…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Ohnivý ostrov Lanzarote - 2007

Motto:
Šel zahradník do zahrady s hadicí, s hadicí
Neměl vůbec žádnou konev kropicí, kropicí
Šel zahradník do zahrady s motykou, s motykou
Vykopal tam opuncii velikou, velikou
Nebyla to opuncie, byl to fík, byl to fík
A ten pán byl jen kanárský zahradník, zahradník

Ostrovy

Daleko v moři, když plujete hluboko na jih a pak ještě trochu na západ, leží prý pohádkové ostrovy. Pořád je tam teplo a slunečno, čas měří svůj krok velmi důstojně a zvolna. Nad obzorem se zvedají malebné sopečné vrcholky, pod vodou je rovněž na co pohledět. A pořád je tam víceméně jaro a klidno a odpočivno. Byli jsme zvědaví, a proto jsme si vybrali za cíl rodinné dovolené právě tyhle ostrovy, které se jmenují (alespoň v našem jazyce to tak vypadá) podle opeřenců, které tam ale rozhodně nenajdete. Pravda, roli hrálo i přání nejmladšího člena rodiny a jeho několikaleté tvrzení, že pokud něčím bude, pak nejspíše geologem.

Pokud máte chuť, sdílejte s námi tu trochu zážitků, které jsme si v kufru (i v srdci) propašovali cestou domů.

Flákací dovolená, to je dřina!

Na dovolenou jsme se dlouho a hodně těšili. Měla být „flákací“ dovolená – tj. asi po pěti letech jsme měli celých 14 dní na to být všichni spolu, nikam nespěchat a jenom tak si užívat času a sebe navzájem. Tak tohle platilo až do druhého dne naší dovolené, pak jsme se jali zkoumat, jaké že výletové možnosti nám ostrov dovoluje. Okruh ostrovem? Zajisté! Sopečná rezervace? No, to je nutnost! Treking sopečnou oblastí? Odolejte tomu. Sousední ostrůvek? Ale jistě, ten přece ještě vůbec neznáme! Tady kousek je Playa Mujeres – to přece nevynecháme. No a nedojít si pěšky vychutnat východ slunce na Roja Montaňa, to by byl hřích! A tak to pokračovalo a narůstalo…

Nakonec jsme přece jenom některé dny nevstávali za tmy a občas byli i celý půlden jen tak u bazénu. Ale těch dnů, kdy jsme vstávali za tmy a Ivča se budila s hluboce procítěným protestním výkřikem: „Není ráno!“, bylo i tak docela dost.

Na druhé straně se nám zdálo, že jsme na místě mnohem déle a přes podrážky vlastních bot ho známe o něco více. Inu, flákací dovolená to je dřina.

O jinakostech nečekaných

Při pobytu jinde (než doma) jest radno si všímati odlišností a jinakostí. Některé jsou osvěžující, jiné kuriózní a některé dokonce pěkně matoucí. Tak i tentokrát. Asi druhý den pobytu při líném pobytu u bazénu mnou najednou cosi trhlo. Vlak a tady na ostrově! Nikde kolem jsme přece neviděli koleje. Přesto tady byl onen zvuk zas a znova se sobě vlastní typickou naléhavostí. Houkání se neslo do daleka jako ozvěny nad tratí v sázavských údolích.

Teprve po výstupu do prvního patra na terasu recepce jsme tajemství rozluštili. To houkala v nedalekém přístavu loď. Pravda, o poznání větší než všechny zmíněné vlaky, ač se zvukem tak důvěrně známým. Několikrát denně zajišťovala kyvadlovou dopravu na sousední ostrov. A stejně jako podle dobrých vlaků se podle ní daly prakticky nařizovat hodinky.

Těžký život kanárského zahradníka

Na Kanárských ostrovech jsme nebyli poprvé a už před lety, když bylo Ivče asi 4 roky, vznikla výše uvedená píseň. Už tehdy nás fascinovalo úsilí udržet na úplně suchém místě skoro pravý anglický trávník, relativně uzavřený ekosystém odpadové vody a hadic v kdejakém štěrkovém záhonu. (To jsme ještě netušili, jak brzo budeme, díky globálnímu oteplování, narážet na podobné systémy i doma!)

V místě, kde jsme bydleli, bylo možno pozorovat také nelehký života běh mnoha lidí, kteří zajišťují turistovo pohodlí. A zahradníci k nim rozhodně patří. Takový typický kanárský zahradník ráno vezme kolečko, naloží ho krumpáčem, sbíječkou, pilou, motykou, klubkem hadic o různém průměru, spojovacím materiálem a švédskými hráběmi. Poté vyrazí k nejbližšímu trávníku. Lanzarotskou variantu trávníku představuje úpravný záhonek z černé a červené nadrobno drcené lávy, sem tam zdobený ornamenty z drobných bílých kamínků.,

Zahradník se zastaví, zamyslí a pak počne záhon obnovovat. Nejprve pečlivě vytrhá všechnu neorganizovaně vyrůstající zeleň. Pak pilou pořeže přerostlé květy, větve atp. (Nemohu se zbavit dojmu, že příliš bujná zeleň v tom kraji jeho obyvatele silně zneklidňuje.) Pak vezme – podle povahy půdy – krumpáč nebo sbíječku a vytvoří dostatečně hlubokou jámu pro novou rostlinu. Tuto poté zasadí, obmotá novou přípojkou hadice, kterou bleskurychle napojí, zahrne drcenou lávou a výsledek pak láskyplně uhladí švédskými hráběmi (původně určených na listí a trávníky).

Utrmácen prací tráví pak polední siestu hovorem společně s několika kolegy, z nichž všichni vynikají v umění vytvarovat své tělo přesně do podoby miniaturního stínu kaktusu, několika proutků ibišku či jiné nepříliš stínutvorné rostliny. Odpoledne pak pokračuje ve své bohulibé činnosti. A další den znovu a tak dále a pořád dokola.

Bazénový zaklínač

K tomu, aby bylo turistovi blaze, je třeba mnoha věcí a lidí. A protože na letní dovolenou a do teplých krajů se jezdí hodně za vodou, patří k vybavení standardního hotelu i bazén a s ním i bazénový zaklínač.

Bazénový zaklínač je člověk, jenž po způsobu Sapkowského hubitelů všelikých potvor a reliktů chaosu, provádí totéž jen v hotelovém prostředí. Za ranního kuropění – zpravidla ještě před devátou hodinou – nastoupí do terénu vyzbrojen dlouhou tyčí, hadicí (jak jinak) a síťkou. Poté dlouze provádí tajemné rituální pohyby, které si pranic nezadají s dovedností šamana či domorodého obětníka na některém z kanibalských ostrovů. Údajně sice tou síťkou loví a hadicí vysává nečistoty z bazénu, ale my víme své. Evidentně se jedná o tajemný obřad zaříkávání vody, kdy se zaklínač snaží přimět vodu, aby byla čistá, přestože se v ní máchají nakrémovaní turisté, kdejaká chábrďa z okolních rostlin, jemný prach z lávových „trávníků“ atd. Usiluje o to, aby se turistům voda nezdála studená, aby se v ní nikdo neutopil, aby sem chtěli přijet zase a vůbec. Kdoví zda se nejedná v podstatě o dávný posvátný tanec zdejších domorodců, který přežil do dnešních dob maskovaný jako užitečná činnost.

Číšníci, uklízeči, recepční a skřítkové domácí

Každé zařízení určené pro nicnedělání a zahálení turistů vyžaduje práci mnoha a mnoha viditelných i neviditelných rukou, které to nicnedělání zajišťují. Některé jsme viděli na nohou doslova od rána do večera, a to si u toho občas stihly i tančit. Jiné známe jen zpovzdálí. Tak třeba pondělní paní uklízečka stlala přehoz přes postel jinak než ta úterní a středeční skládala noční košili do úpravného vějíře. (Zajímavé je i to, jak uklízecí služba vyvolává obranný ženský reflex: „Aha, přijdou nám uklidit – to musím ten náš provozní binec trochu zminimalizovat!“)

Touto cestou chceme poděkovat a vzdát hold práci všech těch, kteří se starali o naše blaho, uklízeli a stlali nám, vařili dobrůtky a vůbec.

Permanentní rozpracovanost

Když už se jednou vydáváme do cizích krajů, baví nás všímat si místních odlišností a specifik. Ostatně, proč jinak cestovat, že? Lanzarotskou zvláštnost jsme potkávali často, i když možná šlo o zvláštnost daného ročního období a nikoli vrcholné turistické sezóny. Jedná se o jakousi permanentní rozpracovanost. Ráno začíná den namísto švitoření ptactva zvonivý zvuk sbíječek. Večer končí, když se malé žluté bagříky uhnízdí na místech, kde budou do rána nejméně překážet, a jejich řidiči odejdou domů.

V místě, kde bydlíme, začíná den práce zahradníků a dlaždičů. Celý areál se pomalu dláždí zámkovou dlažbou namísto původních betonových cestiček. Jenže se tak děje jaksi provizorně a nakvap zároveň. Takže jest se nadíti, že po dovydláždění bude nutno totéž opakovat poznovu. Permanentně rozpracované jsou tak silnice, záhony i většina staveb, které míjíme. Možná je to tím, že jižní počasí takové věci dovoluje, možná to souvisí se zdejší letorou. Možná se jedná o rafinovaný program na podporu zaměstnanosti. Všechno působí dojmem jaksi prozatím a dočasně instalovaných věcí, které ale zato pořád rostou a mění se. Jsou ve vývinu.

Konference jako národní rys chování

Ať jsme putovali kamkoli a setkávali se s jakýmikoli zástupci pečujících profesí, nemohli jsme si nevšimnout malé místní zvláštnosti. Pracovně jsme to nazvali konference. Kdekoli se cokoli stal vyhýbaly se dva autobusy, čekalo se na loď, bylo třeba vyzvednout turisty z hotelu, žádali jsme atypickou službu, zeptali se na počasí atp., vypukla okamžitě konference. Bylo to něco mezi folklórním hnutím a nakažlivou chorobou. Na počátku dva a pak řadou geometrickou narůstající počet lidí se jal dramaticky gestikulovat, vytvářet výmluvné obličeje a temperamentně se dohadovat. Se svými šesti a půl španělskými slovy netuším přesně o čem, ale vypadalo to opravdu impozantně (kam se hrabou vědecké kongresy!).

Vrcholem zážitku byla konference dlaždičů se zahradníky o tom, kudy vést zavlažovací hadice pod nově dlážděnou cestičkou (ne snad že by bylo více než jedna možnost). A jednou jsem si dovolila požádat číšníka o chybějící sběračku k polévce. Omluvil se, usmál a vyrazil ke kuchyni, kde delší dobu setrval (patrně v družné konferenci). Kdo se zajímá o lidi, užije si!

Jak se chodí lávovou rezervací

Motto:
Já mám v levé botě tunu lávy, tunu lávy
Taky v pravé botě ňákou lávu mám…

Tato melodie nám výrazně pomáhala zvednout náladu při pěší túře lávovou rezervací. Tuhle akci jsme objevili po příjezdu a s velkou radostí se do ní vrhli. Ono je sice krásné projet autobusem magickým místem zvaným Timanfaya, ale zájemců o totéž je už dnes tolik, že zmizel ten zvláštní pocit být s krajinou sám v tichém souznění. To je pak třeba prošlapat, co jen lze a nejlépe vlastními podrážkami a vůbec. Výlet v malé skupině cca 10 lidí 4 jazyků vypadal slibně. Náš průvodce byl sympatický sportovec s přehledem o světě, vládnoucí neuvěřitelným množstvím jazyků, i vyrazili jsme vcelku svěžím tempem. (V duchu mi napadalo, proboha jak půjdeme tři hodiny těch avizovaných jen 6 km.

Cesta byla zajímavá, včetně geografického a geologického výkladu, ochutnávky divokých fíků, hledání olivínů, seznámení s „au-au lávou“ a zkratkou geologickým zlomem přímo na Nový Zéland. (Taky nás pobavilo, v kolika jazycích se řekne láva láva, a náš průvodce se naučil nové české slovo komín.) Nicméně čas více než odpovídal, neboť v lávě se chodí blbě (podobně jako v hlubokém sněhu, škváře nebo hodně výživném jílovitém blátě). Na nejbližší kopec jsme se škrábali docela dlouho a pracně. A nevím jak ostatní, ale my jsme si přitom docela slušně spálili kolena zezadu, což byla zcela nová dovolenková trofej. Většina z nás také propašovala z rezervace zakázané kamenné suvenýry, nikoli vlastní vinou, anóbrž v botách.

Ale na vrcholu bylo ticho a klid a barvy a tvary kamení a nepravděpodobných okolních hor a kopců. A samota tak hluboká, že si nás na dálku přiletěl prohlédnout (snad) sokol. A my jsme se dotýkali země pokorně, opravdověji a hlouběji než kdy jindy.

P.S.

Láva občas vypadá jako zorané pole před začátkem stavby nebo motyčkou okopaný záhon, jenže z úhlu pohledu mravence. Tu a tam jsou v ní puchýře, bubliny, komíny a tunely. A občas připomíná v čase zastavený proud středně divoké vody. Mít v té chvíli s sebou zavilého vodáka pak přináší různá povyražení typu: kudy by se dal jet proud mezi těmi dvěma kopci, jak kontrovat a kde si hlídat náklon?!

Ekoostrovy

Nežijeme nijak výrazně „zeleně“, ale přeci jenom nás zajímá i to, jak místní zacházejí se svým prostředím. Hlásíme tedy pro zájemce, že Lanzarote docela dobře pracuje s tím, čeho má nadbytek. Skoro všude uvidíte nějaký ten solární panel a není nouze ani o malé větrné elektrárny (tak na jeden až čtyři rodinné domky, škoda, že tuhle velikost u nás doma zatím nevedou). Postrádali jsme však bolestně – zejména při spoustě odpadu produkovaného hotely a ubytovacími zařízeními všeho druhu – koše či popelnice na tříděný odpad…

Prokletí mobilu

Pokud chce člověk zažít nerušenou dovolenou, má dvě možnosti: zapomenout mobilní telefon doma, nebo ho vypnout a ještě navrch zamknout do trezoru. Máme totiž to štěstí, že si neodkladné záležitosti všimnou, když si chce člověk odpočinout a v tu ránu se začnou připomínat. Jeden kolega např. zásadně volá, když balancujeme na horském hřebenu, prodíráme se mlhou tak hustou, že nevidíme ani na vlastní končetiny, visíme na řetězu v horském sedle nebo se řítíme kamsi dolů sněhovou stěnou. (Letos o dovolené nevolal, bylo nám to divné jen do té doby, dokud jsme se nedozvěděli, že byl na kole v Himalájích.)
Na pěší lávové túře jsme si užili tuto slast pozorovatelsky z druhé strany (maje sami mobil vypnutý a ještě zavřený v hotelovém trezoru). Chudák průvodce a spoluprovozní cestovky si neodpočinul. Co chvíli mu někdo něco chtěl a čehosi se mobilem dožadoval, cosi měnil a něco jiného organizoval…

Tu neděli po ránu

Frflající dcera měla zrovna období „není ráno!“ a nechtělo se jí jít na místní vulkán shlédnout svítání. Tak jsme vyrazili sami. Nebylo tam před svítáním ještě moc rušno. A na vrcholku jsme potkali jen maloučko lidí, ale ta skladba: my normálně vycházkově oblečení, pán v triku a kraťasech (místní), který tam na vršku venčil svého psa a dvojice jdoucí „na těžko“ s pohorkami a trekovými hůlkami. Inu, život je pestrý!

Graciosa aneb o relativitě půvabu

Kousek od Lanzarote na sever se nalézá Půvabný ostrov. Doslova La Graciosa čili česky půvabná. Je to tak blízko, že průlivu mezi ostrovy (cca 2 km šíře) místní přezdívají řeka (el Rio). Dle povahy soudě je to řeka spíše divoká a kapitán lodi i cestující si toho s patřičným ječením radostně užívali.

Graciosa dostala jméno podle toho, že je krásná. Kdyby pro nic jiného nestálo za to cestovat, pak pro ono uvědomění toho, co doma máme a pro oči nevidíme. Vždycky po návratu se mi zdá, že žijeme v krásně bujné a zelené zemi. Pravda na Graciose je na co se dívat. Místní kostel oplývá množstvím rybářských motivů – od tvaru oltáře, přes kropenky až po kazatelnu. A místní pláže rozhodně stojí za hřích.

Mimochodem poprvé se tady kdosi zajímal, co že to máme na triku za symbol. Ptala se mladá prodavačka a autorka šperků s keltskými mj. motivy. Nicméně po výkladu, že jde o pečeť univerzity jakéhosi Karla v nějaké Praze, její zájem ochladl.

Heslo Manrique

César Manrique je ten pán, kterému se na Lanzarote nevyhnete. Do jisté míry zde může za všechno. Za styl architektury (nízký bílo-modrý či bílo-zelený a útulný), za spoustu soch převážně napůl mobilních (které se nám moc nelíbily), za to, že tu stojí jen jeden výškový hotel (ošklivý), který postavili, když se C. M. na nějakou dobu z ostrova vzdálil, za vzory na látkách (vpravdě jižní) a za nádherně vymyšlenou nepravděpodobnou jeskynní soustavu Jameos de Aqua. To se spustíte lávou pod zem, když je vyšší příliv, přebrodíte kolem jezírka, dojdete si na WC s naprosto nepravděpodobným výhledem do krasové oblasti a doputujete k naprosto karibsky vyhlížejícímu tropickému bazénu, za kterým se mimochodem skrývá krasový koncertní sál. To vše korunujete pobytem v Casa de los volcanos, kde se podíváte, jak že budou pevniny na Zemi vypadat za bratru nějakých těch 200 – 300 miliónů let.

Moravský sklípek na kanárský způsob

1) není zahloubený, ale postavený nahoře,
2) nemá kolem zelené vinice s kolíky, nýbrž cosi na způsob mravkolvích trychtýřů v černé lávě, kde se pěstuje réva (lokálně se odlišují někteří pěstitelé tím, že mají ty trychtýře hranaté),
3) voní vínem na dálku, ale jinak.

Zdejší víno připomíná trochu ty drsnosrsté ale prosluněné lávové trychtýře s ochrannými zídkami proti větru. Je silné a dobré, i když dešťové vláhy moc nepobralo (prý snad v zimě – to je zdejší jaro).

P.S.

Jeden zdejší déšť jsme ale nakonec přeci jenom zažili. poslední večer na počest našeho odjezdu zřejmě zapršelo. Spadlo asi 8 kapek na metr čtvereční. Díky za tu poctu!

Kliknutím se náhled zvětší.
Iva a Jirka, 26.10.2007, doplnění 15.11.2007 a 17.12.2007