Dobré zprávy

Jsem osoba od dětských dob rozmazlovaná skvělými textaři (a jejich zacházením s češtinou), Trnkovými poetickými obrázky i filmovými animacemi, Spirituál kvintetem a v neposlední řadě světem filmů Karla Zemana. Proto nebylo možné nezatáhnout rodinu do akce Muzeum Karla Zemana. Zkuste to také!

Vejdete do světa, kde tančí semínkový klaun s bruslařkou v kapce vody, tancem křídel Vás pozdraví pravěká vážka a zpovzdálí bude přihlížet mamut. Do světa fantastické (a ve vyznění i etické) vědy vás zavezou Verneovské ponorky, létající stroje i skafandry potápěčů. A pokud chcete posedět na Měsíci, na vrcholku rudé růže nebo proběhnout orientálním palácem, nic není snazšího.

Ten svět je v pravdě kouzelný a jeho kouzla jsou úsměvná, poetická a dobrá. A to je nejen dobrá, ale i vzácná zpráva! (Více takových a nejen před vánoci…)

Iva, říjen 2012

Šetří se všude, a jak je už v kraji zvykem, zpravidla na těch nejméně vhodných místech. A kultura (nemluvě o vzdělávání a zdravotnictví) k nim bohužel patří. Tím spíše potěší, když se něco dobrého v této oblasti začne dít ve sféře, kde to není ani povinné, ani vždy očekávané. Tak naše blízká Tichá kavárna (viz novoroční dobrá zpráva) zavedla mimo jiné drobné kroky, které přibližují kulturu každodennímu životu. Objevuje se promítání filmů (v trochu vyšší hodnotové kategorii než v sousedním multiplexu), drobné umělecko-rukodělní dílničky, výstavy a výstavičky a vůbec… Něco se děje. Ještě existují nadšenci, kteří se nezajímají jen o sebe. Možná se zvyšuje povědomí o tom, že nic dobrého, co si neuděláme tak trochu i sami, nikdo druhý neudělá.

A to je dost dobrá zpráva!

Iva, říjen 2012

Peníze a touha po jejich vlastnění v nepřiměřeném množství jsou prý základem vší zhouby lidstva, ale tentokrát chci peníze pochválit. Nebo peníze… spíše tedy jednu konkrétní minci, která byla vyražena letos začátkem léta. Na jedné straně má britskou královnu a na druhé straně náš oblíbený domácí tým z Třeskoprsk – prima partu zvanou Čtyřlístek.

Co na tom, že platí jen na vzdálených tichomořských ostrovech, co na tom, že je to možná jen novinářská kachna, vypuštěná v okurkové sezóně. Mimo to je to také zpráva, že nevymřel smysl pro humor a recesi a že třeba jednou vám někde přijde do ruky penízek, který potěší a vyvolá úsměv. Čtyřlístek přece nosí štěstí! Jen více takových dobrých zpráv…

Iva, září 2012

Zvědavost nás žene kupředu jako lidstvo i jako jedince. Zvídavost charakterizuje vývoj našeho druhu, který možná je (anebo není?) ve vesmíru zvláštností, zajímavostí nebo snad i velkou vzácností. A všechny tyto významy se propojují v anglickém označení sondy, která se vydala na svou pouť po rudé planetě – tak blízko a tak daleko.

Malá tečka za nekrologem Raye Bradburyho. Kousek naděje ve společné lepší příští v roce, kdy má nastat konec světa. Dobrá zpráva.

Tož, milá Zvědavosti, dobře reprezentuj to nejlepší z lidí a ať se Ti daří!

Obr.: NASA (Public domain)

Iva, srpen 2012

Kdysi výše uvedené úsloví o liškách znamenalo, že se člověk ocitl na opravdu, ale opravdu zapadlém místě. My jsme se v průběhu krátké dovolené ocitli na turisticky poměrně oblíbených místech Šumavy, ale přesto jisté „naředění“ lidí v okolí (proti velkoměstskému standardu) přineslo zajímavé pozitivní zážitky.

Tak především, opravdu netušíme, zda v kraji dávají lišky dobrou noc, protože s večerem jsme většinou prchali pod střechu před deštěm a hromy a blesky se nám táhly v patách. Za to přes den nám dávali na turistických cestách dobrý den lidé, což ve velkém městě nebývá vždy pravidlem.

Po vyhodnocení týdenního výzkumu jsme posléze zjistili následující pravidla: Na turistické trase nejčastěji zdraví pěší turisté (cyklisté spíše jedou-li do kopce, prakticky nikdy naopak), a starší generace. Děti (zejména jdou-li v doprovodu rodičů a ještě lépe prarodičů), ženy (výrazně častěji než muži) a také turisté z Německa (a to často i v češtině).

Iva, červenec 2012

Řemeslníci mi udělali naposled radost před 12 lety při předchozí výměně oken (a před tím v roce 1989 v prosinci při spravování puklé vody). Jinak to spíš vypadá jako boj o přežití s lidmi, kteří opravdu, ale opravdu neradi dělají svou práci. Jenže pánové, kteří vyměňovali zvonky a domovní telefony, byli asi bílé vrány.

Přišli, byli zdvořilí, požádali o vysavač, sami při vrtání pečovali o minimalizaci nepořádku. Když se jim podařilo nechtě přerušit pevnou telefonní linku (a tím i internet), vše během minutky profesionálně opravili. Zouvali se bez vyzvání, zametli po sobě a vůbec… Zkrátka sen!

Přejeme takové řemeslníky i všem ostatním. A Vám díky, pane K. a pane N.!

Iva, červen 2012

Téměř nepozorovaně navštívil Českou republiku prezident Islandu Ólafur Ragnar Grímsson… sice šlo o oficiální státní návštěvu, ale médiím zřejmě nepřipadala důležitá. Zajímavější ovšem je, že dotyčný (mimochodem docela charizmatický) pán přednesl inspirativní přednášku na půdě Karlovy Univerzity.

Přednáška byla velmi příjemným a vpravdě jarním osvěžením myšlenek přítomných. Na rozdíl od tuzemské reality totiž neřešil, jak s bídou přežít od rána do večera, ale mluvil o podstatě dění a budoucnosti. Zamýšlel se nad vztahem demokracie a trhů, zvažoval legitimitu vůle lidí ve vztahu k vůli bank a dával možná neplánovitě naději, že i zdánlivě neměnnými věcmi je možno pohnout, pokud pohneme sami sebou, k čemuž mohou napomáhat i moderní komunikační média. Někteří přítomní se tvářili pochybovačně, jiní si mohli hlavy ukývat či uvrtět… Ale tak či tak, TAKK, pane prezidente!

P. S.
Ten pán mi velmi připomínal velmi starého pana řídícího, který založil skanzen ve Skógaru a např. do protestantského kostela vozí i speciálně připravovanou svěcenou vodu, aby si i katolíci přišli na své. Více takových lidí by mohla být hodně dobrá zpráva (a nejen pro členy Klubu islandských fanatiků).

Iva, květen 2012

V jedné bratislavské tramvaji byl zaznamenán následující rozhovor (mírně kráceno) mezi dvěma muži:

• „Tak co, jak se ti vedlo s tím stánkovým prodejem na nábřeží?“
• „Ale, ani mi nemluv, bylo to nanic. Najal jsem prodavače a nakonec mě ještě okradli!“
• „Hm a koho sis najal?“
• „No, takové mladé kluky, docela slibně vypadali.“
• „Pak si stěžuj jen sám na sebe! Měl sis najmout ženy nad 50 let. Ty umějí jednat s lidmi, jsou odpovědné a nekradou!“

Pokud si z toho vezmou inspiraci i tuzemští experti na lidské zdroje (když už si všimli i zaměstnavatelé), třeba by se to pak dalo považovat za dobrou zprávu?!

Iva, duben 2012

Nedaleko Českého rozhlasu je příjemná bylinková lékárna. Občas tam kupuji čaje nebo na míru namíchané bylinkové směsi. Jednoho pondělního rána jsem si byla nechat připravit bylinkový čaj a zapovídali jsme se přitom s panem lékárníkem o lidech, jaru a lékařích zvláště. Když jsem platila, podařilo se mi najít drobné, takřka na haléř přesně a s poznámkou: „Když mně nepochválíte vy, nikdo to za vás neudělá…“ jsem je předávala u pokladny. Lékárník se rozesmál a pravil: „Tak to musíme udělat jako u pediatra – bonbon a obrázek!“ Bonbon jsem dostala (zázvorový želatinový) a účtenka by se s trochou básnické licence dala považovat i za ten obrázek. Docela dobrý začátek týdne!

No, a v tom je ta dobrá zpráva: když na sebe budeme alespoň občas laskaví, třeba taky někdy dostaneme bonbon .

Iva, březn 2012

Nějak nám všechno zdražuje. Zejména věci, které potřebujeme skoro denně: bydlení, energie, jídlo, léky, doprava. Ale zdražují bohužel i věci, které jsou také pro život nezbytné, byť si to uvědomujeme méně často. Třeba umění – divadlo, hudba, malířství resp. vstupné na koncerty, do muzeí a galerií.

A tak se spěchám uprostřed zimy, která letos bohužel ve velkém bere lidem životy, podělit alespoň o jednu dobrou zprávu. Všimli jste si, jak krásně někdy maluje mráz? Úžasná grafika; někdy i 3D výtvarný happening, zvečera i časně po ránu. A to všechno – zatím – zadarmo! A nemuselo by být ani tolik pod nulou. Jen si někdy jen tak vyjděte a dívejte se…

Iva, foto Jirka, únor 2012

Vyrostla nedaleko našeho domova při přestavbě domu s pečovatelskou službou. Přes poledne se tam vydávají obědy a odpoledne se mění do podoby svébytného komorního prostředí ozvláštněného tu a tam třeba houslemi, stařičkým telefonem nebo třeba torzem ručního mlýnku na kávu. V létě se může rozšířit ještě o zahrádku. Tak to je ona - Tichá kavárna!

Ve skutečnosti není úplně tichá, i když děti ve svém hracím koutku se kupodivu dost snažily dostát zvolenému názvu. V tichu nebo spíše mimo náš obvyklý svět zvuků pracují ti, kdož v kavárně obsluhují. Pokud umíte znakový jazyk, můžete si i popovídat. Jinak použijete dvoubarevný válec (zelená nahoru = chci si objednat, červená nahoru = chci zaplatit, válec leží = teď zrovna nic nepotřebuji), v jídelníčku ukážete, na co máte chuť a pak už se jenom těšíte. Mimochodem, horká hruška byla úžasná, čaj dokonale ve skle naservírovaný a čokoláda mimořádně šlehačková a čokoládová; a to jsme ještě nevyzkoušeli úžasné palačinky (jen jsme je zdáli obdivovali u sousedního stolu).

A taky není bez zajímavosti poznamenat, že tady se na vás obsluhující bez přestání usmívají. Vyzkoušejte tuhle dobrou zprávu!

Iva, leden 2012

Automaty existují různé; na nápoje, mlsky a cukrovinky, na cigarety a hygienické pomůcky, ale ten, který jsme objevili nedávno je opravdu jedinečný. Automat na čudlíky!

Už mnohokrát se nám stalo, že jsme doma po malování či stěhování pohřešili jeden dva čudlíky pod knihovní poličku, nějaký ten podpůrný štiftík nebo spojovací šroub a všeliká podobná udělátka. V obchodě je většinou seženete těžko (nebo jen ve velkém balení) a občas je skoro snazší sehnat novou knihovnu. Proto mě tak velmi potěšil nejmenovaný obchod, který zavedl jako možnost prodloužení užitkovosti svých výrobků právě onen automat na náhradní čudlíky. V řadě velkých průšvihů, konečně drobná radost.

Přejeme vám všem pod stromeček co nejvíc dobrých, byť drobných zpráv…

Iva, prosinec 2011

Mnozí lidé – ba i kuřáci – by uvítali, kdyby jim v době jídla ostatní návštěvníci restaurací nevyráběli (díky pasivnímu kouření) rakovinu plic a další komplikace, o nevonném a nedýchatelném prostředí nemluvě. Mnozí provozovatelé se brání poukazem na možný pokles zisků (zajímavé, že je nenapadlo, že těch nekouřících návštěvníků je statisticky významně více a kouřová clona jim vadí statisticky významně více), třebaže v zemích, kde se zákaz uplatňuje, se nic takového neděje. A mnozí volení zástupci patrně pracují v lukrativním žoldu výrobců tabákových produktů; jinak je jejich rozhodování v této sféře jen těžko pochopitelné.

Nedaleko našeho bydliště je malá pizzerie, kam semotamo zajdeme. Jaké bylo naše zklamání, když se rozdělila na přízemí – kuřácké a první patro – nekuřácké. Do toho patra po otevřeném schodišti stejně všechen kouř lezl. A ejhle, po pár měsících visí na dveřích informační cedule o nekuřáckém podniku v době prodlouženého oběda a o víkendech.

Takže někomu přece jenom zůstal zdravý rozum. Dobrá zpráva pro všechny, kdo mají rádi dobré jídlo víc než všechny karcinogeny!

Iva, listopad 2011

Ač se to zdá vysoce nepravděpodobné, stále se v našich zeměpisných šířkách vyskytují jedinci ochotni pomoci. A to i za méně tradičních okolností.

Jen si to představte. Je půl deváté večer, v tuto dobou již tma jako v pytli a na okno vaší chaty v lese někdo zaklepe. Když nakonec otevřete, spatříte skupinu šesti lidí/dětí s omluvným úsměvem. „Dobrý večer, my se moc omlouváme, že vás rušíme, ale my jsme zabloudili. Nevíte, kudy se dostaneme k…?“

A na tomto místě měním úhel vyprávění, protože jednou osobou z této šestičlenné skupinky jsem byla já. Tou dobou jsme za sebou měli většinu z desetikilometrové procházky od nádraží na místo pobytu. Batohy nám odvezli autem, ale my podcenili světelné podmínky. A tak když jsme vešli do lesa s dvěma mobily na skupinu jako s jediným světelným zdrojem, bylo jen otázkou času, kdy někde špatně odbočíme. Měli jsme ale štěstí, když jsme špatně odbočili k těm dobrým lidem, kteří se při pohledu na nás a zjištění, kam máme namířeno („…ale to máte ještě pět kilometrů!“), nabídli, že nás ten kousek odvezou autem.

Kdyby tou dobou projela po lesní cestě policejní kontrola, asi by se divila, jak se šest lidí a jeden řidič vešli do jedné škodovky (jedna polovina přítomných seděla na té druhé).

Nejen, že se nás ti ledé nebáli a otevřeli nám a poradili cestu, ale ještě nás tam odvezli! Moc jsme jim děkovali a dostalo se nám následující odpovědi: „Kdybychom byli ve vaší situaci, taky bychom byli moc rádi, kdyby nám někdo pomohl.“ K tomu nelze nic dodávat, snad jen, že bychom se tím měli řídit častěji.

Přejeme i vám co nejvíc dobrých pomocníků!

Ivča, říjen 2011

Zahrádkář (a to i ten balkónový) je v zásadě nezlomný optimista. Tu zkouší, tam experimentuje. Jednak zkouší vytvořit středně velkou rostlinnou pěstírnu nejlépe tak na 1 metru čtverečním, jednak experimentuje s rostlinami, pro jejichž blaho mu chybí dostatečné podnebí, prostor, vhodná půda atp. Jenže příroda je zázračná a občas miluje dobrodruhy a hazardéry. Takže my jsme si letos vypěstovali malinový keř v pidikvětináčku. Pravda maliny máme téměř očíslované, v době opylování jsme pro jistotu pobíhali kolem i se štětečkem. A výsledek byl. Mńam!

Přejeme vám také podzim úrodný na dobré zprávy.

září 2011

Letní tábory jsou fenomén samy o sobě. Často představují ostrůvky specifického života –téměř bez elektřiny, rodičů a vůbec. Přesto některé fenomény přežívají i v takovéto „mimocivilizaci“. Jistě jste si všimli, jak jakékoli veřejné prostory lákají řadu lidí k sebevyjádření. Občas prostřednictvím vandalismu, někdy (vzácněji) nehledaným jadrným slovem. No jo, ale pište sprosté nápisy na dveře lesní latríny, když dveře tvoří starší plachta nebo celta a stěny jsou ze soušek apod.

Pro tento případ je však v onom místě umístěna vhodná nástěnka, na které se realizuje umění aj. tvorba, a píšící tužka. (Mimochodem také vás napadají ty nejoriginálnější nápady právě v koupelně, na WC nebo někde, kde většinou není zápisník?!) Na nástěnce pak vykvétá devaterým květem „latrínové umění“ humoru a originálních myšlenek (Víte, jak nejlépe ulovit pštrosa? Zadupete na něj na betonovém dvorku!), aforismů a dokonce i lyrických básní.

Svým způsobem mi to připomnělo jednu dávnou zeď nářků na Malé Straně a dobu, kdy se na starých zdech ve městě daly najít častěji než grafiti a tagy původní i převzaté básně.

srpen 2011

Tak už prý slouží skoro o třicet lét déle, než se původně očekávalo. Myslím tu sondu, která se před desetiletími vydala odvážně zvěstovat do vesmíru, že my lidé jsme tady. (Mimochodem věděli jste, že mezi zvukovými ukázkami jazyků Země obsahuje i češtinu?) Pořád letí a vysílá řadu měřených údajů, a že informace o „gravitačních bublinách“ na pomezí sluneční soustavy nejsou zrovna nezajímavé. Pořád pracuje, nerozpadla se pár minut po vypršení záruční doby.

Jasně, můžete namítnout, že tehdy se ještě do výrobků nezabudovávalo to pověstné kazítko (pro naivní, to je údajně součástka, prvek softwaru atp., který zaručuje optimálně krátkou životnost z hlediska výrobce). Ale co když je to jinak? Co když i takové věci poznají, že je vytváří člověk-nadšenec, člověk-poctivec nebo někdo, komu na tom výsledku zatraceně moc záleží. Co když má vliv na kvalitu a životnost, jestli jsme něco vytvořili (promiňte ten patetický výraz) prostě s láskou. Co když je to takové zvláštní pole, které jenom zatím neumíme popsat a změřit obvyklými fyzikálními postupy, a tak se tváříme, že vlastně ani neexistuje. Jen se smějte… a pak si to zkuste představit.

No, nebyla by to skvělá fantastická povídka?!

Foto: NASA (Public domain)

červenec 2011

Mezi napětím ze sucha, bouřek, krup, zdražování a ledasčeho dalšího se velmi mírumilovně vyjímala sobota 11. června se svou muzejní nocí. Drobně propršený večer v metropoli naplňovala spousta lidí a přeplněných tramvají či autobusů, které rozváželi lidi do nejrůznějších galérií a muzeí, kde byl toho dne volný vstup. Bylo možné shlédnout spoustu krásných výtvarných i historických pokladů (ba i Vladislavský sál a zemské desky). Lidé stáli docela „vrle“ a disciplinovaně ve frontách na to, co je zajímalo, a o cizí jazyky a národnosti při této akci také nebyla nouze. Dobrá zpráva, no ne?!

Tak ať nám i ty dobré věci vydrží i do budoucna…

červen 2011

Trvalo to dlouho. Výběr byl obtížný. Start se opakovaně odkládal. Ale nakonec to přišlo. Nepochybně dobrá zpráva! ČR má ve vesmíru konečně svého vyslance! Z našich končin vyrazil do vesmíru Krteček.

Zaručeně místní a originální kosmonaut dokazuje (samozřejmě vedle Járy Cimrmana) náš specifický nadhled a smysl pro humor. Z jeho věku je také více než patrno, že přes jistý ageismus, který vládne v současné společnosti, mládí není vše. A že jsme, řečeno s panem Pratchettem, vysoce povzneseni nad přízemní tvarismus.

Konečně, prvními průkopníky letů do vesmíru byla také laboratorní zvířata. Tak si někdy navečer představuji, kdo asi bude průkopníkem při 1. mimozemském kontaktu – co třeba Rákosníček nebo víla Amálka.

Foto: NASA, převzato z webu www.dokosmuskrtkem.cz/

Jen těm z nás, kteří pamatují první nesmělé sny o raketoplánech, je líto, že teď zbývá už jen Atlantis a pak bude tomuhle projektu zřejmě definitivně konec. Bude to velký krok pro lidstvo, velký krok zpět…

květen 2011

Dle klasiků vymknuta z kloubů doba šílí, ale řada lidí přesto usiluje o to, abychom se nezapomněli smát a tuto svoji schopnost dokonce rozvíjeli.

Tak jedné soboty vypukl ve městě Pyžamový den. V metru toho dne bylo možno potkávat lidi v pyžamech, apartních župáncích, s vlasy ještě po umytí zamotanými do ručníku, s kartáčkem na zuby a kelímkem v ruce apod. Trochu to byl protest proti uspěchanému životnímu stylu a trochu chuť improvizovat a bavit se.

O pár dní později jsem potkala krajinu s pikovláčky (kterou od dob dětství oblibuji) za výlohou lahůdkářství. Ale jaká to krajina… Vláček se pohyboval tunelem mezi špagetovým dortem a sýrovou pyramidou. Mezizastávka byla na párkovém nádraží. A vůbec v té krajině rostlo kdeco zajímavého.

Díky všem, co nám dovolují usmát se beze smutku a lítosti.

duben 2011

Všichni jsme zahlceni velkými a významnými zprávami. Valí se na nás s drtivou silou tsunami. Zpravodajská média všech druhů a odrůd (o zrůdách nemluvě) na nás nepřetržitě pálí ze všech hlavní samé těžké projektily: Teroristické útoky, zemětřesení, občanské války, daňové a zdravotní reformy… doplňte si sami podle aktuálních vydání.

V té záplavě katastrof a zásadních problémů bohužel vesměs zanikají ty drobné dobré zprávičky, které ale jsou strašně důležité pro zachování psychické rovnováhy. Nejsou cenzurovány ani „úředně zakázány“, jen nepoutají tolik pozornosti, neprodávají noviny ani nepřivádějí nové „unikátní návštěvníky“ na webové servery. Proto nebývají na předních stránkách a občas je musíte trochu hledat.

Pro mě osobně jsou nejzajímavější zprávičky, podle kterých si lidi i v dnešní šíleně vážné době dovedou hrát a blbnout, a to dokonce veřejně. A tak oceňuji pamětní desku Hliníka v Humpolci, sochu kostky cukru nebo třeba přerostlý turistický ukazatel na náměstí v Pelhřimově.

A tak vítám každou takovou malou zprávu a považuji ji z podstatnější, než mnohé ty velké.

Zatím ještě jsou. A to je dobrá zpráva…

březen 2011

V televizi není už dávno, na co se podívat, taky jsme ji ani nepořídili. Zato jsme rodina poměrně rozhlasová. Rádio máme rádi a provází nás většinou našich pracovních i volných dní. Zdá se však, že k programovému vedení rozhlasu patří v posledních letech velmi odpovědní lidé, kteří se hluboce zamýšlejí nad problematickou realitou moderní společnosti, která ústí do podivné izolovanosti virtuálních setkání na sociálních sítích.

Před dvěma roky tak postupně zlikvidovali většinu kvalitních programů na Radiožurnálu, letos v únoru přišla řada na stanici Praha alias ČRo2. Rozbilo se osvědčené programové schéma, zmizely nebo byly přehozeny do „neposlouchatelných časů“ zajímavé pořady slova i hudby (jen namátkou sobotní půlhodinka Jiřího Černého, pondělní opakování Toulek českou minulostí, středeční rozhlasová hra atp.).

Zkoušíme to brát jako dobrou zprávu… Noviny nelze číst, televize je k nekoukání a rozhlas téměř vytržen z kořenů, knihy možná zlikviduje zvýšená DPH (v UK 0 %, v ČR úvaha o 19-20 %). Třeba nás to povede k tomu, že zase – jako medvědi po zimním spánku - vylezeme ze svých domácích brlohů a začneme se potkávat osobně a mluvit spolu a uvažovat a dávat si věci a lidi dohromady s přispěním vlastních samostatných hlav. A třeba nebudeme tak snadno zblbnutelní a manipulovatelní, kdejakým korupčním hejhulou. A to už by snad stálo i za to ztracené dobré rozhlasové vysílání.

únor 2011

Pojem staré dobré (např. časy) se tak nějak iracionálně propojuje s Anglií. Možná proto, že je od nás daleko. Doba si v tuzemsku žádá naopak nové a ještě novější, pokud možno cizí či všeobecně zahraniční. Kupodivu však pomalu začíná vyprchávat dlouhodobě sugerované přesvědčení, že co je domácí, je špatné. Objevuje se poptávka po domácích produktech – mléku, medu, pečivu, zelenině a česneku zvláště – farmářské trhy by mohly vyprávět.

Podobné to bylo dlouho i s hračkami. Nebývalý vpád dříve nedostupných barbín a ledasčeho dalšího „pravého od Mattela“, o plastových východních napodobeninách čehokoli nemluvě, v počátku devadesátých let by mohl vyprávět.

A hleďme; po pár letech začaly nesměle vystrkovat hlavu tuzemské dřevěné hračky a loutky. V mnohém směru bezkonkurenční Merkur zdá se také nezahynul. Úžasná nafukovací zvířátka z Fatry Napajedla, která člověk obdivoval na přelomu let šedesátých a sedmdesátých, když je poslali kamarádovi příbuzní ze Švýcar (aby při troše dětské nepokory a zvídavosti dlouze hloubal o tom, proč je kolem ventilku napsáno „made in Czechoslovakia“, když Švýcarsko se určitě píše nějak jinak) také zažívají renesanci. A to nemluvím o tom, že v průběhu roku se po čase vrátil Igráček.

Teď ještě, abychom si dokázali uvědomit vlastní cenu taky u aut, zápalek, ručně vyráběného skla a zdravého rozumu… To by teprve byla dobrá zpráva!

leden 2011

Co umí sníh, když se nakombinuje s některými člověčími limity, všichni po nedávné kalamitě víme. Ale sníh má i řadu přínosných vlastností; ztiší město, sníží počet aut v ulicích a velmi svátečně obleče do čistého a bílého i ty nejumazanější ruce a místa. Dokonce i velkoměsto pak vypadá, jako že je v něm kousek přírody.

Sníh má ovšem i řadu negativních vlastností. Např. se musí odklízet, odhrabávat, posypávat atp. To je většinou trápení, protože od té doby, co se o chodníky a jejich „odsněžování“ mají starat obce a nikoli majitelé přilehlých nemovitostí, tak nějak se to vůbec nezvládá. Dokonce až natolik, že řada majitelů přilehlých domů a domků se v zoufalství chápe lopat a jiné převážně rukodělné techniky a odklízí sama. To je zajisté dobrá zpráva, že když centrální rozhodovatelé systematicky likvidují veřejný prostor (jakož i zdraví a vzdělávání), normální slušní lidé dají ještě pořád na obyčejnou lidskou vzájemnost a zdravý rozum. A co více, někteří z nich jsou dokonce hraví a kreativní. (Ono z 20 centimetrů prašanu se už dá leccos podniknout a máte z toho odhrnutého sněhu dělat jen tak zbůhdarma tající haldy nebo i kousek toho umění všedního dne?!) Takže při pozorném rozhlížení nebo pohledu z tramvaje můžete zahlédnout pravé divy lidového sněžného umění. Tu postává sněhové auto i s majáčkem. Onde objevíte abstraktní kusy odpočivných sněhových lavic. Také maxisněhová lucerna se najde. A nakonec i na klasického sněhuláčka s mrkvičkou místo nosu dojde!

Tak se i v chumelenici nezapomeňte dobře rozhlédnout – stojí to za to! (A to ani nemusíte jet do Beskyd na jinak vždy skvělou výstavu ledových soch!)

prosinec 2010

Možná, že je to tím, že jsem velký kus dětství strávila s vlaky – no tedy vlastně s vláčky N velikosti (ale nemám nic ani proti H0, pikovláčkům či TTéčkům). Jenže už na celý život mi v paměti uvízla úžasná krajina s kolejemi, tunely, domy a domky, nadjezdy, nádražíčky a závorami. A do dnes mě těší pohled na takovou krajinu.

Před několika lety jsem se takhle kochala pohledem na útulný a stejně jako ty modelové železnice s láskou upravovaný a udržovaný kousek Rakouska. Letos jsme týden dovolené strávili chozením pěšky po krajích a krajinách domácích. Trochu jsme chodili a trochu popojížděli autobusem i vlaky. A najednou se mi vrátila ta krajina z dětství. Malebná, často s láskou upravovaná a prošpikovaná barevnými vláčky. Nádherné historické vozy tažené párou na jindřichohradecké úzkokolejce. Barevné útulné vagónky v teplých barvách RegioNovy (mimochodem jejich WC svým designem připomíná dávné sny o velínu kosmické lodi). Mírně futuristické tvary „raketových“ vozů city elefantu.

A to nemluvím o neopakovatelných typech průvodčích i spolucestujících, které člověk na podobných cestách potkává pokaždé (jen jaksi o dovolené je víc času je vnímat).

Dobrá zpráva je, že tahle romantika – stejně jako železniční modeláři nebo stavebnice Merkur – ještě nevymřela a žije. Tak se ve volné chvíli raději projeďte, než nám železnice zase zdraží nebo ji někdo v rámci škrtů, tak zvaných úspor a podpory mnohem více zatěžující silniční dopravy zruší.

Foto 1 a 2: Iva

Foto 3 a 4: www.regionovy.cz

Foto 5 a 6: Někde z Webu

listopad 2010

Občas navštívím někoho z kamarádů v nově vystavěných domech a tu a tam se v rozhovorech zcela překvapivě omlouváme starým panelákům. Jednak ty nové panelo-cihláky nejsou o tolik lepší, o kolik jsou cenově nedostupnější, jednak v jejich okolí nejsou ani sochy, ani fontánky, o lavičkách a dětských hřištích (včetně zatracovaných kovových prolézaček) nemluvě. Také vzdálenosti od sousedových oken a nedostatku zeleně by se dalo leccos vytknout. Developer zkrátka namrská minimum toho, co musí a maximum toho, co lze zpeněžit.

Nakonec to dopadá tak, že co si jeden sám neudělá, to nemá. V jednom městečku na severu Moravy se toho lidé chytli, a tak občas najdete před domem docela útulný koutek pro přátelské posezení, na kterém si dal někdo jen tak pro radost záležet.

Docela dobrá zpráva v té mizérii, no ne?!

říjen 2010

Většinou svými dny probíháme rychlostí kulového blesku. Někdy ale nastane vzácná chvíle, kdy nás něco v okolí zastaví, zpomalí a přinutí vnímat. Chodívám do práce v době, kdy se centrum města sotva probouzí a nečekaná příjemná překvapení doléhají o to intenzivněji.

Přeji vám, aby i vás někdy podobně zastavily třeba nečekané a citlivé výtvory sochařovy!

září 2010

Všechno kolem zdražuje a dle médií ještě více zdražovat bude; budoucnost se netváří právě růžově. Přesto se dějí zajímavé výjimky (pravda většinou z důvodu marketingových lákáníček a svůdných slibů, které se zpravidla vzápětí ošklivě prodraží).

Přesto se stalo: Bylo červnové ráno a podařilo se mi hojně posnídat za korunu (obložený talíř, džus, káva, čaj), a to vše ještě s výhledem na překrásná Stockholmská nábřeží, v tašce navíc knihu, která se v tom městě z valné míry odehrává. Účtenku mám ještě schovanou .

Přeji vám stejně příjemnou a nečekanou dobrou zprávu (a pokud možno bez negativních následků)!

srpen 2010

Pokud jde o radní našeho milého velkoměsta, zřejmě jim v dětství někdo špatně přetlumočil Tolkienovy příběhy o entech – pastýřích stromů. Domnívám se tak, protože v Praze se mnohem více zeleně likviduje (pravda, pod záminkou výstavby dalších a dalších patrně nikomu nepotřebných multifunkčních kdovíčehocenter či zřizování tenisových a golfových hřišť), než vysazuje. Pozemek, který nevydělává, nemá nárok na existenci a veřejná zeleň se v účetnictví jeví jako ztrátová. Mikroklima, které je tím ve stávajících vedrech velmi podstatně ovlivněno, nikoho z kompetentních patrně nezajímá.

Podobným přístupem se také řídí jiné regiony, například, jak jsme sami viděli, část Jihočeského kraje, která údržbu zeleně u silnic pojala zejména jako kácení a ořezávání téže.

Na druhé straně si ovšem už přes rok při cestování po tuzemsku všímáme, že semo-tamo se objevují na komunální úrovni zřejmě i hlavy otevřené, které naopak vysazování zeleně podporují a kolem nových i starých a trochu zapomenutých cest se znovu začínají objevovat stromy, které doufejme, budou mít šanci vyrůst, zmohutnět a zase jako dřív už na dálku ukazovat cesty, zlidšťovat je a snad i trochu chránit…

Přejeme Vám co nejméně vedrem vyboulených dálnic, rozteklého asfaltu a nejméně jednu takovou stromovou Dobrou zprávu na každé Vaší cestě!

červenec 2010

Bylo větrné a lehce upršené povolební odpoledne. Vyrazila jsem procházkou zjistit, jakou pracovní dobu má v pondělí nedaleká spořitelna. (Ono to samozřejmě lze zjistit na googlu apod., ale zbytečně se tak zatíží životní prostředí a pak – pohyb je pohyb!) Do uličky malých domků a zahrádek, kterou jsem právě procházela, zahýbalo mohutné auto terénního vzhledu. Náhle skřípění brzd a nečekané zastavení na místě…

Pravda je, že se mi zdálo, jak by před autem něco přebíhalo cestu, ale protože nejčastěji se jedná o potkana, moc podrobně jsem se nepodívala. Ovšem už druhý pohled stál za to. Před autem přecházela důstojným tempem ulici kachna s devíti načepýřenými kuličkami nově proklubaných kachňat.

A řidič nevyběhl z auta a nezuřil a nenadával a my ostatní (asi 6 lidí od 5 do cca 60 let z několika národností) okolo jsme jen tiše stáli a s přihlouple nadšenými úsměvy a se zatajeným dechem zírali a fandili.

Přeju vám víc takových zpráv!

červen 2010

Jeli jsme o víkendu po ránu kamsi autobusem a s námi jela ona. Ta Paní!

Nebyla mladá, jak svědčily bílé vlasy a vrásky ve tváři. Nebyla zdravá, jak napovídal vozík, s jehož pomocí se pohybovala. A nejspíš nebyla ani bohatá, to by možná nejela tou věčně vysmívanou hromadnou dopravou jako obyčejná „socka“ (rozuměj poslední zbytek sociálně cítícího lidstva).

A přesto všechno se dokázala usmívat tak nějak hřejivě a zevnitř. Byla hezky učesaná a docela obyčejný kabátek jí slušel, že by leckterá modelka mohla závidět. A spolucestující, který jí pomáhal vystoupit, byl požádán o pomoc s takovou graciézností, že se v jeho tváři náhle objevil zasněný výraz bludného rytíře, který chrání svou Dámu. Ještě venku se pak pohybovala na vozíku s takovou chutí do života, že bylo obtížné vnímat vozík a ne svižnou a pružně mladistvou chůzi.

Dokud jsou takoví lidé mezi námi, mám to za dobrou zprávu. A přeju nám všem, abychom dokázali život brát podobně s nadhledem!

květen 2010

Nevěřili byste, co se všechno někdy člověku neděje pod okny. To takhle jednou v sobotu odpoledne, v čase umdlelém hodinami a líném počasím vyhlédneme z desátého patra a na trávníků pod našimi okny popatříme na osm švarných rytířů, jakož i bojovnic bez bázně a hany, kterak nacvičují zacházení se zbraní bodnou i sečnou, jakož i se základními prvky zbroje středověké.

Prozaické vysvětlení je, že nejspíše nacvičovali na nějakou blížící se LARPovou akci. Faktem je, že člen rodiny, který se učí historický šerm, mumlal pod vousy něco o držení meče „jak  prase kost“. Ale stejně se nám to líbilo! Možná už proto, že nedaleko stojící herny a hospody (o multikinech a obchodních centrech nemluvě) ostrouhaly a pár lidí – déšť nedéšť – dělalo něco aktivně a vůbec…

duben 2010

Já vím, já vím; už máte toho sněhu plné zuby. ale všechno má dvě stránky. Tak například letošní únor proslul minimem nehod (zejména těch s osudnými následky) na našich silnicích. Možná proto, že klimatické podmínky kdekoho odradily od snahy pohybovat se venku v autě. Možná proto, že většina lidí vyrazila na hory a dala přednost lyžím a možná za to může potřeba dospat noci probdělé u televize nad olympijskými nervydrásajícími událostmi.

Stejně je to nezpochybnitelná dobrá zpráva!

březen 2010

K žalosti mnohých, kterým to komplikuje život, napadlo sněhu. Existuje však jeden biologický druh, který se z toho raduje (bez rozdílu věku, příjmu, pohlaví či náboženství).

Běžkař městský je zvláštní odrůda amatérského sportovce, který se pohybuje převážně jenom tak nebo dokonce pro radost. Pokud tedy v zimě (nebo konec konců kdykoli) napadne alespoň 5 cm sněhu a tento vydrží ležet alespoň 120 minut bez roztání, vytahuje zástupce zmiňovaného druhu svou výstroj; znalecky si šeptá s jednotlivými kusy oděvu a vybavení a vyráží vstříc svým terénním dobrodružstvím… tu na konečnou tramvaje, pěšky na kopec ke hvězdárně, a když to nejde jinak, tak třeba do parku na Kampě.

No a teď si představte, jaké to je, když mu ve městě napadne skoro 40 čísel kvalitního sněhu, každý den to doladí nějaký ten centimetřík prašanu navíc a do toho praží téměř alpské slunce.

To pak ve vyjetých stopách (kam se hrabou vysokohorská centra!) potkáváte obličeje rozesmáté doslova od ucha k uchu, ať už je -7º nebo i hůř. Řítí se závodní rychlostí anebo jen tak labužnicky vychutnávají trasu, ve tváři mráz, v očích všechna světla světa a v srdci posvátnou posedlost. Uhýbají si z cesty jenom tak a bez vyzvání, usmívají se na celý svět, zdraví se na dálku a jenom tak občas nevěřícně vydechnou: „To je nádhera! Viďte?“

Do svých domovů pak vtrhnou s chutí na cokoli, s vcelku překvapivě optimistickými pohledy na svět i budoucnost všeobecně a s výkřiky typu: „Proč proboha lidi fetují, pijou a kouří, když můžou místo toho na běžky?!“ Tak vám přejeme tak trochu toho jejich nadšení a radosti i pro dny příští!

únor 2010

Já vím, že mě asi za to spojení zimy, sněhu a dobré zprávy prokleje většina dopraváků, silničářů a leckoho dalšího. Ale stejně se mi zdá, že když v zimě padá sníh a mrzne je tak nějak zachován řád věcí a budoucnost není tak černá. Město se zachundelí do sněhu a zvláštně potichne. A lyžaře potkáte všude i v centru. Něco je, jak má být, a alespoň ten sníh je na svém místě; a to v době současného všeobecného chaosu rozhodně není špatná zpráva.

leden 2010

Už několik let jezdívám párkrát do roka jako lektor na kurzy do malého městečka na severu Čech. Několik starších domků, obvyklá krystalická drúza panelových domů, bazén, kino, zámek, kostelík, věznice, školicí středisko, pár hospůdek, cukrárna, několik obchodů, školka, škola, autobusové nádraží a taky knihovna (tedy spíš knihovnička a internetové centrum v jednom). Krajina někdy šedě melancholická, vzácněji rozsvícená sluncem. A spousta lidských osudů.

Výhodou těch občasných návštěv je, že člověk zvenčí mnohem ostřeji vnímá změny, které se dějí postupně. A tak už několik let sleduji, jak se z šedivého městečka stává pohledná mozaika barev. Domy se postupně zateplují a kdosi si dává záležet i na tom, jak barvami vytvarovat velkoplošné fasády plasticky. Objevila se knihovna a internetové centrum. Vyrostlo několik úžasných dětských hřišť (dřevěná, síťová, radost pohledět). Krize nekrize, to vše v době, kdy se v metropoli už zase po letech některé domy obkládají dřevěným bedněním, protože je kvůli vlastnickým sporům a chytristikám spekulantů není za co udržovat.

Prý tu mají několik let novou starostku. Nevím, jak to dělá, ale vypadá to, že jí na jejím městě a na jejích lidech záleží. Tak takové zastupitelce přeju do nového roku vše nejlepší a napořád i nám všem.

prosinec 2009

Klánovičtí obyvatelé dali ve své většině hlas zachování Klánovické obory v neprospěch stavby dalšího golfového hřiště. (Ono tam sice před sto lety jedno takové bylo, jenže tehdy tam nebyla ta dvě další, která jsou zřízena v bezprostřední blízkosti pro změnu zase dnes.)

Zklamaní podnikavci, kteří už se těšili, jak opět bez náhrady seberou veřejnosti další kus doposud veřejně přístupného prostoru, aby na něm začali soukromě vydělávat, patrně litují. A také už sepisují stížnosti k soudu a hledají právnické kličky, jak tu veřejnost zase napálit a dát najevo, že hlas normálních lidí je k smíchu. Nezbývá než doufat, že je bude zastupovat nějaký „plzeňský“ turboJUDr. a že zdravý rozum i pod tlakem předvolebního období zvítězí a jeden z posledních větších lesů poblíž hlavního města se zachová pro současné i budoucí normální lidi.

Pro tentokrát to berme jako snad dobrou zprávu

listopad 2009

Jistě, je krize. Slyšíme to horem dolem od všech možných autorit; včetně těch, které před rokem tvrdily, jak je vše nadmíru výborné a jak se právě nám krize vyhne. Pak ovšem připustily problémy. A pak se dokonce staly hrobaři několika tradičních výrobní odvětví. Zmizela výroba zápalek v Sušici. A mezi mohutnými finančními injekcemi do kapes betonářské a silniční loby (pro které nezbývá na vědu a vzdělání) zcela zanikla likvidace tradičního řemesla sklářského; včetně rukodělné výroby skla foukaného, která už je dnes ve světě prakticky unikátem.

O to víc potěšila zpráva, že ve Světlé už zase funguje několik pecí. Doufejme tedy, že neproplýtváme všechen jedinečný fortel, který patří k našemu doma. Doufejme ve světlou budoucnost Světlé i navzdory krátkozrakým a nezodpovědným hlupákům u rozhodovacích stolů!

říjen 2009

Motýli se nám letos přemnožili. Alespoň některé dny mi to tak připadá. Když ráno svižným krokem spěchám k metru a dva tři z nich kolem mne opisují ladné křivky, nezbývá v mysli nic jiného než plaché uvědomění pomíjivé dočasné krásy. Babočky kolem mne opisují své záhadné obrazce a já si najednou i v chvatu města připadám jako v zeleni putující lesní víla nebo zapomenutý potomek elfů (a ne jako mírně opotřebovaný padesátník s akutní potřebou brzké dovolené).

Pravda, letos je vůbec „hmyzí“ rok díky jarním rozmarům počasí. Taky jsem četla, že se na nedaleké Ďáblické skládce usadila obrovská hejna baboček. Všechno je vysvětlitelné.

Ale stejně mám tu neuvěřitelnou poezii motýlů a představu skládky odpadků pokryté duhovými křídly za dobrou zprávu!

září 2009

Bylo nám onehdy cestovati na návštěvní den do skautského tábora. Kus autobusem, pak ještě jedním a nakonec nějaký ten kilometřík pěšky. Když jsme organizovali technickou poradní zastávku nad mapou, zahlédli jsme před venkovní hospodskou zahrádkou houfec starých motorek, nazývaných svého času Prskolet nebo Splašené potrubí (případně Kozí dech). Pionýry, jawičky, moped Stadion, starý pidiskůtřík atp. A na zahrádce jejich páni, hrdí vlastníci a jezdci. Seděli v pohodě, nikam nespěchali (byla ostatně neděle po ránu), na tričkách nápis Klub přátel malých kubatur. Působili neuvěřitelně harmonicky a klidně, ač nebyli právě věku seniorského, většinou vypadali mladší, než jejich stroje. Zařadili jsme si je k sympatickým sdružením jako je Klub islandských fanatiků apod.

Napadlo nás, že s těmihle kovovými oři se nedá krajinou řítit právě zběsile a dokonce je možno ji naplno vnímat, aniž by to bylo nebezpečné. Mám to za dobrou zprávu a potěšilo by mě, kdyby mezi motorkáři bylo takových pohodářů více.

srpen 2009

Od dob nejdávnějších potřeboval člověk čas od času si někam zalézt, „utiahnuť sa do kútika“, chvíli si jen tak někde být sám nebo s lidmi, s nimiž je dobře. Po Senekovi pak taková situace dostala i jméno. Někdy tenhle zvláštní stav usebrání je navázán dokonce víc na ty lidi než na místo jako takové. A díky shodě okolností už několikátý rok potkáváme v začátku léta takové putovní tusculum – to letošní bylo na kousku pozemku s lesem a chatičkou a skládalo se z mnoha kytar, jedné basy, tří fléten, jednoho ohniště a plátěného přístřešku, dobrého jídla i pití nespočtu písniček starších i novějších a spousty prima lidí, jakož i dětí, o psech nemluvě.

Přejeme vám dost času a prostoru na vlastní tuscula.

červenec 2009

Pravda je, že díky ne/probíhající privatizaci našeho bytového domu na příslušnou radnici převážně frfláme. Teď se ale zapojila do projektu, který se zdá býti skutečně dobrou zprávou. Po mnoha desetiletích došlo k pokusu o obnovení zelených ploch uvnitř bloků obytných domů.

V první fázi to, bohužel znamená poměrně rušivý hluk při úpravě vnitrobloků, ale obrázky výsledné úpravy jsou lákavé. Druhé bohužel se týká toho, že např. v našem vnitrobloku zmizely zbytky všech pěti dětských hřišť zatím bez náhrady. To v době narůstající dětské populace je trochu zvláštní. Tedy, pokud nebereme v úvahu, že rozrytá bahnitá plocha, nahrazující původní hřiště, také k lecjaké drsnější hře inspiruje. Třetí bohužel tkví v tom, že v zelené zóně pod našimi okny zůstává zachována herna s nepřetržitým provozem (a ta zvládne nadělat spoustu neštěstí v osobních životech a spoustu rámusu v nejrůznějších denních a zejména nočních dobách).

Nicméně můžeme se těšit na podzim, kdy do zrušených prostor hřišť bude údajně dovysázena nová zeleň. Doufejme, že bude krásná a trvanlivá. Pokud možno trvanlivější než zmíněné herny. To by teprve byla dobrá zpráva!

červen 2009

Kaštany v květnu jsou vždycky nádherné. Jenže mě už od dětství učarovaly zejména ty nachově kvetoucí. Ve městě jich není moc, snad proto mě vždycky fascinoval park vedle vysočanské radnice, kde jich bylo hned několik. Pak ale přišel pozemkový hlad a megalomanské rozšiřování úředních prostor, navrch nákupní galerie a bylo po kaštanech. Co komu z odpovědných záleží na nějakém parku nebo veřejném prostoru, když to jde zpeněžit, že? (Mimochodem ta vysoce nutná přístavba radnice je trochu zvláštní tím, že ve velké části staré budovy je teď hospoda.)

Pak se přebudoval katastrální úřad na Praze 8 a kupodivu část vykácené vzrostlé zeleně byla nahrazena právě těmi nachovými kaštany. Jenže později se v daném místě začalo stavět metro a bylo po stromech. Tentokrát se některé z nich po čase vrátily. Při tradičním běhu do práce – z práce přes park u nádraží jsem objevila jeden takový nový (snad v rámci obnovy zeleně). A dole u Rokytky se mi podařilo najít jeden takový s řádkou desítek let na kmeni. Raději nebudu říkat kde – co kdyby někomu napadlo vybudovat tam rezidenční bydlení nebo golfové hřiště.

Tak vám přejeme ať se k vám všechno dobré a krásné taky vrací (a nejen v květnu)!

květen 2009

Místo jara vypuklo léto, což má za následek překotný růst čehokoli v okolí. Potěšující na tom je, že kromě skládek odpadu, roste i příroda a kromě staveb, zabírajících poslední zbytky zeleně ve městě, se občas objeví opačné snahy. Takže nám u metra obnovili několik stromů zničených kdovíčím (kým) a objevili se i stromy nové. Na několika místech opět vyrostly pramínky fontánek (v Ládví to pravda nehrozí). A jako vrchol všeho vyrazily všude po sídlišti neuvěřitelné zelené historické sloupky starodávně se tvářících městských hydrantů. Zkrátka jaro jak má být!

Tak ať Vám také místo heren rostou stromy až do nebe…

duben 2009

Nemusí pršet, stačí jen, když kape. Nevyhráli jsme jack pot, ba ani, bohužel, nevynalezli geniální (levný, rychlý, univerzální a bezplatný) recept na ekonomickou krizi, i tak ale máme několik dobrých zpráv. Ve Slovanském domě zpříjemnila náš život líbezná fotovýstava Ludmily Hájkové (tentokrát zimní Středohoří). Zažili jsme nádherný potlesk pro nemocí hlasu zbaveného herce na otevřené scéně činohry (představení v divadle ABC Pan Kaplan má třídu rád ostatně stojí za to po všech stránkách). Potkali jsme kuřáky, kteří nelení a donesou svůj nedopalek až do koše, namísto surového pohození na ulici. A setkali se s dokonale fungující službou – na internetu objednáte nábytek i s dodáním - a on opravdu dorazí v daném čase, v dané kvalitě a v dohodnutém provedení. Firma i řidič jsou milí, vstřícní ochotní a vůbec. No, není to nádhera?!

Přejeme vám všem spoustu malých velkých dobrých zpráv.

březen 2009

Kuřáci jsou sice mezi občany ČR v menšině, ale je to menšina tak nápadná a expandující, že usilovně budí dojem většiny. A tak se jí kdekdo snaží vyhovět. Například restauratéři a hostinští. Jdete-li jako nekuřák na oběd do restaurace, odejdete zpravidla vyuzeni jako herynci. A obvyklá odpověď provozovatele? Když zakážu kouření, přijdu o zákazníky!

Těch statečných restauratérů, kteří dobrovolně zakázali nebo aspoň omezili ve svém podniku kouření, je málo, ale jsou. To je dobrá zpráva. A proto také fandím webu, který je propaguje:

Sami jsme zažili, jak byli na střeleckých závodech milovníci nikotinu tvrdě odesláni mimo jídelnu a odvážného hostinského ke změně názoru nepohnuly ani hlášky, že kouřit v takovém mrazu venku je o zdraví. Možná věděl, že kouření je o zdraví vždycky. Nebo byl dokonce rafinovaný a tušil, že odepření cigarety kuřákovi, zvýší spotřebu hospodě (inu, Freud a výrobci žvýkaček dobře věděli, jak to s tím orálním uspokojením je…).

únor 2009

S novým rokem se na nás valí krize, rostou ceny energií a vody (tyhle ceny dokonce u nás rostou tím více, čím více šetříme), v útlumu je stavební ruch i výroba aut, kdekdo straší s nezaměstnaností a navíc ještě předsedáme EU. Jako by osmičkový rok ani neskončil!

Zkouším se na to podívat jinýma očima, i když je to dřina. Třeba začněme uvážlivěji zvažovat, co potřebujeme a co není až taková nezbytnost. Třeba se developerům nepodaří zastavět ve městech úplně všecky parky a zbytky zeleně. Třeba nebude nutno vykácet tolik lesů a obor kvůli dalším a dalším golfovým hřištím. Třeba začneme zase trochu potkávat živé lidi, nejen internetové stíny, a možná znovu objevíme krásu pěšího pohybu. Třeba budeme mít k sobě blíž – v tuzemsku to kupodivu v průšvihu funguje. Třeba dostanou lidi (i ti nahoře rozum). Třeba se stane zázrak…

Do nového roku by to byla opravdu dobrá zpráva!

leden 2009