky atp.) Schody nahoru, schody dolů. Jeden a čtvrt Eiffelovky dolů, jeden a čtvrt Eiffelovky nahoru. Když jsme konečně vylezli do místa, kde ty zatracené schody končily (pro změnu třetí nejvyšší hora Madeiry), a cesta pokračovala kus úbočím a skalními branami bez velkých převýšení, měli jsme jazyky daleko vyplazeny a před očima barevná kolečka (za příplatek i hvězdičky). Dobrou čtvrthodinu jsme seděli na kameni a jen chytali ztracený dech.

Teprve po srovnání aspoň části kyslíkového dluhu jsme se mohli začít rozhlížet kolem sebe a výhled to byl opravdu překrásný a za to schodiště určitě stál. Nádherné počasí, které na ten den vyšlo, nám dovolilo vidět opravdu daleko, téměř celý ostrov.

Na samotném vrcholku Pico Ruivo je kvůli ochraně půdy před botami turistů zřízeno dřevěné „pódium“. A lidí tam bylo požehnaně. Někteří vyráželi na těžko po hřebenech, jiní hledali oddech v chatě pod vrcholem – docela jsme záviděli. A zatímco jsme se rozhlíželi, začala se z údolí zvedat mlha. Když jsme vyrazili zpět dolů, už se valila přes hřebeny.

Cestou k parkovišti, na kterém nás čekal autobus, jsme slyšeli střelbu. A zanedlouho také spatřili lovce. Že v tom neprůchodném kamenitém terénu žije něco, co stojí za lov, nás celkem překvapilo, ale konec konců oni zde byli doma. Po pravdě se doteď kocháme představou zajíců s nohama na jedné straně těla kratšíma, protože jinak by se v terénu neudrželi. A protože kolem rostla spousta hub (zase česká specialita), nemohli jsme se zbavit představy typické zdejší speciality (mňam).

Tunelování s kladným významem

Na Madeiře by se uživil nejeden tunelář. Nemáme teď na mysli ty české privatizačně – bankovní, spíše ty, kteří nám nedělají až tak nejhorší jméno třeba při výstavbě silnic na Islandu. Tunel je totiž základní způsob, jak se dostat odněkud někam v terénu, který připomíná hřebenovku (tedy v tom smyslu, že zuby hřebene také vedou střídavě nahoru a dolů a nikdy jinak).

Na Madeiře jsou tunelů stovky, je zde snad největší koncentrace tunelů na počet obyvatel vůbec. Od starých ručně tesaných tunelů pro levády, kterými sotva projde pěší v předklonu, po moderní dálniční s několikaproudovými vozovkami, zhusta přecházející do neméně impozantních mostů. Užitečnost těch druhých uznáváme, ale specifickou krásu těch prvých obdivujeme.

Mimochodem dozvěděli jsme se (a v praxi ověřili) jednu meteorologickou pravdu, že na druhé straně delšího tunelu je vždycky jiné počasí. Bodejť by také ne, když ty nejzajímavější vedou napříč pásmy hor a dostat se tak ze slunečného dne do vrcholící přívalové srážky či naopak není v určité roční době překvapením, ale pravidlem.

Stolničení je umění

Své ubytovací zařízení jsme nevybírali nijak dopředu, popadli jsme za uši příležitost a vystartovali po hotelu, odkud se nabízel turistický týden. Jelikož jsme však na sebe chtěli být hodní, přiobjednali jsme si také polopenzi. To jsme ovšem netušili, do čeho jdeme. Snídaně byla vcelku standardní, ale večeře… Večeře byla prostě po madeirsku a představovala zážitek sama o sobě (maně jsme vzpomínali na návštěvu kavárny před odjezdem z Prahy a oceňovali vlivy britské kulturní tradice).

Milionářům, pro které je následující postup všednodenní otravnou realitou, se omlouváme, ale pro nás to byl skutečný kulturní bonus.

Nejprve jsme velmi obřadně uvedeni ke stolu, který nám byl oficiálně přiklepnut zapálením svíce. Poté se zcela bezvýsledně snažíme zorientovat v systému talířů, talířků, příborů a sklenic na stole. Dostáváme uvítací houstičku s bylinkovým máslem a speciální nožík. Poté další číšník přináší dvoujazyčný jídelní lístek. Čeština je půvabná (chvílemi i detektivní) a nikdo z číšníků jí nerozumí. Portugalskou variantu pro změnu neumíme vyslovit my. Díky bohu za společnou angličtinu, kterou sdělujeme svou volbu.

Poté přichází další dáma, která nahlíží do svých poznámek a s občasným přeptáním se upravuje výslednou kompozici příborů (jinak polévka, jinak předkrm, ev. doplnění rybího příboru či speciální lžičky na zmrzlinu či puding). Následující číšník odebere některé sklenice a doplní jiné. (Pravda, za celý pobyt se mi nepodařilo zjistit, podle jakého klíče se vybírají sklenice na malou a velkou minerálku, obyčejnou vodu a limonádu s či bez bublinek. Vína byla mnohem přehlednější.) Jak prostě vedle toho všeho vyhlíží magie či dávné umění alchymistů.

Už sama polévka je vědou. Jeden z číšníků přináší polévku v míse, další přídavný krém a ještě jeden sypání či strouhání. Nejinak je tomu při salátech či hlavním chodu. Poté vypuká krátká pauza na zažití, během níž přichází číšník a uvážlivými obřadnými pohyby chrámového žrece smetá miniaturním smetáčkem drobty z našeho bohatého stolu na neméně miniaturní lopatku. A „finit coronat opus“ – přichází moučník. V případě ovocného výběru pak v podobě proutěného koše v doprovodu speciálního loupacího nožíku a talířku s miskou plnou vody na omytí prstíků. Oh!

Před pocitem méněcennosti prostého barbara, který zcela nedopatřením zabloudil z domovských divokých lesů na poněkud dekadentní hostinu předního římského patricije, nás zachraňuje pouze jeden z mladších číšníků, který proplouvá děním restauračního sálu zcela nedotčen realitou. Tu a tam se zastaví a evidentně se usilovně snaží uvědomit si, kde a proč se právě nalézá a co že se to od něj čeká. Snad přichází z jiných vesmírů nebo odlišných časových dimenzí, možná je to prokletý básník anebo má jenom nějaké životní problémy. A dost možná jej šéf restaurace zaměstnává, aby v dokonalém prostředí mírnil komplexy hostů. Možné je cokoli!

Poncha čili portugalsky snadno a rychle

Portugalština je jazyk půvabný a melodický, na poslech hravý a trochu se sklonem ke kolébavé šišlavosti. Není nesnadné z něj vylovit nějaké to izolované slůvko, když se člověk snaží. Má několik zajímavostí (jako např., že jinak děkuje muž a jinak žena), umí také dílčí zdrobněliny… na vlastní uši jsme zaslechli něco jako „obrigádička“ (což by mohlo znamenat něco jako poděkováníčko od ženy). Ale mluvit dobře chce čas – jako každý cizí jazyk. Nicméně existuje i rychlejší prostředek – poncha. Likér z banánů, medu, mučenky a kdovíčeho dalšího. Dodává ducha, když lapáte dech po strmém výstupu. Zahřívá i ve vlhku, v horách a v dešti. A po dobře dávkovaném napití se prý domluvíte portugalsky prakticky okamžitě – snadno a rychle.

Když pralesem, tak i pouští

Kdysi prý byl celý ostrov Madeira porostlý pralesem. Realativně vlhké podnebí s divoce rostoucím čímkoliv je stále pro většinu ostrova typické. Všude – kromě východního cípu. Tento „ještěrčí ocásek“ (na mapě tak opravdu vypadá) je suchý, pouštní a kamenitý. Přesto také nádherný. Místo nejrůznějších květin tady hýří barvami skály.

Prošli jsme se po nejužším místě ostrova a nechali se unést tou barevnou krásnou, která o to víc vyniká ve srovnání se zelenou částí ostrova. Zkrátka, když poušť, tak poblíž pralesa a když prales, tak poblíž pouště. Aby obojí vyniklo.

Ještě ještěrky

Jestliže jsou symbolem naší domácí kultury knedlíky, pivo a bačkory, na Madeiře by takovým symbolem vedle rozkvetlého čehokoli mohla být ještěrka. Jsou všude. Jsou všech barev, tvarů a velikostí. A jsou neuvěřitelně podnikavé a sebevědomé. (Trochu jak Cimrmanovi trpaslíci z Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého: „Ty potvory vám všude vlezou a strašně rychle se množí“.) Necháte na zemi ohryzek nebo kousek čehokoli k jídlu a už to považují za své. Zujete si propocené ponožky a vzápětí vám dva tři ještěrčí dorostenci oďobávají prsty na nohou. V každém případě se nám zdá silně překonané úsloví „drzý jak lázeňská veverka“. Drzý jak madeirská ještěrka – to by snad ještě šlo…

Zatímco nám připadala ještěrka téměř jako symbol Madeiry, Madeiřané sami to asi tak necítí. Aspoň nikde jsme nenašli ještěrky jako téma upomínkových předmětů nebo třeba proutěných výrobků, které jinak zpodobňovaly cokoliv. Což nám bylo docela líto, ty milé potvůrky by si to možná zasloužily.

Kde se nestat řidičem

Současná Madeira je protkaná silnicemi jak ementálský sýr děrami. Tunely, nad- i podjezdy, křižovatky mnoha úrovní, nepravděpodobné změny nadmořské výšky nahoru i dolů – to vše vám během pár dní zevšední. Adrenalinové jedince může všelijaké vyhýbání se na nepravděpodobně úzkých místech, vycouvávání kopců směrem vzhůru apod. konec konců i přitahovat. Mě osobně potěšilo, že mám řidičský průkaz v zásuvce bezpečně vzdálené několik tisíc kilometrů.

Ovšem zdejší řidiči jsou až nepravděpodobně a andělsky klidní. Nikdy jsme je neslyšeli nadávat nebo se rozčilovat, ba ani vzrušeně gestikulovat. Ale rozhodně se nenudí. No, a kdyby přece jenom, pak zde existuje klub psů – sebevrahů, dbajících na řidičovu ostražitost. Čas od času přebíhají křižovatku nebo se vrhají pod kola vozidel v nečekaných chvílích.

Pravda je, že přejetého jsme nezahlédli ani jednoho…

Povodně

Povodeň je slovo v posledních 10 letech i u nás doma více než dobře známé. Jak jsme si ale zvykli na atlantické ostrovy v pouštní a sopečné verzi (např. Lanzarote), překvapilo nás, že se s povodněmi trápí i Madeiřané. A povodně jsou to divoké a podobají se dravému proudu horských řek – viz terén a reliéf ostrova. A když přijdou, berou vše a bez výběru. Člověka turistického, navíc ve vlídném a ne moc deštivém období roku pak neustále překvapují obrovská vybetonovaná odtoková koryta u ústí řek, která působí zjevně nepatřičně, když se na dně plazí úzký potůček, mezi záplavou rostlinstva sotva viditelný.

Jedno ráno jsme odjížděli na jednu z cest po levádách, když nás, ještě v hlavním městě, zastihl déšť. Jeden z těch přívalových lijáků, kdy stěrače jsou věcí zcela zbytečnou a čelní sklo autobusu působí dojmem, že na něj někdo lije vodu z hadice nebo že jste omylem zajeli do akvária. Silnice mizela pod divokými potoky. Naštěstí to trvalo jen pár minut. Jako ukázka důležitosti patřičně dimenzovaných říčních koryt to stačilo. Nijak nás ale nemrzí, že jsme opravdovou povodeň na Madeiře nezažili. Člověk nemusí mít všechno…

Bazén mořský – bazén přírodní

Koupání v moři je pro nás vždycky příjemná záležitost, ale na Madeiře to není tak jednoduché, protože moře bývá neklidné a skalnatý břeh nebezpečný. Přírodní pláže téměř nejsou. Proto zde vymysleli bazény. Ale jaké?!

To se vezme pár přírodních skalek a spousta betonu. to vše se umně promísí a prohněte a propojí kanály a kanálky s volným mořem. Výsledkem je poklidné koupání lemované okolní divokou vodou. Trochu jako byste si spustili do oceánu (přiměřeně zvětšenou) vanu. Celkový dojem – nááádhera! A za lidové vstupné i po europřepočtu, dodává mé ekonomické já. Škoda, tenhle suvenýr by nebylo špatné dovézt si domů.

Kudy na pláž

Jak už bylo výše zmíněno, na Madeiru se kvůli koupání v moři nejezdí. Ostatně Madeiřané sami za podobnými radovánkami vyjíždějí na sousední ostrov Porto Santo, který svým podnebím více připomíná Kanárské souostroví – je suchý a jsou na něm kilometry krásných písečných pláží (praví průvodce, my tam nebyli).

Na Madeiře samé je pláží, že by je člověk na prstech jedné ruky spočítal. Na některé nás cesta zavedla. Například umělá pláž z navezeného žlutého písku v Ponta do Sol, chráněná obrovskými betonovými vlnolamy, připomínala spíš netradiční bazén. Černá pláž na východním cípu ostrova (černá kvůli barvě písku, jinak zcela legální) byla hezká a v sevření tmavých skal působila zajímavě, i koupání tam bylo příjemné. (Nutno ovšem dodat, že přírodní pláž je zde tak řídkým jevem, že tu posledně jmenovanou považují Madeiřané za zázračnou.)

Ve Funchalu nedaleko hotelu, kde jsme bydleli, byla podle průvodce také pláž. Tak jsme se jednou k večeru po návratu z výletu na ni vypravili. Kus cesty pobřežní promenádou – hezkou a nově upravenou, pak kus cesty tunelem. Tunely pro pěší jsou zdejší specialitou, tento měl ovšem jednu zvláštnost. Procházel velkou slují, spojenou skalními puklinami s mořem. A moře tam vířilo a burácelo, venkovní světlo procházelo pod hladinou modrozelenými pablesky a shora nám kapala voda za krk, protože tunel neměl izolaci stropu. Velmi působivý zážitek, mnohem působivější než pláž, na kterou nás tunel přivedl. Ta je z hrubého černého štěrku a velkých kamenných valounů, poměrně strmá a v podvečerním pošmourném světle vůbec nepůsobila přívětivě.

Sochy, sochy, sochy…

Protože nás mrzí stav, ve kterém se často nachází sochařská výzdoba v našem bydlišti, hodně si všímáme soch (a výzdoby vůbec), které potkáváme na cestách. A ve Funchalu jsme jich potkali opravdu hodně.

Historický střed města je vyzdoben krásnými a lehce pompézními pomníky významných osobností, jak už tak bývá obecným zvykem. Ovšem zdejším zvykem je, že jsou neposprejované nějakými „rádobyumělci“ a neotlučené vandaly.

Kolem přístavu pak lze najít téměř galerii moderně pojatých plastik. Zajímavých, vtipných, nečekaných (muž, který vstupuje do sloupu, aby vystoupil jako žena, kovová koule na kamenném podstavci, abstraktní vlnění kamenných křivek a vln…). A hlavně – neponičených.

Závidíme Madeiřanům. Ani ne dostatek schopných výtvarníků a prostředků na nákup jejich děl – hlavně ten nedostatek ničitelů a kazisvětů. Jak to asi dělají?

Co Madeiřan, to botanik

Co kus Madeiry, to botanická zahrada a co Madeiřan, to botanik (přinejmenším amatérský). Ono to asi jinak nejde, když vám kdejaký plevel tak nekřesťansky nádherně vykvete i proti vaší vůli. Některé z těch rostlinek mají dokonce tajemnou moc. Např. esence z vavřínového listí, která je zázračná a léčí univerzálně téměř cokoli. Pije se, maže se, inhaluje a kdovíco ještě. Na mně (Iva) ji použili místo desinfekce, takže čekám, co to se mnou udělá (po půl roce se dá říci, že to fungovalo).

Náš průvodce mimochodem bydlel u někoho, kdo provozoval malou orchidejovou botanickou zahradu. Na kdejakém autě či autobusu byla (místo našich reklam na všeliká nepotřebná cokoli) kresba květin, včetně botanického názvosloví.

Tak takovou reklamu si dám docela líbit. Minimálně se mi zdá, že kytičkáři nedemolují stadiony, na rozdíl třeba od takysportovců, a vůbec se mi jeví probioticky a mírumilovně.

Neakademická čtvrthodinka

Na skupinově organizovaných zájezdech se člověk věru setká s nejrůznějšími lidmi a většinou jsou ta setkání zajímavá a někdy i vytvoří vztahy pro delší čas. Tentokrát jsme si vyzkoušeli i to, s kým se opravdu příště setkat nechceme.

Kromě malé skupinky lidí, které bavilo chodit a rozhlížet se krajinou, jsme několikrát podnikali výjezd také ve skupině jiných „sportovců“ a jejich příznivců a fandů. Čert ví, co si potřebovali dokazovat, ale zatímco s výkonností a rychlostí chůze s nimi nebyl problém (také byli převážně mladší), sejít se na dohodnutém místě v dohodnutý čas téměř nešlo. Zásadně se někde zasekli a nebyli ochotni dodržet jakoukoli elementární dohodu o odjezdech, pojmy jako ohled na ostatní jim byly evidentně neznámé.

Takže se omlouváme za předsudek, ale s (takovýmito) jachtaři už nikdy!

Hortenzie, už vás nefotím!

Je nedůstojné se opakovat, ale tohle se na Madeiře děje člověku pořád… Vidíte nádhernou krajinu, horu, tunel a nejčastěji rostlinu. Vytáhnete tedy fotoaparát a cvaknete. Chyba, za nejbližším rohem čeká totéž jenže mnohem pěknější, vzrostlejší a barevnější. Typicky jsem to prožívala s hortenziemi. To jsou takové malé umrněné kouličky květů mezi zelenými listy keříku, který sotva stojí za řeč a zahrádkář se nestačí zastavit mezi stálým láskyplným rostliny „ošišmáváním“, které ve výsledku stejně není vidět. Něco o tom vím, moje babička se je snažila pěstovat (a to že na hřbitovním záhonu, nijak nemění vážnost situace).

Vše výše uvedené ovšem platí v Čechách. Na ostrově, na který vzpomínáme, dorůstají hortenzie (stejně jako cokoli jiného) neuvěřitelných výšek a květy dosahují velikosti medicinbalu až menšího horkovzdušného balónu. A ty barvy!

Zkrátka, pokud se mi ještě někdy podaří zažít Madeiru na živo, předem se zaříkám vší marností a slibuji: „Hortenzie, už vás nefotím!“

Domů

Domů cestujeme opět přes noc unavení a nevyspalí. Přijíždíme do jiného času, jiného vzduchu, ročního období i mezi jiné lidi. Realita nás vrhá hned do práce, i když vzpomínky volají o pomoc. Zůstává jen před odjezdem zakoupená krabice strelicií, které dva dny roznášíme po příbuzných a kamarádech a přiložená větvička araukárie, kterou máme ve váze ještě teď (v květnu 2008) a která se právě rozhodla nasadit nové výhonky. Byla to skutečnost nebo se nám to zdálo? Nepravděpodobný sen o Madeiře.

Kliknutím se náhled zvětší.
Iva a Jirka, zažito v říjnu 2007, dáno na web 15.2.2008, pokračování 17.3.2008, dokončeno 15.5.2008