…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Cesta na Island - červenec 2002

Ísland

Pod ledovou kůrou
Neklidně tepe
Žhavé srdce Země
Věky rozpolcené
Na Východ a Západ
Zvonivé ticho
Překypující city
Tajené v nitru hor
A běda všemu, co je v cestě

Snad zůstává
Poslední útočiště
Kameny tak plné barev
V hlubokém moři trav
Tříčlenné ovčí hlídky
Hřívy deštěm bičované
Hrdinové zkamenělí v časech písní
A hřbitovy tak tiše samozřejmé jako život

Jen stromy odpluly snad někam za moře
Skaldové mezi skřítky i lidmi je oplakávají už po tisíce let
V jiskřivých vodopádech slov a vroucích slaných gejzírech
To pro ně zpívají velryby v temném světle zimních nocí
Kdy polární záře kreslí po nebi runy návratu
Pak i ta nejpřízemnější duše shledává svoje
Křídla a sny
Skamenělý skřítek


Dojmy z cesty

Galerie

Pokračování

Dojmy

Jak to celé začalo

Cesta na Island byla naší dávnou touhou. A tak když jsme měli nějaké rodinné výročí (a nějaké peníze na kontě), splnili jsme si tento svůj sen. Už pár let jsme prohlíželi katalogy cestovek a snili o dlouhé, převážně pěší cestě, křížem krážem ostrovem. Našli jsme takové projekty. Bohužel, nakonec bylo všechno jinak, ze smělých plánů zbyl zhruba týdenní pobyt a autobusový okruh kolem ostrova. I za to díky, osude, alespoň máme důvod se TAM znovu vrátit.

Krajina

Zahoďte všechny své dosavadní (středoevropské) zkušenosti, chtělo by se volat. Žádné zaoblené kopce a údolí, lesy a pole. Krajina je hmatatelně syrová, ostrá a zubatá. A to nejen na místech pokrytých předloňskou lávou (stále se z ní ještě kouří) ale i tam kde plameny vyhasly před tisíciletími a na bývalých sopkách se mírumilovně pasou ovce. Geologický čas má jiné tempo a zde si to asi každý uvědomí. Přes tuto ostrohranost působí islandská krajina (tedy aspoň na nás) dojmem volného prostoru, dostatkem místa pro každého, kdo dokáže přijmout její výzvu. Takovým symbolem jsou zdejší koně, volně se potulující za každého počasí po neohrazených pastvinách. Jsou nevelcí, huňatí, otužilí a odolní. Většinu roku jsou svými pány. Lidská činnost se v krajině projevuje téměř jen jediným způsobem. Balíky sena, balenými do zářivých fólií z umělé hmoty. Většinou jsou bílé, někdy zelené, kulaté i hranaté (občas se symbolickou lidskou tváří) a v divoké nespoutané krajině neuvěřitelně trčí, asi jako barevné kužely uprostřed zelených luk na obrázcích Kamila Lhotáka.

Voda na všechny způsoby

Shora, zdola, ze všech stran. Shora (případně ze všech stran a vodorovně) padá ve formě deště. Pokud zrovna neprší, zviditelňuje se voda ve formě nesčetných vodopádů a vodopádečků (těch je tolik, že každý Islanďan snad má svůj osobní a to jich ještě hodně zbude pro Islanďany budoucí – že by další důvod relativně vysoké ostrovní porodnosti?). Zdola pod nohami crčí spousta potůčků, říček a řek. Některé jsou přitom ledově mrazivé, zatímco v jiných tůňkách se v několika málo okamžicích proměníte v chutně do měkka vařenou krmi. Voda je, zdá se, všudypřítomná. Tím víc se od okolí odlišuje část vnitrozemí, kde je sucho a krajina připomíná podivnou ostrohrannou poušť. Docela snadno pochopíte, proč nejhorším trestem pro těžké provinilce nebylo zbavení života, ale vypuzení odsouzence do těchto míst.

Kameny a barvy

Rostlinstvo je jen nudně zelené (s občasnou skvrnkou bílých, žlutých nebo fialových kvítků). Království barev na Islandu – to jsou kameny. Od černé po téměř bílou (tzn. sírově světložlutou), přes všechny odstíny červené, vzácněji i modré. Navštívili jsme muzeum v rodinném domku, které vzniklo tak, že jedna paní sbírala kameny po okolí. Za těch sedmdesát let už jich má několik desítek tisíc a každý jiný. Snad tady učí příroda lidi vidět krásu trochu jinak a trochu jinde, než jsme zvyklí my. Když už je skoupá na květy, hýří barvami v nerostném světě. (P.S. Ta paní se jmenuje Petra – latiníci, divte se.)

Viditelnost

Představte si, že nic nevidíte, protože kolem je bílá tma. Pro tento zážitek není třeba jet nijak daleko, pořádná mlha se dá zažít i v kterýchkoliv našich horách nebo smogem zasycených městech. A teď si představte, že se ta mlha rozpustí a vy vidíte naprosto všechno na vzdálenost několik desítek (ale kdoví jestli ne stovek) kilometrů, protože ve vzduchu není prakticky žádný smog. To už je ve středoevropských podmínkách veliká vzácnost. Tam ne. Představte si, že jedete autobusem a oči byste chtěli mít na všech 360 úhlových stupních své hlavy a ještě pořád by se vám do nich všechen ten prostor nevešel.

Ovce, ryby, tuleni a koně (o ptácích nemluvě)

Nejdříve tu byly ryby a ptáci a tuleni. Mnohem později dorazili s lidmi koně, krávy a ovce. A přeci jako by tu byli odedávna. a navíc se jakoby navzájem prolínají. Když uvidíte ve večerní mlze cosi okusovat řasy na čáře příboje, nejspíš si právem nebudete jisti, co to doopravdy bylo (možná nejpravděpodobněji utopený rybář z nějaké legendy nebo začínající trol!).

Koně jsou tu jiní než kdekoliv ve světě – odolní, nespoutaní, se zvláštním druhem kroku tölk, který tolik pomáhá ke stabilitě při přechodu lávových polí, a za ta léta navíc zhuňatěli po způsobu ovcí. Ovce se naopak podařilo úspěšně téměř „oddomestikovat". Alespoň v letních měsících je uvidíte pobíhat volnou krajinou nejčastěji v podobě sevřené a soběstačné tříčlenné partyzánské hlídky. Zato někteří ptáci působí dojmem, že jsou za své letecké akrobatické kousky a minimální útěkovou vzdálenost honorováni konsorciem cestovních kanceláří, ačkoli jsou údajně divocí a navíc se tu loví jako pochoutka. A ryby, ryby se tak prolínají s historií země a lidí, že kvůli nim vedená válka vás nemůže překvapit…

Lidé

Obklopeni ochrannou slupkou autobusu, neměli jsme mnoho příležitostí se s místními lidmi poznat. Ale těch pár zkušeností stojí za zmínku. Dovede si například představit, že přijdete do obchodu, ve kterém není ani noha - prodavač si někam odskočil, nechal zboží na regálech a otevřenou pokladnu. Kdekoliv (jinde) na světě by to byl neodpustitelný hazard, tady ne. Zdejší lidé nejen že nekradou, ale berou věci tak nějak lehce, s úsměvem, v pohodě. Aspoň v létě, to si třeba nechtějí kazit těch pár týdnů světla a tepla.

A ještě jedna pozoruhodnůstka – každý je tu originál i podle jména. Děti Jana Nováka tu totiž nejsou společného příjmení, neboť příjmení se nekoná. Ke křestnímu se přidává jako druhé jméno odvozené od křestního jména otce (nebo případně též matky), takže pokud si zapamatujete pár svých předků, máte docela slušný přehled o rodinné historii. Mj. tak odpadá změna jména při sňatku. Ale muže od žen v dokumentech rozeznáte i podle jména – koncovka druhého jména totiž znamená syn či dcera. A nezdá se, že by Islanďané měli tuto jemnou rozlišovací schopnost svého jazyka za diskriminaci…

Pravda ovšem je, že v létě nikdy nevíte, zda se z Islanďana nevyklube zahraniční pracovník (často Švéd či Polák) na krátkodobé brigádě.

Skřítkové

Snad nikde jinde na světě nejsou skřítkové tak zapojeni do společenského dění, včetně komunální politiky. Lidé o nich sice nemluví (nahlas), ale (tiše leč důsledně) respektují jejich názory a potřeby. A sypou jim drobečky a dobrůtky na práh i na okenní parapety. Skřítkové jsou zosobněním nevypočitatelných sil přírody, které si není radno rozhněvat. Berou je vážně nejen jednotlivci, ale i zdejší správní orgány. A díky zvláštní krajině a světlu vůbec není problém sem tam je zahlédnout v kamenech kolem cest…

Přijali jsme zdejší mravy a také sypali skřítkům. Z dálky přivezený domácí perník jim zřejmě zvlášť zachutnal a odměnili se nám – na islandské poměry - nezvykle dobrým počasím.

Počasí

Přijeli jsme do kalné a deštivé noci, která se pozvolna měnila v neméně kalný a deštivý den. Už po prvých několika krocích venku jsme také pochopili, že deštník jen překáží a stejně ho bere vítr. Doma by v takovém počasí člověk psa nevyhnal. To nám místní skřítkové předvedli, co dovedou, abychom si jich pak o to víc vážili, když po několika hodinách se začaly mraky trhat o objevila se modrá obloha.

Během následujících několika dnů jsme viděli zářivé slunce i neprostupnou mlhu, důkladně jsme promokli (naštěstí jen jednou), bylo nám zima od ledového větru i docela příjemně někde v závětří. Spálili jsme se na slunci vpravdě letním a promočili boty v potůčku, který se během 10 minut deště změnil ve slušnou říčku. Ochutnali jsme ledovec i se stihli přiuvařit v přírodním termálním koupališti. Pochopili jsme, že základním pravidlem Islandského (nejen) počasí je neustálá proměnlivost a mnohotvárnost. A přestalo nám připadat podivné, že skvělé počasí je regulérním důvodem pro letní pracovní absence…

Hřbitovy

Hřbitovy jsou často místem, které dokresluje zemi, kulturu a vnímání toho či onoho koutu světa. Vězte, že ty islandské jsou komorní, nevelké, otevřené do krajiny, splývající s přírodou. Jakoby země neoplývající přebytkem obyvatel přijímala do svazku života i své mrtvé. I oni jsou její minulostí, přítomností i budoucností…

Veřejné (nové) stavby

Snad pro ten prudký skok od rašeliny k betonu jsou tu veřejné stavby tolik zvláštní. Vždy trochu monument. V nestylovém a často i neladném smísení obytných a komerčních staveb ční majáky kostelů a katedrál. Co na tom, že někdy přijaly tvar pískového krápníku, jindy připomínají sopečný kráter a ještě jindy minimalistická betonová konstrukce maluje se světlem vzdušné zámky? Jsou jako sochy o které se rozbíjí čas. Neodborník snad neposoudí jejich stylovou čistotu a uměleckou hodnotu. Ale jedno je jisté – patří sem!

Staré stavby

Jako by ani nebyly lidským výtvorem, ale jen trochu pravidelněji tvarovanými kopečky, tak vypadají staré drnové stavby navenek. Zevnitř pak působí prostorněji, než by člověk podle vnějšího vzhledu čekal.

Co budí úctu, je propojení krytými chodbami, které z chaloupek vytváří kompaktní organismus. Lze si představit, že za zimních bouří je od okolí stejně izolovaný, jako kosmická loď na cestě dalekým vesmírem. I vnitřním zařízením – jeho účelností a prostorovou kompaktností tu kosmickou loď připomíná, pokud pomineme, že by byla ze dřeva, drnů a rašeliny.

Jídlo

Nejen v počasí je všechno jinak. To, co chutná jako velmi asertivní olomoucký syreček je žralok (kdysi konzervovaný zakopáním do země). To jemné lahůdkové dietní maso není telecí, ale skopové. Ryby tu nabývají odstínů chutí, které neumíme popsat ani vzdáleně a káva je natolik základní lidskou potřebou, že je vám ji každý slušný zaměstnavatel (ale třeba i služba typu banky) morálně povinen poskytnout v neomezeném množství. A to prosím nemluvím o mléčných výrobcích, ó jé…

Zvuky – ticho

Zvonivé ticho. Zapomenutý zpěv větru. Slova v hlubinách pukajícího ledu. Dunění vod na počátku nebo konci světa. Mručení země v hlubinách. Jantarem odkapávající čas… Víte co, jeďte si to poslechnout sami!

Nahoru   Nahoru

Galerie

Kliknutím se náhled zvětší.

Pokračování - Pravá Islandská pohádka a Levá Islandská pohádka

Nejen pachatelé trestných činů se vracejí - Island po šesti letech aneb Žlutý bagr všude, kam se podíváš (2008)

Iva a Jirka, podzim 2002