Island po šesti letech aneb Žlutý bagr všude, kam se podíváš.

Legenda


Barvy
Vzdálenosti
Všechna skupenství vody
Měkkost drnových střech
Hrdinské příběhy utopené v termálních vodách
Sametová vůně kávy
Zvonivé ticho

Krajina otevřená až k bolestné naléhavosti
Kostely s napjatými plachtami vyplouvající do neznáma
Každý den je modlitbou sám o sobě

Vzpomínka se zadírá
jak ostrohranný lávový kamínek v botě
až do krve…

Prolog: Sága o dracích

Byli kdysi dávno dva draci. Jeden ledový, jeden ohnivý. Byli kdysi dávno drak a dračice. Ti draci k sobě vzplanuli a „vzlednuli“ nepřekonatelnou přitažlivostí. Prostě do sebe zamilovali a chtěli někde žít spolu.

Vzhledem k tomu, že vytvořit harmonii na základě takových protikladů je těžké, našli si společně opuštěný kousek země uprostřed moře. (Tehdy Island tvořila jenom jedna skála vyčnívající z vln.) Když tam draci dosedli, začaly se dít věci.

Tam, kde ohnivý drak máchnul ocasem, probudila se pod zemí sopka. V místech, kde ledový drak rozprostřel křídla, přikryl hory ledovec. A pokračovalo to dál a dál.

Z jejich polibků vznikly zálivy a hory. Rozrůstající se ostrov byl (a pořád je) pěkně divoký. V ledu i lávě tepe něco z dračí síly.

Po čase se draci někam vytratili. Někdo říká, že se stali součástí ostrova, který po nich zůstal mnohem větší a úplně jiný. Podle jiné verze byl ostrov jejich potomkem a oni sami odlétli někam pryč, když zjistili, že spolu mohou žít. Nicméně od té doby je Island místem plným protikladů a přesto důkazem zvláštní harmonie.

Ivča

Jak jsme odjížděli

Odjíždíme již tradičně, jak se odjíždět do neskutečna má, mezi dnem a nocí. Hala Ruzyňského letiště se proměnila v rozsáhlou (místy i 3D) výstavu o Tibetu. Prohlížíme fotografie a než se otevře stánek příslušné cestovní kanceláře, zkoušíme i modlitební mlýnky a zvoníme na zvonce pro štěstí. Tak by se měl poutník vydávat na cestu!

Tentokrát jsme ušetřeni přetíženého letadla jako při minulé cestě, takže k cíli směřujeme i občerstveni a napojeni. Cestou na severozápad díky trajektorii letu opakovaně vychází a zapadá slunce.

Prostupujeme nachundelenou vrstvou mraků, ale počasí nám vcelku přeje, takže se nad Keflavíkem zorientujeme natolik, že lze odpovědně konstatovat, že vidíme poloostrov Reykjanes. Snefels, který nás sem přilákal letos, je ještě daleko.

Na letišti nás zastihuje Schengenský prostor, zavřená banka a předsvítací část dne.

Poté, co jsme objevili svého průvodce, dohadujeme se o možnosti výměny peněz, a protože slunce vychází už definitivně a my, neboť jsme si vědomi relativity jakéhokoli počasí na Islandu, zuřivě fotíme.

O hodinu později stále ještě čekáme ve frontě na otevření banky (údajně s nepřetržitým provozem) a pořád kupodivu svítí slunce. Pro jistotu sypeme jako zálohu skřítkům drobečky perníku.

Po další hodině se za bankovní přepážkou objeví paní, která prohlašuje, že žádná eura nemá a ať jdeme jinam. Vysvětlujeme, že eura máme my a po ní chceme islandské koruny. Otevře tedy krám a my se konečně dočkáme výměny peněz a můžeme vyrazit. Stále svítí slunce. Podivné! Velmi podivné!

Co se změnilo

Cestou jednak žasneme nad krajinou, kterou jsme posledně viděli v dešti, šeru a lezavém nevlídnu, zatímco teď se rozprostírá ve slunci doslova do daleka a široka, jednak zaznamenáváme jev, který bude typický pro celý náš pobyt. Projíždíme velkým staveništěm.

Staví se cesty – z Keflavíku do Reykjavíku vede (aspoň většinou) nová dvouproudová silnice. Kolem stojí jeřáby a popojíždějí bagry (většinou žluté, sem tam oranžový a jeden - dva bílí extremisté). To, co kolem cesty vyrůstá, jsou obvykle ošklivé šedivé krabice skladů, obchodních center a továren – v podstatě stejné, jaké obklopují Prahu.

Kolem posvátného území Sněmovních plání vyrůstají desítky chat a chatiček. (Tedy od jedné ke druhé je pořád dost daleko, ale na Island je to poměrně hustá zástavba.)

Staví se. Ve velkém. Města rostou. Naštěstí nejen města.

Rostou tu hojně stromy. Rozrůstají se nejen do výšky, což by bylo celkem přirozené. Ale také co do počtu. Na stromy chudá země Island se pozorovatelně zalesňuje. Před lety skrovné hájky (či spíše záhonky), které každý uvědomělý Islanďan pěstoval na zahrádce před či za domem a ve kterých platilo ono úsloví „když Islanďan zabloudí v lese, postaví se a rozhlédne se“, občas trčí až do výšky prvého patra, či dokonce přerůstají drobnější domky. Letité úsilí Islanďanů, aspoň částečně obnovit porosty, které dávní přistěhovalci vykáceli, evidentně přináší výsledek.

Jak jsme potkali trola

Island je místo v mnohém ohledu magické. Dokonce i na relativně seriózních mapách najdete sídla álfů nebo varování před duchy a lidožravými troly.

Jenže dnes už ani trolové nejsou to, co bývali. Aklimatizovali se. Nečíhají na cestách a neživí se přímo těly poutníků. Místo toho se proměnili ve zdánlivě nevinné maskoty, usídlili se u silnic v motorestech a turisty navštěvovaných místech. A živí se turisty - tedy jejich penězi, jejich touhou přivézt si odtud nějakou zhmotnělou vzpomínku, zkamenělý čas, kousek jiného já.

Jak je vidět docela se jim daří. Těm trolům!

Borgarnes

Po prvním dni, nasyceni a udoláni osamělými jezery, dalekými rozhledy, krásou kamene a výzvami nekonečného prostoru, zlehka konzervováni sirnými výpary horkých zřídel a opilí (i zpihovatělí) žhavým sluncem, spouštíme, obrazně řečeno, kotvy ve městě Borgarnes. Po rychlé relaxaci v koupelně pílíme do jídelny, zatímco náš řidič Haldór v mezidobí stihne umýt, naleštit, osmetáčkovat a všelijak různě vypěknit náš autobus na příští den. (Tomuto bohulibému úsilí se ostatně věnuje i po všechny volné chvíle a večery následující.)

Večeře není špatná, ale daleko nejvíc mi v paměti utkvěly obrazy na stěnách jídelny a dvojjazyčná informace, který že to básník žil a publikoval v tomto městě, včetně ukázky z jeho tvorby.

O pár metrů dál, na protější stěně, visí fotografie Islandu jako země magického světla i s vyznáním zahraničního fotografa, jak ho postupně zdejší atmosféra okouzlila.

Vstřebáváme vědomí, že tu opravdu jsme nejen v těšení se do budoucna, nejen ve vzpomínkách z doby před šesti léty, které náhle vystupují v mysli s nečekanou živostí. Jsme tu doopravdy teď a tady. Večer se nachyluje k noci a v neměnném světle severu nám do oken nahlíží svah hory na protější straně fjordu. Dobrou noc!

V noci mám zvláštní sen: zdá se mi, že kromě hory nahlíží do našeho pokoje veliký výsuvný jeřáb. Po probuzení s překvapením zjišťuji, že ve zdejším kraji sny a realita jedno jsou! Ten jeřáb tam skutečně byl…

V Borgarnes také zakládáme tradici ranních procházek. Nachystáme čaj a zásoby na přes den, připravíme zavazadla a vyrážíme do terénu. Vystavujeme se zpěvu větru na vršku s kostelem, pozorujeme trpaslíky a jiné nečekanosti na zahrádkách. Objevujeme místní muzeum a nad fjordem moderní sochu, připomínající jednu z místních prastarých ság. Bádáme nad záhadami místní klimatizace a s hrůzou sledujeme, co udělá pár let vodorovného deště a slanomilného mořského větru s vlnitým plechem i se železobetonem. V parku zkoumáme reliéf s příběhem další ságy - a vytváříme hned několik verzí původního děje. V rozestavěném novém minisídlišťátku neodoláme a nahlížíme do nově zařizovaných bytů (hodně skla, otevřený prostor, panel i dřevo a kov, vestavěné skříně a podívejme - v kuchyni stejná myčka, jakou jsme si nedávno pořídili doma). Jemná pouta porozumění přes vzdálenost.

Zbytek zájezdu se potkává na snídani. Vyrážíme na další cestu!

Počasí

„Tlaková níže nad Islandem“ je pojem, který má v meteorologických zprávách své stálé místo. Islandské počasí je pojem samo o sobě – v radách na cestu se dočtete „deštník si neberte – stejně prší převážně vodorovně“. Za naší předchozí cesty jsme se přesvědčili, že jednak předchozí tvrzení se zakládá na pravdě a základem přežití je dobrá pláštěnka, jednak chvíli umí být i hezky, teplo a slunečno. A hlavně každou chvíli jinak. Nicméně počasí, jaké nás čekalo letos, vyvádělo z míry i otrlé domorodce (či aspoň dlouhodoběji usazené cizince).

Slunce pálilo obloha byla modrá a nám se nedostávalo trik a lehkého letního oblečení. V autobuse bylo chvílemi docela nepříjemné dusno (neměl klimatizaci – taky na co na Islandu???). Prašné cesty ukazovaly se býti hodnými svého jména – ten dlouhatánský oblak prachu za každým vozidlem znám leda z knih – převážně těch o poušti. Ostatně většina vnitrozemí poušť velmi připomíná. Dokonce i mohutné vodopády byly na své síle a mohutnosti vod evidentně oslabeny. V údolí čtyř ledovců jich zbylo sotva dva a půl, drnové střechy vysychaly do žluta, bylo nutno zavlažovat trávníky atd.

Pravda, jednou dvakrát jsme dokonce projeli mrakem, ale v krajině chybělo ono zvláštní kouzlo nestálého proměnného světla a stínu. Zlom nastal až po přibližně 5 dnech. To se nám vrátilo „opravdové islandské počasí“ a začala mlha, déšť a lezavo.

V tomto už „normálním“ počasí vraceli jsme se jednou z cesty k vodopádům na parkoviště k autobusu. Foukalo, mrholilo, my (a ostatní turisté jakbysmet) jsme byli zabaleni v šusťácích a nepromokavých budách, tvořících základ vybavení každého správného cestovatele po tomto ostrově. Na parkovišti čekaly autobusy a u nich postávali a klábosili jejich řidiči. V košilích s krátkými rukávy, bez bund, čepic a čehokoliv dalšího. Je přece léto a takové hezké počasí…

P. S. Kapitola počasí měla pokračování ještě při odletu. Na palubě letadla rozprávěli spolucestující z jiných zájezdů – převážně o počasí – a neznalému by to připadalo, podle toho, jak potěšeně hodnotili kvalitu a množství slunce, že se vracejí snad z Řecka nebo z Egypta…

Nenadávejte na naše silnice…

Po ostrově nás vozil autobus. Autobus celkem obyčejný, což na Islandu není vždy pravidlem (potkáváte občas různé obludy s vysokým podvozkem 4x4). Tento autobus nás však často vozil po cestách, na které by s ním tuzemský řidič asi při zdravém rozumu nevyrazil.

Opustíte-li pár hlavních silnic, spojujících nejobydlenější místa, a vydáte se do vnitrozemí, skončí silnice a začínají… snad pisty – těžko ten útvar nezvat. Cesta, která vznikla prostě průjezdem buldozeru, který trochu srovnal terén a odstrčil větší kameny stranou (a tento proces se každé jaro opakuje, protože v zimě „cesta“ prostě zmizí). Po jeho pásech ovšem zůstala „roleta“, na které autobus při průměrné rychlosti 20km/h nadskakuje a drnčí jako proslulý „maslóstroj“ z filmů V+W. A takto jedete třeba 100 km celý den.

Další zajímavost těchto cest je, že se občas v rovných místech nevypočitatelně točí, což je vidět zejména na plochých náhorních planinách. Podle oficiálního zdůvodnění mohou být v podloží dutiny (jsme přece na sopce!) a hrozí jejich propadnutí. Ale neoficiálně – prostě skřítci a duchové si v tom místě cestu nepřáli a tak se jim buldozerista vyhnul. Skřítci a duchové sice nejsou, ale na Islandu je dobré být s nimi zadobře. (Ostatně buldozeristi jsou odborníci a vycházejí z toho, že když se pod jejich strojem začne země propadat potřetí, je nejvyšší čas změnit směr silnice, a jestli jim to napovídá jejich léty vypěstovaný šestý seismický smysl nebo zkušenosti s ohleduplností či zlomyslností skřítků není možná tak docela nejdůležitější!)

Cituji našeho průvodce: „Tahle cesta je sjízdná obyčejným autem. Akorát musíte každý rok měnit tlumiče!“ (Vzpomeňte si, až vás zase pohoupou koleje na D1!)

P. S. Také nás dlouho fascinovaly lehounké konstrukce benzínových pump kolem silnic – pouhý stojan, leckdy bez jakékoliv stříšky. Dlouho nám vrtalo hlavou, co a jak se s nimi děje ve zdejší dlouhé a ne vždy lehké zimě. Nakonec jsme se zeptali a odpověď byla prostá ve své genialitě. Neděje se s nimi nic – prostě se zavřou! Ty cesty jsou stejně v zimě nesjízdné…

Plavba za ptáky aneb S kapitánkou jsem se ještě netopil

Ve Stykkisholmuru, přístavu s dlouhou tradicí a tradičně nádherným moderním kostelem (loď vyplouvající s plnými plachtami, jinak to nejde popsat) hledáme loď k výjezdu za ptačím (foto)safari. Našli, zakoupili lístky, ale do vyplutí chybí ještě asi hodina. Bloumáme po městě a vybíráme si domeček, který by se nám líbil. Nakonec si ještě zaskočíme povykládat na prodejní výstavu pletených všelicosů (včetně přenosného pouzdra na polní láhev s nádherným severským vzorkem), skleněných výtvarných křehkostí a vůbec všelikého vkusňáckého zboží. Že jsme s výstavu obsluhující paní neobjevili žádný společný regulérní jazyk, evidentně nikomu z nás v dorozumění nevadí. (Pro ilustraci krátký výtah z hovoru výhradně česko islandského: – No, to je nádhera! Můžeme si to tady prohlédnout? – Jasně, jen si prohlížejte. A všimněte si, že nenajdete ani jeden vzor stejný! atd. atd. atd.)

Doobdivujeme sochy, starobylý hanzovní tzv. „norský“ dům i vyhlídkový pahorek nad městem a už je čas houfovat se na lodi, což s chutí činíme. Na můstek vkráčí hrdě relativně mladé děvče, které se nám v mikrofonu představí jako Laura (cosi víme o nutnosti respektovat islandská křesní jména, dokonce i při emigraci, tak jsme si to dodatečně našli ve zdejším telefonním seznamu – píše se to Lára, ale vylovuje vskutku Laura!). Některým patriarchálněji zaměřeným členům naší výpravy ztuhnou úsměvy a poklesne čelist. „Tak fajn“, hodnotí to jeden kolega, „s kapitánkou jsem se ještě netopil!“ Soudíme, že nebude tak zle, neboť dotyčný evidentně přežil a počet frček na rukávu pohledné kapitánky odpovídá uvedené námořní hodnosti.

Nezklamala nás! Nejen, že se ne právě přehledným labyrintem ostrovů a ostrůvků s ptačími hnízdišti proplétá vskutku bravurně, udržuje loď pár metrů od skalisek, bez ohledu na příležitostně zrádný vítr či protiproudy, ale navrch jen tak bokem ještě průvodcuje ve 4 jazycích, aby řeč nestála.

Na ostrovech a ostrůvcích nás fascinují elegantní letci i plavci mezi ptáky. Dokonalé je plavecké umění papuchalků, ale neuvěřitelný jejich let těžkonážního motýla. Vznešenost orla dovoluje připlout jen na střední vzdálenost, ale i tak stojí za to. Přestáváme třídit a analyzovat a jen tak se necháváme pohltit dojmy.

Také jsme byli na této lodi svědky takového malého plundrování moře. Lodníci spustili nevelkou vlečnou síť, pár mil ji táhli po dně a pak vyjeřábovali na palubu. Síť byla plná živých tvorů – ježků, raků, krabů, hvězdic a mušlí. Lodníci vybrali několik desítek jedlých mušlí a nabídli je pasažérům. Zbylé tvory (převážnou většinu) naházeli zpátky do moře. Přidušené, polámané, potrhané, neschopné dalšího života…

Teplé bazény a vířivka s kávou

V moři kolem Islandu plavou převážně ryby, tuleni a jiní vhodně vybavení živočichové. Tuzemec, mající moře zpravidla spojené s představou tepla, si moc nezaplave (bez neoprénu, skafandru a takových drobností určitě ne). Ostatně, domorodci se na pláže také nehrnou. Takže každý, kdo chce plavat, najde v kdejakém městečku vedle školní budovy kvalitní krytý nebo částečně otevřený bazén s termální vodou a se vstupným vskutku lidovým.

Přijeli jsme do Isafjorðuru, kde jsme měli nocovat, tentokrát o chvíli dřív. Do večeře přes hodinu času. Vybalili jsme, popadli plavky a vyrazili kolem zajímavě architektonicky pojatého kostela hledat bazén. Zadařilo se! Všichni dva zbývající návštěvníci byli také z našeho zájezdu. (S ohledem na hustotu osídlení na Islandu jsme – snad s výjimkou Reykjavíku – i při velmi komorním počtu členů zájezdu všude okamžitě percentuálně zvýšili počet obyvatel a utvořili nepřehlédnutelnou českou menšinu, a to i když se rovnoměrně rozptýlili po celém městečku.)

U bazénu se nalézaly k volnému použití připravené všelijaké plováky, balónky, plavecké brýle a samozřejmě na Islandu nezbytná kombinace káva + cukr + mléko. Vedle vířivka a decentní písemné upozornění, že není vhodné brát si do ní s sebou kávu.

Bazény na Islandu nemají chybu!

O recepčním, který četl Pratchetta

Bylo nám nocovat v městečku nejdále na severu naší cesty v útulném oranžovém hotelu (v civilu mimo sezónu pravděpodobně studentském internátu) a při koupi pohledů v recepci mi oko padlo na bichli, kterou si četl pan recepční a ejhle, vyloupla se z toho klasická Pratchettovka v originále, tj. v angličtině. Pár minut jsme si potom o těch knížkách i o autorovi povídali (tohle setkávání na dálku mě na globalizaci fakt docela baví). Nejvíc ho dostalo, že máme Pratchettovky dokonce přeložené do svého vlastního jazyka. Skoro záviděl. Nás je málo, povídal, překládat knížky se moc nevyplácí. Od té doby mi narostla hladina cestovací vlastenecké hrdosti. Fakt se máme! A to pan recepční ani netušil, jak nám to čtení pan Kantůrek pěkně kongeniálně překládá.

Vysoké napětí jedním drátem aneb Svéráz národního rozvodu elektřiny

Rozvod elektrické energie rozhodně není mou profesí ani koníčkem, ale povinné školení z bezpečnostních norem dle nechvalně proslulé vyhlášky 50 mne vybavilo spoustou vědomostí z tohoto oboru. A tak mému zraku nemohly ujít některé zvláštnosti, které v tomto směru na Islandu panují.

Jak praví klasik (Svěrák) ve svém Elektrickém valčíku: „Jedna fáze, druhá fáze, třetí pěkně vedle ní“. Český energetik ještě dodá něco o nezbytnosti nuláku. A Islandský kolega se mu vysměje. Vždyť stačí pouhopouhý jeden drát!

Islandskou krajinu křižují vedení vysokého napětí, mající jen jeden drát. Vypadají nejvíc ze všeho jako troleje k neexistujícím vlaku. Druhá svorka transformátoru, který jsem si prohlížel kdesi na sloupu, vedla prostě do země. Skromným obyvatelům severského ostrova to zřejmě stačí. Pan Svěrák by si zazpíval jen u hlavních tras velmi vysokého napětí - na obrázku přeskuje dlouhatánským obloukem fjordur: „Jedna fáze, druhá fáze, třetí pěkně vedle ní“… (a to ještě není jisto, zda u všech)

Islanďané jsou…

Vždycky, když někam jedeme, zajímá mě, jací jsou místní lidé očima jiných, očima svýma, co je vede k tomu, že jsou, jací jsou. Tak tady předkládáme k úvaze několik verzí a různých úhlů pohledu na téma, jací jsou Islanďané.

Líní – tvrdí průvodce zájezdu (pracují jenom od – do a odbory tvrdě hlídají, aby nepřekročili stanovené penzum, ostatně i proto měníme první a poslední den pobytu 2x řidiče).

Spořiví až lakomí – podle mínění krajanky, která zde pracuje jako au pair. Ale máme to jen z doslechu, mluvili s ní spolucestující.

Štědří – míní polský číšník, který si za 3 měsíce tady vydělá víc než doma za rok. (A to číšníky nepovažuji právě za chudé.)

Tolerantní – pokud můžeme soudit podle fascinujícího pana řídícího, který založil skanzen ve Skógaru a mj. tam provozuje i jaksi „všenáboženský“ kostel, kde najdete i řecké ikony a speciálně z hlavního města v kanystrech dodávanou svěcenou vodu, aby katolíci při návštěvě nestrádali, třebaže naprostá většina místních jsou protestanti.

Přátelští a pracovití – pokud můžeme soudit podle Haldóra Arnarsona, který každý večer kmitá kolem svého autobusu a umývá a čistí a zametá a pigluje, i když ví, že po 15 minutách jízdy pistou bude jeho úsilí obráceno vniveč. A taky s námi jí domácí český perník a občas si povídá a dovysvětluje nějaký dodatek k nejstarším zdejším farmám na severu a je na ně docela mile pyšný.

Přizpůsobiví – soudě podle hbité improvizace improvizace s jazyky u Dyrhorlaey, kdy řidič, majitel a kapitán vozidla v jedné osobě domlouvá s jedním ze zdejších turistů přenos informací z islandštiny do angličtiny, aby z toho něco měli skrze překlad svého průvodce i středoevropané.

Paličatí - odmítli opustit svoji zemi, když je po velkých hladomorech chtěli evakuovat Dánové, znovu se vrátili na Vestmanyeary, když je odtamtud vyhnala sopka.

Prostě jiní – domnívají se někteří účastníci zájezdu, pokud tím ale nemyslí jinakost svoji vlastní.

Islanďané prostě jsou. Sví!

A ti druzí

V létě se počet Islanďanů znásobuje. Resp. obyvatelé ostrova se dělí na Islanďany a takyIslanďany (tedy haldy víceméně krátkodobých účastníků nejrůznějších zájezdů a turistických aktivit).

Ti druzí působí nejrůzněji a vytvářejí ke krajině a místním dlouhodobým obyvatelům někdy zábavné a jindy nelibé kontrasty.

Alespoň pro nás výkřiky typu: „Ještě máme před sebou tři atrakce, podívej se, vyfoť ovci!“ apod. moc neoslňují. Také základní problém některých lidí – jestli bude otevřeno, aby stihli koupit pivo, nám nepřipadá nejvýznamnější. Zejména když se kvůli tomu někteří snaží redukovat program.

Snaefelsness

Jedna z rozhodujících věcí, která nás k letošní cestě nalákala, byla cesta kolem poloostrova Snaefelsnessu. Jméno, které nám voní Julesem Vernem a Součkovou Cestou slepých ptáků. Tajemství!

Ledovec Snafellsjoekull jsme viděli, byť do středu země se nesestupovalo. Jen jsme celou cestu litovali, nepřítomnosti naší průvodkyně z první Islandské či druhé norské cesty. Někoho, kdo nesděluje pouze holá fakta a pak svá vlastní trápení. Někoho, kdo naopak umí předat svůj vztah k místu a mentalitě, kdo rozumí lidem, krajině, historii i pohádkám.

Nemůže být pokaždé posvícení, ani na Snafellsnessu! Tak někdy příště, slepí ptáci…

Široširá krajina

Do středu země jsme se ovšem nakonec dostali, ovšem jindy a jinak. Přejížděli jsme ze severozápadu ostrova na jih přes rozlehlou a převážně pustou náhorní plošinu. A tam se to stalo. Poblíž Hveravellir se otevřelo zatažené nebe a my jsme náhle stáli ve středu země obklopeni nekonečnou kruhovou krajinou, korunovanou modří a bělostí ledovců s živou divokou geotermální zónou pod nohama.

Neumím to popsat. Nelze to vyfotografovat. Prostě jeďte a dívejte se. Stojí to za to!

Fenomén „pana řídícího“

Nedaleko kouzelného vodopádu Skógafoss, nad nímž se rozevírá okouzlující travnatá náhorní rovina a v němž je prý ukryt velký poklad dílem viditelný za slunečného dne, je možno navštívit nevšední skansen.

Celá ta nádherná sbírka tradic, nástrojů, domácích řemeslných výrobků, domků ale i nejpodivnějších dopravních prostředků začala jako buditelské úsilí jednoho místního pana řídícího. Dnes je mu už přes 80 let, ale na vitalitě mu to příliš neubírá. Prochází mezi průvodci, tu a tam zarecituje kousek staré ságy, zaimprovizuje na lidový hudební nástroj (něco na způsob citery), zahraje v kostele na harmonium.

Celé je to jeho dítě. Začalo to prý jako obyčejná soukromá sbírka, která se rozrůstala a rozrůstala, až si každý Islanďan považoval za čest poslat i něco ze svých rodinných pokladů. Kdo si neumí představit, jak se budovalo naše Národní muzeum, tady to má jako na dlani i s atmosférou. Každá pozoruhodnost zde má svou cenu a na letopočtu původu až tak nezáleží. Rybářské oděvy z rybí kůže, hrneček na kávu, který chrání knír pijáka, ozdobné vložky do bot, co utkala dívka svému milému a jedno z prvních rádií, na ostrov přivezené – to vše jsou milníky zdejší historie a místní si jich váží.

O lodích, co mají o kolečko víc

A nejen o jedno, rovnou o čtyři. Takové podivné lodi provozují na jižním pobřeží Islandu, které je ploché, mělké, tvořené nekonečnými pláněmi lávového štěrku a pohyblivých písků. Pořádných přístavů tam je málo. A tak se tam lodi s kolečky uživí. Svým původem jsou americká vojenská vyloďovací plavidla a jejich majitel je nešťasten, protože byla z výzbroje dávno vyřazena a nejsou na ně náhradní díly. Vypadají jako Vltavská výletní loď zkřížená s důlním náklaďákem. Na palubu se vejde asi 30 lidí. Po to zemi se to monstrum kolébá rychlostí traktoru na obrovských kolech, kromě tlustých pneumatik nemá žádné pérování. Když vjede do vody, pokračuje jako loď. A kolébá se také, protože kola poněkud kazí hydrodynamický tvar. (Trochu chyběla snad jen křídla, která by se do třetice odněkud vyklopila, aby byl dojem Werneovského monstra dokonalý).

Tímhle lodním hybridem jsme v pošmourném a lezavém počasí jeli na výlet kolem útesů Dyrhorlaey. Sezóna papuchalků už končila, ale i tak bylo na skalách živo. Šedočerné moře se přelévalo po černém lávovém štěrku a naráželo do rovněž černých skal. Jediná výrazná barva široko daleko byla oranžová na našich plovacích bezpečnostních vestách. Loď sebou zmítala, ptáci kroužili po šedivé obloze a povykovali ve svých skalních úkrytech. Skalní brána, na kterou se obvykle kouká shora, působí mnohem mohutněji, když jí proplouváte. A i přes tu zimu to byl krásný zážitek, který ve vzpomínce zahřeje.

Jak jsme lovili velryby

Přiznávám, byli jsme na lovu velryb (dokonce kdysi v Norsku jsme velrybí maso i ochutnali). Nejříve jsme prošli kolem velrybářské flotily (značně rezavé), zakotvené u mola v reykjavíckém přístavu, a pak konečně našli svoji loď. Byl to totiž lov ryze neškodný, pozorovatelsko-fotografický.

Vyjíždíme z Reykjavíku na moře za slunného odpoledne, během kterého se postupně nad městem do černa smráká, ale nám patroni země přejí a slunce nás provází. A provází nás i hejno několika dalších lodí a my nedočkavě vyhlížíme. Není úplně jisté, kdo koho pozoruje. Chvílemi to vypadá, že si mořští savci spíš utahují z nás. Nakonec ale vidíme… delfíny, kosatky i běluhy. Někteří z nich jsou opravdu hraví a zdá se, že si své představení opravdu užívají. Jediné, co je dokáže spolehlivě zahnat, je snaha zachytit ten obrázek fotoaparátem. Nemá se to, nic potom neuvidíte!

Větrat či nevětrat – to jest otázka

Kam se hrabe Hamletovo dilema na rozmary islandského klimatu i počasí. Většina oken je proto veliká, aby v době světla pustila vnější svět do domu, dobře zastíněná, aby se v létě dalo spát a vybavená nevelkou špehýrkou – to je ventilační okénko. Venku je totiž často nevlídno, větrno a nevypočitatelno. Ostatně právě Islanďani jsou autory výrazu „okenní počasí“ – to je to nádherné počasí, kdy je vám skutečně dobře, ovšem pouze pokud jste v teple za oknem (uvnitř!).

Jenže klimatické změny zasáhly i sem, takže v létě můžete vidět, jak řada domácností využívá klimatizační jednotky k ochlazení ve zde patrně dosti nevídaných vedrech a tou okenní špehýrkou prostě vyhazuje ven koncovku klimatizační hadice.

Islandské postele aneb Princezna na hrášku

Kdysi jsem obdivovala poťouchlou fantazii autora pohádky Princezny na hrášku. Připadalo mi to trochu zvlčilé, až narazila fantazie na realitu všedního dne v podobě islandských postelí. Islandská postel – alespoň ta na ubytovnách – vypadá totiž následovně. Vezmou se 4 nohy, na ty se postaví rám, na něj tlustá matrace, na ní alespoň 5 centimetrový chránič, na něj další tlustá matrace a ještě jeden chránič, pak teprve lůžkoviny. Celé je to tlusté, divné a překvapivě pohodlné. A záda z toho opravdu nebolí, ani trochu.

Veřejné stavby a veřejný majetek vůbec

Chovat se k veřejnému jako ke svému je věc u nás doma spíše nevídaná (socialistickou propagandou zprofanovaná a veřejným mínění často vysmívaná), na Islandu, zdá se mi, běžná. Náš řidič se alespoň o svůj autobus stará jako o milované a rozmazlované dítě každý večer. Veřejné stavby – nejčastěji kostely – okouzlují zvláštní poetikou betonu, ať si hloupý z angličtiny přeložený bedekr mluví o ošklivostech. Stavby jsou to výtvarně, architektonicky i celkovým pojetím odvážné (například kostel ve formě sopky nebo lodi s rozvinutými plachtami). A když se člověk dívá několik dní do krajiny, snad může pochopit i souvislost.

Zajímavou odlišností od tuzemska je také nepřítomnost (nebo aspoň podstatně nižší míra) vandalismu. Sochy, kterých je v ulicích městeček hodně, nemají uražené končetiny či jiné výstupky. Nic není posprejováno. Lavičky v parku nejsou rozbity, ani květinová výzdoba není rozkradená. Naopak, mnozí Islanďané krášlí své domečky pro potěchu kolemjdoucím, byť třeba (pro nás) trochu směšně výstavou trpaslíků. Ze všeho je cítit jiný vztah k místu i lidem.

Ságy v krajině, verše v jídelně hotelu

Nocovali jsme v Lógaru a narazili na další příběh z místních ság, který byl vyvěšen poblíž zdejších pramenů. (Pravda, můj nápad cestovat Islandem podle příběhů zdejších ság našeho průvodce značně vyděsil: „Klidně. Ale ne se mnou!“)

Příběh tady uvedený seznamoval s historií snů jedné Islanďanky a s tím, jak jí je vyložil jeden moudrý muž. Sny se pak opravdu naplnily – měla 4 muže a o všechny přišla, s jedním se rozvedla a 3 zbylí byli zabiti či zahynuli. Prostě typicky islandský příběh!

Co zůstává

Přes všechny změny a nečekanosti, zbývá zatím ještě pořád jedna jistota – krajina. Krajina velká, rozlehlá, otevřená, nepravděpodobná, kouzelná, nesmiřitelná prostě magická. A její odraz ve stavbách (těch veřejných zvláště), v lidech v příbězích. A jejich odraz v krajině. A tak dále jako v nekonečném kouzelném zrcadle. Proto ji možná vyhledáváme v čase tam i tady – pro tu možnost zrcadlit!

Epilog

Vrátili jsme se domů a těch několik dní v jiném časoprostoru se pomalu měnilo v legendu. A tehdy přišel mail od cestovky, s níž jsme na ostrově pobývali. S ohledem na to, že dne XY nebyla z technických důvodů dodržena smluvená úroveň ubytování, vracíme vám na osobu částku ZŽ. Zastavte se do 14 dní na pobočce nebo nám oznamte číslo účtu, kam máme peníze zaslat. Poprvé se nám stalo, že se cestovní kancelář zachovala sama od sebe seriózně, aniž bychom to čekali nebo si aktivně stěžovali. Možná ještě působil ten jiný časoprostor.

P. S.

V říjnu naplnilo jméno námi obdivovaného ostrova stránky světových novin v bolavé souvislosti s globální finanční krizí. Doufáme, že to ustojí, jako už tolik otřesů ve své historii. Že Islanďané svoji zemi neopustí pod tlakem zbytnělých virtuálních peněz, které chtějí poroučet (stejně jako svoji zem neopustili, když se to pokusilo nařídit kdysi vládnoucí dánské království, a stejně jako se vracejí na ostrovy zničené lávovou pohromou). A tak nezbývá než přát si společně se současným tamějším premiérem, aby zemi chránili i mocnosti shůry. Už pro nezdolnost, přejícnost, houževnatost, svébytnost i toleranci všech tamějších lidí.

P. S. II.

V narozeninovém čase mne blízcí obdařili knihou islandských pohádek, mýtů a pověstí s výmluvným názvem Mrtvému nože netřeba. Po přečtení řady z nich se ve mně pomalu usazuje přesvědčení, že specifický ráz příběhů (začátek o někom zcela jiném, než pak v příběhu vystupuje, konec zcela bez konce „…a do rána se už nic nestalo…“, logika jaksi nezvykle ohnutá) znovu a znovu připomíná onu nelogičnost a svébytnou krásu islandské krajiny, která se neptá, jak se vám líbí, a prostě je tady.

Trasa

Keflavík, Reykjanes, Krysuvík, Kleiravatn, Korid, Thingvellir, Althing, Algmanjá, Kaldadalur, Húsafell, Hraunfossar, Deidaltunguhveru, Reykholt, Borgarnes, Eldhraun, Eldborg, Arnastapi, Djúpalonu, Snafellsjoekull, Snafellsness, Stykkisholmur, Laugar, Saelingsdal, Heluskárd, Hrafnseyri, Dýrafjoerdur, Bolungarvík, Ísáfjordur, Aedey, Vigur, Ísafjordur, Oeguru, Steingrímsheidi, Drangajoekull, Svartifoss, Fell, Laugarbakki, Kolnjúhnjúkur, Vatnsdalshólar, Vatnsdasfjall, Blonduós, Kjalavegur, Hveravellir, Gulfoss, Geysír, Strókur, Faxi, Skálholt, Hella, Seljalandsfoss, Skógafoss, Skógar, Dyrhorlaey, Vík, Mýrdal, Mýrdarsjoekull, Sólhematsjoekull, Hveragerdi, Gufudalur, Grýla, Halgrímskirkja, Reykjavík

Mapa trasy

Galerie

Kliknutím se náhled zvětší.
Iva a Jirka, prožito v létě, napsáno na podzim 2008
Související odkazy - Cesta na Island - červenec 2002 a Islandské pohádky