Starší dobré zprávy (2008 - 2005)

O vodárenské věži v Kobylisích už jsme psali několikrát a opakovaně. S podzimem přišlo dlouhé období, kdy se zdálo, že se zmenšuje a zmenšuje a my se začali lekat, že všechno je jinak a její konec se blíží. Utěšovalo nás jen to, že venku na pozemku stále postává střecha, resp. kopule původní stavby. Minulý měsíc se začalo mohutně svařovat a teď se věž začíná navracet ke svému původnímu tvaru. Na stvolu věže už zase roste hlavní válec a těšíme se na finále, které nám přinese zpět známý typický tvar při každém pohledu z okna.

Přejeme vám, aby se v novém roce (nám všem) dobré věci navracely.

Bylo nám blíže se seznámit s aktivitami zlodějů. Vykradli pracovnu, sebrali, co mohli (nepohrdli ani lahví zeleného čaje, nejvíc zamrzela USB paměť, která byla milým vánočním dárkem) a nastalo martyrium běhání po úřadech. Zablokovat telefon, co se SIM kartou atp. Někde se informace lišily, leckde byli velmi laxní pracovníci.

Dobrá zpráva je, že všichni policisté, s nimiž bylo nutno jednat, byli laskaví vlídní rychlí a profesionální. Kde jaká jiná osoba pracující s lidmi (lékaře nevyjímaje) by si je mohla vzít za vzor. Tak vám přejeme, když už vás potká nepříjemnost, alespoň laskavé rychlé a kompetentní úředníky na protistraně jednání.

Noviny už skoro nečtu. Trápí mne vyprázdněnost obsahu a deformace formy textu, těžké prohřešky proti duchu i normě jazyka nevyjímaje. Tolik k papíru. V elektronické podobě zpravodajství je to ještě horší. Inu, klávesa F7 nevyřeší vše! Škoda…

Ale onehdy zavál z těchto luhů svěží vítr. Mezi blogery pro mne přišlo nečekaně radostné zjevení. V komunitě dorůstající generace Vietnamců usazených v Čechách se objevil fenomén blogerů – glosátorů reality teď a tady. Ty příspěvky mají švih, jiskru, cit, vtip a pointu. A mimo jiné jsou vesměs psány krásnou češtinou.

Dobrá zpráva: třeba někdo přece jenom zachrání bohatý a krásný jazyk, na kterém se denně a bez uzardění prohřešujeme…

Letošního léta jsme si příjemně pocestovali zahraničním severem i jihem. S očima ještě plnýma a okouzlenýma obrazy dalekých krajin procházím onehdy po ránu jinak nezajímavou obchodní pasáží (je to zkratka do práce).

Najednou doslova zjevení! Do očí mě udeřily fotografie krajiny tak líbezné a přece své a nezávislé, že nezbývalo než přijít blíž a podívat se, co je drobným písmem přičiněno pod fotografiemi. Stojí tam Ludmila Hájková České středohoří. Krajina je malované šťastným okamžikem propojení světla, techniky i srdce zobrazovatele. Nutí zastavit se, dívat se a uvidět…

Takže až budete mít cestu po Praze, nenechte se odradit a vyhledejte Slovanské léto ve Slovanském domě. To vidění krajiny rozhodně stojí za to. A všem nám přeju, abychom neztratili schopnost dívat se a vidět svoji rodnou krajinu. Pokud se to povede, bude to určitě dobrá zpráva!

Ještě pořád jsou taková místa! Člověk vyjde/vyjede na kopec, náhorní planinu, mlha a mraky se roztrhnou a kolem se rozvine nekonečná kruhová krajina. Nebo na Vysočině slunce pohladí cestu polem, které vede do nebe. Kopce severních Čech se rozvinou v nekonečném obzoru mořských vln a pramínek, který potkáš, je nezkalený a chutná tou neopakovatelnou svěžestí pitné vody.

Ještě pořád jsou místa, kde je možné potkat se s kameny, stromy anebo lidmi.

Přejeme vám hodně takových míst a dostatek času, aby bylo kde, kdy a s kým/čím se setkávat.

Až jsem překvapen, jak mnoho lidí čte náš web a čerpá z něj inspiraci. Odkud jinud by neznámý miliardář vzal ten nápad koupit starou vodárenskou věž a adaptovat ji než z našeho fejetonu Stará vodárenská věž? Asi je původ celé akce mnohem prozaičtější, ale to nevadí. Starou vodárenskou věž začali opravovat a to je hlavní. Stavební firma sice začala tím, že pečlivě odstranila vše zelené s výjimkou měděnky. Ale i tak je to určitě dobrá zpráva.

Pokud by onen investor chtěl v místě zprovoznit třeba trochu excentrickou kavárnu, už se těšíme. A pokud nám ostatním ponechá aspoň tuto svébytnou dominantu v jinak anonymním městském prostředí, dík i za to. Ať se mu tam hezky bydlí…

Prováděné práce zatím vypadají spíš jako poprava (demolice), než jako oprava. Tak snad nebude nutné měnit tuto „Dobrou zprávu“ za pár týdnů na špatnou…

Informace Stavebního úřadu MČ Praha 8

Pražská radnice šetří, jako ostatně každý z nás v tomto čase rostoucích cen. To by mohla být dobrá zpráva. Jenže radnice šetří zejména na druhých – v tomto případě na méně ziskové kultuře. Doposud ne právě přehledně rozdělované granty se tedy rozdělují ještě nepřehledněji. (Pokud ovšem klíčem není: Jsi kamarád = dostaneš, ozýváš se a otravuješ = nedostaneš?!)

Přesto se v redukované podobě některé akce konají, třeba Tanec Praha 2008 zdá se bude. Jen mi bude líto, že skončí třeba soubor Kašpar v divadle v Celetné. A pokud současný stav zlikviduje i divadlo Semafor, které doposud přežilo všechny -ismy, rozhodně to dobrá zpráva nebude (navenek i uvnitř). Granty kdysi byly vytvořeny mj. také proto, aby bylo možno nabídnout lidem kvalitní kulturu za ještě dostupnou cenu. Diletanti, bohužel s rozhodovací pravomocí v daném oboru, to nechápou anebo chápou, ale nechtějí tímto přerozdělovacím protekcionářstvím omezovat tržní sílu heren a tabákových monopolů, které sice natropí podstatně víc škody než granty podpořená divadla a v konečném součtu vytáhnou z našich kapes mnohem více peněz, ale koho by to zajímalo, že? Vždyť to už za to bude moci jiný radní. Nebo jiný primátor namísto toho současného, který si sice udělal čas na zahájení pivního festivalu, ale na jednání s umělci z neziskovek nemá čas.

Na druhé straně ale možná znovu začneme zakládat ochotnické spolky a malá bytová divadla a opustíme svůj konzumentsky pasivní přístup ke kultuře. A to by mohla být (alespoň) výhledově dobrá zpráva?!

Ostatně, oni už nám páni radní za naše peníze předvádějí docela zajímavou směsku tragédie a grotesky už teď. Bohužel je nemůžeme potrestat sníženou návštěvností. Navíc jejich silně ochotnické výkony jsou z našich peněz placeny více než královsky – a to bohužel bez ohledu na návštěvnost jejich „divadla“

Většinu dní někam spěchám. Nestíhám a nestíhám se ani rozhlédnout. Jednou večer se mi podařilo jít pomalu. Snad že byl sváteční den přede mnou, snad že se k večeru vyčasilo a hrstečka slunečního tepla a světla proměnila okolní domy v útulnou končinu. Člověku bylo najednou lehčeji, i létat by se možná dalo. Zachtělo se mi zvednout hlavu a rozhlédnout se v tom večerním vzduchu promytém deštěm. A přede mnou se zhmotnil pocit a sen o létání… jen tak v mracích a mezi domy.

Je to dobrá zpráva: Stojí za to zvednout hlavu! Alespoň občas…

Jak se tak obchody stávají chrámy nové doby a konzumního stylu života, také si jich začínáme více všímat. Nedávno se poblíž našeho bydliště v bývalé kočárkárně objevil nový obchůdek. Uvnitř najedete spoustu hraček a knih (mj. modrou i zelenou planetu) a nádherné zbytečnosti. Modely na solární pohon (vedle větrného mlýna mě osobně nejvíc zaujala malá větrná elektrárnička - také na solární pohon), stavebnice, která umožní archivovat energii všeho druhu (od kinetické přes světelnou), hopsadla, skákadla, dětské knížky atp. Tak takovýhle obchůdek jako z pohádky považuji za dobrou zprávu.

A to nejlepší nakonec - nad vchodem mu visí název. Jmenuje se Pohádkov.

Jedna z pražských částí se rozhodla k inspirujícímu počinu: za každé nově narozené dítě bude vysazen strom. Moc dobrý nápad v době, kdy jsou poslední zbytky velkoměstské zeleně „lovným“ prostorem pro developery, kteří hledají další prostory k výstavbě luxusních bytů, nebo se stávají vhodným prostředím pro výstavbu čehokoli, tunely a silnicemi počínaje a sportovními megastadiony konče.

Takže jen houšť a větší kapky. Třebaže porodnost neroste nijak závratným tempem, dokud budou města za každého narozeného nejen kácet, ale i sázet stromy, je to dobrá zpráva! (A třeba můžeme totéž udělat sami a nečekat jenom na veřejně organizovanou akci?!)

Realita je někdy plná rozporů a nejednoznačností. Ztráta použitelného kultivovaného rádia s nadstandardním českým jazykem – kterým býval Radiožurnál – ovšem na druhé straně přinesla dobrou zprávu. V našich krajích bývá zvykem sypat si hlavu popelem, hledat na sobě chyby, pyšnit se bezmocností a ukřivděnou rolí obětí. Ale v debatě (rozhlasové i internetové) s vedením dané stanice i Radou ČRo vystupuje spousta lidí, kteří se liší věkem, pohlavím profesemi, bydlištěm a pravděpodobně i lecjakými názory, ale když jim něco vadí, hodlají s tím něco dělat a ne si po straně stěžovat a pofňukávat. Lidí, kteří se chovají jako hrdí rovnoprávní občané, kteří si dobře uvědomují, kdo koho platí (posluchači rozhlas) a jakému hlasu by tedy mělo být vcelku pozorně nasloucháno.

Máme to za dobrou zprávu. A ještě lepší zpráva bude, až našim voleným zástupcům i jejich voličům dojde, kdo je zaměstnanec a kdo zaměstnavatel a kdo koho platí ze svých daní!?

Historie dopsala poslední odstavec, ředitelku Radiožurnálu odvolali (způsobem stejně necitlivým a nedůstojným, jakým byl změněn způsob vysílání). To problém samozřejmě neřeší, jen je vidět, že občanské aktivity mají smysl. Rozhodně větší smysl, než pokoutní plané nadávání.

Evropou obchází strašidlo, strašidlo nekouření. Tedy - tedy u nás doma máme některá strašidla docela rádi (viz příspěvek o pracovních a školních strašidýlkách). Pro někoho (třeba pro nás) to vlastně není ani tak strašidlo jako spíš dobrý duch. Přes Španělsko, Irsko, Belgii, Itálii a Francii dorazil na Nový rok i do Německa. Na hranicích sice už v té době nebyly kontroly, přesto se tam nekouření zarazilo a nechce dál. Škoda, už proto že by se mohly ušetřit vedle životů kuřáků i ty čtyři životy nekuřáků, které bere nechtěné pasivní kouření každý den…

Zákaz kouření v restauracích "vydýchali" jak jižansky rozevlátí Italové, tak Francouzi, po léta zvyklí na silné "galuoisky". Disciplinovaní Němci s tím nemají problémy. Jen u nás se všichni restauratéři omezení kouření panicky děsí. Takže pokud chcete jít na oběd, večeři nebo si jen tak sednout na kafe či sklenku červeného, nemáte volbu a odcházíte vyuzeni jak makrely. (Mezi námi jsou to pěkní hlupáčci, když se kuřákovi sebere to potěšení, které převaluje mezi rty, má zpravidla potřebu nahradit to spotřebou něčeho jiného, co popíjí nebo přikusuje. Mohli by na tom nekouření pěkně vydělat, ale nechtějí a dobře jim tak!)

Doufám, že v rámci Schengenu se nekouření osmělí a brzy naši západní hranici překročí. Třeba si časem budeme moci i v letních vedrech otevřít okno, aniž by nás ve vzájemné spolupráci vyudil soused shora i zdola. Už je snad opravdu blízko čas, kdy se kuřáci i nekuřáci začnou dožívat vyššího věku, a to je nepochybně dobrá zpráva.

Dostávají těžce na frak. Po té co se s vypětím všech sil ubránily Dědu Mrázovi, ztrácejí se pod masovými útoky Santa Klausů. Teď se je pokusili definitivně zlikvidovat obchodníci. Jdou na to rafinovaně. Chtějí je připravit o to nejzákladnější - o jejich svátečnost a výjimečnost. Obchodní (vánoční) akce se objevují už v říjnu, ba koncem září. Vánoční výzdoba překrývá i atmosféru dušiček (vytrvale podporována vyprázdněnými dýněmi Haloweenu).

Už skoro nic nezbývá, jen naše vnitřní já snad reklamy a obchodníci ještě nedobyli zúplna. Chraňme si to místo, kde vánoce ještě žijí. Jsou krásné, výjimečné a tajemné. A přicházejí svátečně pouze jednou za dlouhý čas…

Za jednou z našich babiček chodíme pěšky kolem jakéhosi zbytkového statku, kde naše dítě odmala na živo studovalo ovce koně a krávy (ejhle, odvrácená tvář velkoměsta!), podél postupně se vypěkňujícího domku se zahrádkou, vedle zajímavého starého bytového domu, chátrajícího postupně až k nebytí, i kolem školy s postupně chátrající kapličkou. Máme ji docela rádi, i když je polorozpadlá a lhostejnosti ponechaná. Někdy totiž za letních nocí, když ticho konečně přehluší hluk automobilové dopravy na silnicích mezi námi a studený deštík zažene (k naší nemalé radosti) řvoucí návštěvníky nepřetržitě otevřené herny před i za domem pod střechu, bývá od kapličky slyšet zvuk zvonu. Tedy spíš zvonku, ale přeci jen právě ten zvuk, který dokáže vevázat přítomnou vteřinu do věčnosti a dát hodinám onen nadčasový rozměr.

Onehdy jsme s potěšením zaznamenali, že se kolem kapličky cosi děje a že jde o vcelku citlivě prováděné opravy. Teď už je práce ukončena. V opadavém čase podzimu prohlédla do okolí vnitřně projasněná stavba. Zvoní náhle úsporně zdobným tvarem. A nočnímu tichu vrací tu a tam rozměr věčnosti.

Chce se mi moc poprosit ty, kteří se už neobejdou bez ničení, čmárání a jiných vandalismů. Udělejte pro jednou výjimku! Nechte to místo žít, pro ty, kterým dělá radost, možná i pro sebe! Nebo alespoň proto, aby bylo zase při ztišení slyšet zvony…

Prý se kdysi věřilo, že místo, kam opakovaně přilétají čápi, je zdravé a požehnané. Proto se jim upravoval prostor na střechách a komínech a ve vsi nebo městečku se lidé radovali, když ptáci přiletěli. Nevím. Moc se na to nepamatuji. Spíše si dokážu vybavit plechové (dnes plastové) atrapy čápů na zahrádkách i zahradách.

Ocitli jsme se však onehdy v pozdním jaře pracovně poblíž Jeseníků a tam se to stalo. V příkopu u silnice, vesnici na dohled, si z ničeho nic jenom tak vykračoval čáp a docela sebevědomě se rozhlížel po okolí.

Teď už se sice pomalu blíží zima, čápi už odletěli, ale snad to s námi ještě není tak zlé, když se pořád ještě znovu vracejí.

Prý ubylo hodin, které lidé v tuzemsku průměrně tráví u televize. Mám to za dobrou zprávu. Pravděpodobně lze namítnout, že za většinou té statistiky se skrývá nárůst času pracovního, Internet, počítačové hry atp. Ale chce se mi věřit, že alespoň nějaká ta hodinka se uvolnila ve prospěch pobývání s krajinou, kulturou a ještě lépe s blízkými lidmi. Tak ať žijí dobré zprávy!

Existuje jeden výzkum, v němž experimentátoři nabízeli lidem zdánlivě nalezené peníze a čekali, zda je poctivě vrátí nebo si je nepoctivě přisvojí. V letošním roce podobnou akci zopakovali žurnalisté s mobilními telefony v několika světových metropolích. Praha se také dostala do výběru. A překvapivě nedopadla až tak špatně. Vrátily se prakticky 3/4 „zapomenutých“ mobilů. Jistě lze pochybovat, zda nezáleželo na typu telefonu, jak byla vybraná místa pro jeho zapomenutí i denní doba.

Pokud jde o další výsledky, dodávají autoři ještě, že ženy vracely mobily častěji než muži a lidé dle vzhledu lépe situovaní méně často, než ti ostatní. Dobrá zpráva ale je, že bez ohledu na město „poctivé“ chování (tedy vracení věcí) bylo většinovou strategií. Většina lidí se chovala poctivě – normálně – ve smyslu statistické normy. Jen je o takových lidech nějak méně slyšet než o těch nepoctivých. Jsou totiž patrně mediálně nepřitažliví, tišší a nenápadní. Ale jsou! Ještě pořád. Berme to jako dobrou zprávu!

Žili, byli jednou jedni kamenní pelikáni. Provázeli nás po nastěhování do posledního bydliště. Pozorně sledovali ze svého ostrůvku v rákosí první krůčky naší dcery. Byli ostrůvkem klidu a míru v uspěchaném světě, stejně jako několik jen lehounce posmutnělých vrb v okolí.

Pak přišel někdo, kdo zřejmě potřeboval zanechat svou stopu na tváři země a neuměl nic vytvořit. Takže jenom kazil svět ostatním. Pelikáni přišli o kus svého já a my všichni o kousek útulnosti místa, kde žijeme.

Pak se opravoval rybníček a celé jeho okolí. Pelikáni zmizeli docela. Zůstal jen malý kamenný ostrůvek jako připomínka ztráty.

Letos v létě se vrátili. Nevím, čí je to zásluha, ale i tak děkujeme moc!

Že prý jsme země, kde každého okradou a ve zpustlém hlavním městě zvláště. Máme zajímavě odlišnou zkušenost. Zúčastnili jsme se Islandského dne, který uspořádal Klub islandských fanatiků (KIF) v jednom pražském kulturním středisku. Plnými doušky jsme si vychutnávali atmosféru. Až jsme skoro zapomněli na to, že nejsme na Islandu, kde je možné zažít otevřený obchod i pokladnu – a to zcela bez přítomnosti prodavače, i po dlouhé řadě minut. (aspoň podle našich osobních zkušeností). V euforii z cestování (byť zprostředkovaného) jsme se proto ze sálu opakovaně vydávali do ostatních částí budovy – tu ochutnat severské sledě, tu zatipovat si ve fotokvízu či vychutnat si nové knihy k danému tématu.

V téže euforii jsme radostně v sále zanechávali své opuštěné batohy s doklady, mobily a platebními kartami. K večeru jsme si uvědomili, že to možná není dobrý nápad, ale hle, batohy zůstávaly na svém místě neukradené a nevykradené (stejně jako v Akureyri). Snad to bylo tím, že i ostatní „islandští“ nadšenci byli stejně na měkko z vyprávění, map a obrázků. Snad že se podařilo nějakým záhadným způsobem vytvořit onen islandský fenomén. Tak nám všem na závěr přeju, abychom ho potkávali co nejčastěji u nás doma!

Dlouhé, suché horké jaro nám konečně dopřálo déšť. Smyl prach, někde divoce zabubnoval kroupami, ale chvíli se lépe dýchalo.

Déšť naladil vlídně i odpovědné činitele na radnici, takže v první třetině května konečně nechali odbednit zimní krytí naší metro-fontány a ta už zase vesele odměřuje svými "hodinami" s vodotryskem půlhodiny ubíhajícího dne (alespoň do chvíle, kdy ji zase nějaký dobrák naplní saponátem, nedopalky a jinými odpadky). Není to kdovíco, ale člověk hned trochu víc vnímá svoje bydliště jako domov a chvílemi se lépe dýchá.

A protože domov netvoří jen věci krátkodobé potřeby, mezi krámky s věcmi zbytečnými, nepotřebnými, ba i škodlivými (jako jsou třeba naše milé a po okolí bez ustání bující herny) se kupodivu objevilo nové knihkupectví. Není to nic zásadního, ale potěší.

Na jeden měsíc docela slušný počet dobrých zpráv, no ne?

A lidé se zastavují, čtou, a světe div se - zatím tu ceduli nikdo nezničil.

Počátek května 2007 - cedule už nevisí, někdo ji ukradnul.
Trochu pesimistický závěr dobré zprávy.

Do kina moc často nechodím, snad i proto, že se mi zdá, jako by v posledních letech vymizely z filmů skutečné příběhy. A na to ostatní proč plýtvat časem, že?

O to více jako zjevení zapůsobil film Životy těch druhých. Po dlouhé době několika let film se skutečným příběhem. Živý, hybný, nejednoznačný - jako život sám. Vypráví a klade otázky. Ptá se po odpovědnosti a významu špatných a dobrých věcí i špatných a dobrých úmyslů. Vypráví o různých podobách slabosti i naděje. Nesoudí, nesouhlasí, neodmítá, snaží se rozumět. A to době, která utíká sama před sebou a schovává se do černobílých schémat, kdo byl, je a vždy bude zlý či dobrý.

Napadlo mi, že takový film není snadné pochopit a ještě nesnadnější je ho přijmout. Ale, ejhle dobrá zpráva: Nejenom, že právě tenhle film nominovali na Oskara, on toho Oskara dokonce dostal…

Tak nám všem přeju, abychom pro stálé hodnocení a sledování životů těch druhých neprošvihli život vlastní!

„Milunko, budete muset chvilinku počkat,“ pravila paní za poštovní přepážkou, když hledala můj balíček k vyzvednutí. A na mne najednou dýchlo něco mile starosvětského a neuspěchaného.  V tu chvíli jsem byla bezpečně malá a v laskavé babičkovské péči a v neuspěchaném čase. Nebylo zapotřebí chvátat. Čas i místo dostaly příjemně jiný rozměr a něco navíc, na co nějak nezbývá čas ve výkonové společnosti. (Se smutkem se mi připomněl novinový článek, podle kterého v newyorském metru prý z úsporných důvodů zrušili slovo prosím v hlášení pro cestující.)

Vzpomněla jsem si na jednoho vlídného lékaře, který svým pacientům říkával „milé dítě“ ať jim bylo 3 nebo 103 roky. A bylo mi líto, všech těch malých laskavostí a jemnůstek, na které se nám jaksi nedostává energie, času i citu.

Tak nám všem přeju, ať je na nás čas od času někdo vlídný, ať už je nám 5 nebo 105!

Těší mne potkávat se s hudbou. Někdy přichází plaše a nečekaně uprostřed ruchu civilizace, jindy jí ohlušujeme strach z vnitřního prázdna. V tom nejlepším případě ji neseme v sobě. A občas si uvědomuji, jak moc ubývá hudby přímo dotýkané. Té, které je možno se dotknout v přímém kontaktu (bez zprostředkování techniky – zesilovací aparatury nebo záznamu), té, která se nás dotýká a medově vibruje v těle i duši. Té, která je muzikou – darem Múz.

Stalo se v jednom prosincovém podvečeru. Procházeli jsme krámkem s hudebními nástroji, kde stálo i několik koncertních křídel. Pak přišel pán – nevím, snad kupec jednoho z těch nástrojů. Přišel, zasedl, pohladil klávesy a nechal zaznít hudbě. A ona plachá i dobyvačná se rozkřídlila po celém tom prodejním prostoru. Podmanila si (bez krve!) několik přítomných zákazníků a dotkla se svými vibracemi něčeho múzického v každém z nás. A dovolila, abychom se jí dotkli.

Nevím, jak jsme odešli. Ale chci věřit, že někde v mnohovesmíru pořád ještě trvá. Přejeme vám i sobě co nejvíc takových doteků…

Někdy nám připadá, že svět je jen sbírka globálních katastrof. A pro ně snad ani nevidíme ta drobná lokální dobra, která se ale přesto pořád dějí. Přes vědomí vší marnosti někdo na podzim zametá listí v parku. Kdosi zasadí kytku před domem, ačkoli mu do toho opuštěného záhonu vlastně nic není. Paní v pokladně na nádraží se usměje a poradí, i když by nemusela. Zahradníci nově zakládaného parku neřeší, zda je globální oteplování realita nebo fikce a nachystají zavlažovací systémy (mimochodem kdysi jsme se jim z nepochopení usmívali na jednom jižním ostrově). A v nemocnici jednoho malého města nevadí sestřičkám říci témuž bezejmennému pacientovi "dobrý den" třeba pětkrát za dopoledne.

Možná právě proto je každodennost pořád ještě stravitelná. Pro to malé každodenní pečování. Tak vám přejeme, aby pořád bylo komu je dávat a od koho přijímat. Obojí je tolik zapotřebí.

Mezi mnoha katastrofami - lokálními volebními počínaje a globálními konče, se nám urodila i jedna drobná dobrá zpráva. Je sice už o pár měsíců starší, ale až teď s podzimem jsme si ji mohli konečně vychutnat. Po téměř dvou letech se k nám vrátila veřejná knihovna. Nově vybavená, příjemně zařízená, elektronizovaná a po všech stránkách příjemná (týká se i vstřícnosti pracovní doby, soboty nevyjímaje.

Kdo ovšem dnes - v době globálně elektronicky informační - ještě čte, že? Ale kupodivu se zdá, že takových podivínů není zase až tak málo. Většinou totiž bývá docela hojná návštěva a navíc je možno pozorovat, že čtou i ti nejmenší a na naopak internetu rejdí i značně minulostoletní ročníky.

Nic moc, ale v tom všem dobrá zpráva!

Země krásná neznámá. Ta výstava, která vyrostla na pražské Kampě, určitě stojí za vidění. Nese v sobě varování i dobrou zprávu. Třeba o tom, že stojí za to Zemi poznávat a zamýšlet se nad ní (i nad sebou), nad svým vlivem na její budoucí krásu či ošklivost. A potrvá ještě víc než měsíc.

Kdo to má na Kampu daleko, tomu se třeba zalíbí náš fotojejeton Svět kolem nás -> O zemi krásné a neznámé.

Zdá se, že pohádky nepatří jenom do knížek pro děti a na smetiště dějin. Jednu jsme onehdy zažili v docela obyčejném dni. Šli jsme si pro objednaný kulatý jídelní stůl. Zaplatili jsme a vydali se na tu cca kilometrovou nosičskou anabázi od prodejny nábytku k našemu domovu. Když už nám ke dveřím chybělo cca 20 metrů a my se zaradovali, že to už dojdem docela hravě a bez odpočinku, zazvonil mobil. S tichým skřípěním zubů a hlasitým sakrováním, "koho že to čerti…?" jsme opatrně odložili balík se stolem a ejhle! Ukázalo se, že volá prodavačka z nábytku s tím, že jsme sice zaplatili stůl, ale nevyzvedli si zpátky zálohu (kterou jsme složili asi před 14 dny a upřímně řečeno na ni v tu chvíli totálně zapomněli).

Pro nevěřící Tomáše - dáno ve zvrhlém velkoměstě Praze, v horkém létě páně 2006!

Já vím, trpící řidiči, že asi nebudete souhlasit, ale začátek července mi - jako chodci - velmi mile změnil život. Opakovaně se mi daří přecházet bez ohrožení života (a to i na těch přechodech, jejichž značení není právě zánovní a nesvítí do daleka). Ano, máte pravdu, bodový systém přinesl stres a řadu věcí, které nemají logiku a bude je nutno dopracovat a upravit. Rozhodně není ideální.

Ale přesto chci poděkovat vám všem, laskaví řidiči i řidičky, kteří jste v sobě objevili gentlemanství silnějšího. Vám, kteří nevidíte v chodci jen lovnou zvěř nebo pouhé zdržení plynulosti silničního provozu. Možná to šlo i bez bodového systému (a třeba to časem půjde zase i bez něj), ale teď děkuji všem, kteří dovolují z přecházení udělat zase jen běžnou záležitost, kteří přispívají k tomu, že se člověk nemusí bát o své dítě pokaždé, když vyráží ne cestu do školy přes silnici a vůbec… Díky a vydržte prosím!

Tak jsme nakonec přece jenom přežili i letošní volby. A zatímco na nás týdny a měsíce poměrně agresivně vykřikovaly televize, rozhlasy, nejrůznější placené i "neplacené" noviny a nejrůznější internetové domény, co a jak si máme a nemáme myslet, staly se právě předvolební plakáty předmětem debat, ba i téměř soudních tahanic.

Pražští lepiči plakátů, resp. jejich sdružení se teď rozhodlo, že na své náklady zbaví (nejen volebních) plakátů městskou památkovou zónu a navíc vyhlásí týden tzv. "plakátového ticha". Máme tedy naději, že po před a povolebním šílení uvidíme chvilinku město trochu bližší jeho původnímu géniu locí.

Moc se mi ta myšlenka zamlouvá. Možná by byla hodna následování i v dalších případech. Co takhle třeba týden ticha bez řvavých reproduktorů všeho druhu, uši chodců i cyklistů bez přezvučených sluchátek (mimochodem jednoho z nich to včera stálo život, když neslyšel vlak na železničním přejezdu)? Třeba bychom konečně slyšeli jeden druhého a možná bychom si i naslouchali. Nebo možná týden bez aut, abychom se navzájem uviděli jako lidé a ne jen plechové krabice, abychom měli čas se v chůzi rozhlédnout, co to vlastně tropíme krajině i lidem kolem sebe? Nebo co takhle týden bez nákupů všeho toho, co vlastně vůbec nepotřebujeme. (Týden bez televize už tuším letos někdo nabízel, zatímco den bez kouření se jako obvykle příliš nepovedl.)

Čeho se to bojíme? Opravdu by to byla taková katastrofa, kdybychom si svět nepřeplňovali zbytečnými podněty. Zůstala by pak opravdu jen prázdnota nebo by jen o to více vynikli lidé?

No, v každém případě je plakátové ticho docela dobrá zpráva i nápad.

Každý rok na jaře uzavírám nepsanou sázku s pražskými šeříky. Sázka se týká podoby historických událostí. Stihnou i letos vykvést začátkem května a proměnit zasmogované město ve voňavou nadějemi naplněnou kytici, stejně jako tehdy, když voňavé hrozny jejich květů znamenaly konec války - konec možností pro jedny, začátek nadějí pro jiné (bez ohledu na to, co všechno a jak jinak přišlo později). Zvláštní na tom je, že šeříky jsou v tomto ohledu spolehlivější než kterákoliv historická kontinuita nebo paměť lidí, bez ohledu na délku zimy suchá nebo chladná jara. Nezklamaly ani letos, stihly to. Vykvetly!

A ještě malé poděkování všem, kdo letos pomáhali i svým drobným podílem, aby jaro přišlo do města. Uklízeli chodníky a silnice, odbedňovali fontány a pítka a nebo se jen tak sami od sebe starali o kousek záhonku, který není jejich o nic víc než všech ostatních, kdo chodí okolo a potěší se pohledem na opečovávaná kvítka.

Dokud zbývají drobné radosti a nezištní lidé, "ještě se neumřelo…".

Stalo se mi letos v předlouhé zimě. Jednoho dne k večeru si to uháním čerstvoučkým prašanem nedaleko sídliště. Zimní smog nad městem si vzal patrně dovolenou a výhledy byly daleké, předaleké. Na vyjeté stopě jsme se chvilkami míjeli s několika kolegy běžkaři, a protože běžkaři jsou lidé pospolití, tu a tam se s někým pozdravili. Chvilku před místem, kde se lesní okruh ostře stáčí k jihu, se otevřely mraky a zalilo nás to nejkýčovatější světlo naprosto dokonale vybarveného západu slunce, až to bralo dech. Nedalo mi neprohodit slůvko k sousednímu lyžaři, jaká že je to nádhera. "To máte pravdu." odpověděl. "To chce zastavit, aby si to člověk vychutnal!" A jak řekl, tak udělal.

Ještě teď mi ten zážitek dělá radost. Protože je pořád pro co se zastavit. A protože jsou lidé, kteří to dokážou udělat!

Když jsme před pár lety začínali společnou cestu v Praze, hledali jsme, jak nahradit alespoň občas společné muzicírování s kamarády z Rožnova. Došlo dokonce i na hledání oficiální – tedy přes inzertní rubriku F&C, ale nezadařilo se. Nešlo nám o vystupování a veřejné hraní, ale jen tak si občas hluboce amatérsky a pro radost zazpívat s kamarády a nevyhnít hudebně úplně. Jednou dvakrát se něco podobného podařilo v práci, ale jak doba zhektičtěla, přibývalo rozhovorů a ubývalo muziky.

Až se sešel čas s časem a jedna dobrá duše v podobě mladší kolegyně nás přizvala do svých hudebních kruhů. Kruhy se projevily jako tolerantní a bez větších problémů nás vcucly. Je to příjemně jiné v době, kdy už skoro nikdo nezpívá (skautské vedoucí a učitele základních škol vyjímaje) a všichni hudbu jen „reprodukují“ (fuj, to je slovo ). Je to milé přibližně jednou za měsíc se sejít a potýrat své hlasivky, hudebníci též prsty, a někdy bohužel i uši společníků. Ať to vydrží co nejdéle.

Díky, Simono i všichni ostatní z Charlie klubu. (A všem ostatním přejeme taky pěkné hraní a zpívání – možná je důležitější že a proč, než jak…)

Už dlouho si přeji zapnout rádio či televizi nebo otevřít noviny a dozvědět se, že se dnes vůbec, ale vůbec nic nestalo. Zejména, že se nestalo nic zlého. V lepším případě dokonce vyslechnout sdělení, že někdo udělal pro někoho docela nezištně něco, co pomohlo nebo potěšilo. Ostatně i kvůli tomu přání se už pár měsíců - a že to někdy dá setsakramentskou práci - pokoušíme provozovat a udržet tuhletu rubriku. Jenže věci dobré o sobě nevykřikují hlasem velikým a neroztrubují se do světa samy, a my ostatní obyčejní lidé ohlušení hlomozem světodějných katastrof, ztrácíme s časem schopnost tichého naslouchání.

A tak Vám přejeme nějakou milou osobní dobrou zprávu nejen pro tenhle měsíc - hodného člověka, milý úsměv, pohodu s vlastní rodinou, vlídnou černou hodinku v zasněženém zimním večeru, krajinu bez smogu, kousek tichého naslouchání a spočinutí jenom tak!

(Obrázek dodala kamarádka Simona)

Náš výtah už je - vlastně byl - velmi stařičký. Kristova léta jsou věk rozkvětu u člověka, ale u výtahu je zřejmě třeba věk vynásobit počtem bytů, lidí, pater, přepravených kilogramů, frekvencí stěhování a nákupů v domě a navrch přidat nějakou tu Pišvejcovu konstantu. Byl to zkrátka staroušek ve vysoce kmetských letech. Zadýchával se cestou do vyšších pater, loupalo ho v kostech a vůbec už si zasluhoval odpočinku. Vždycky chvíli nejezdil, pak ho zase nějak spravili a pak za den dva zase nic. Takhle se to táhlo několik let, až do úrovně, kdy už bylo zřejmě dražší co chvíli tu archiválii opravovat, než provést celkovou výměnu. Letos na podzim to vypuklo postupně ve všech šesti domovních vchodech. Vrtání, prach, rámus a zejména neježdění výtahem. Jestli přemýšlíte, kde je ta dobrá zpráva, vytrvejte ještě chvíli…

Na výtahová trápení máme totiž pojistku - ve dvou patrech lze projít chodbou a využít výtahu v sousedním nebo ještě dalším vchodě. A protože jsme tohoto opatření využívali v míře více než hojné řadu týdnů (měsíců), začaly se dít věci. Výtah v panelovém domě je totiž něco jako náměstí kombinované s diskusním klubem, nádražní čekárnou a ČTK. Věci jsou zkrátka relativní. Jak se tak co chvíli natlačilo to toho omezeného prostoru hafo lidí (opakovaně jsme otestovali, jestli nová kabina uveze opravdu 13 lidí), najednou se začali poznávat i ti sousedi, kteří by se jinak nepotkali, jak je rok dlouhý. Povědomí vlastního doma se rozšířilo o dalších cca 60 rodin. Společná příkoří utrpěná při přestavbě se stala dokonalým tmelem vztahů i nekonečným tématem k řešení. A světe div se, nějak více jsme se na sebe usmívali.

Doufejme, že nám to chvíli vydrží. Tak nevím, ale snad je to nakonec přece jenom dobrá zpráva.

"…se špatně nežilo / v létě bylo horko v zimě sněžilo…"

zpívá Karel Plíhal. S tím létem to tedy letos moc nevyšlo, zato podzim byl opravdu skvostně podzimní - a to prosím po řadě let. A to, že krátce po Martinu, jak bývalo zvykem kdysi, napadl sníh, dokonce i v Praze, zateplené smogovou dekou, taky není zrovna špatné. Vnuká mi to naději, že se alespoň občas věci dějí tak, jak to má být, bez ohledu na všechna politická i jiná zemětřesení.

Třeba někde pod soustředěným náporem Santa Clausích obchodníků přežívá i ten docela obyčejný vlídný staromódní nezobrazitelný Ježíšek, aby nám kromě importovaného nákupního šílenství a domácí úklidové zběsilosti nadělil kousek pohody a času být jenom tak obyčejně a neuspěchaně spolu. Díky za naději!

Všechny naše komerční televize se zbláznily a vyrukovaly s reality show. (Pozn.: reality show neznamená, že by snad šlo o reálný život - ledaže bychom položili rovnítko mezi skutečnost a reklamu - termín byl zjevně odvozen od toho, že vítěz má šanci stát se pravděpodobným majitelem realit.) V důsledku tohoto jevu ubylo důvodů, proč se vůbec na nějakou televizi dívat, ty ostatní televize totiž ubraly na příbězích (filmech apod.) a přesunuly je do hodin, kdy normální zaměstnaný člověk má už půlnoc. Následně hlásí prudké zvýšení návštěvnosti knihovny a jiné kulturní instituce (dokonce i u nás na webu přibylo návštěv ?), dost možná, že se po několika měsících konečně vylepší i kritická čísla charakterizující zdejší porodnost. Zatím venku za okny nabízí příroda tu nejlepší podzimní (v barvách) reality show, která se jí v posledních 10 letech snad ještě tak dokonale nevydařila.

Jen houšť a větší kapky!

Potkávám je už léta, zpravidla po ránu. Osamělí lidé s dlouhou holí s bodcem a velkým pytlem. Rozvážně kráčejí po trávníku parkem a tu a tam elegantním zkušeným pohybem provedou cílený výpad, nabodnou a zapytlují, papírový obal, nedopalek, plastovou trosku lahve, zbytek látky či pytlík od bonbonů. Nevím, kdo jsou. Možná pracovníci úklidové firmy nebo vykonavači trestu veřejných prací. Snad je vysílá podnik udržující veřejnou zeleň nebo blízké nákupní středisko. A možná jsou to jen nadšenci, kteří dělají svět hezčí pro všechny ostatní - při dnešním pojetí hodnot stejně vzácní jako nadpřirozené bytosti z pohádek. Je to koneckonců jedno. Třeba jednou zmoudříme, přestaneme ničit z ledabylosti a pohodlnosti svůj svět a jejich práce nebude zapotřebí. Ale prozatím díky, dobří duchové.

Doneslo se nám skrze sdělovací prostředky, že reklamní agentury naříkají nad rostoucí rezistencí lidí vůči reklamním akcím a aktivitám. Prý bude třeba zaměřovat kampaně individuálněji a specifičtěji. Upřímně nás to potěšilo. Zdá se totiž, že přece jenom ještě nevymřel zcela zdravý rozum, nebo se snad dokonce učíme zdařileji odolávat manipulativnímu nátlaku. Radost člověku kazí jen dvě úvahy:

1. Možná za to všechno může pouze snížená koupěschopnost obyvatel
a
2. budeme patrně vystaveni ještě masivnější masáži reklam

Konec konců, co člověka nezabije, může posílit (třeba i tu odolnost vůči reklamám)…

P. S.

Zatímco se líhne tento text, došlo na následky. Několikrát v tomto podvečeru nás kontaktovala tazatelka nejmenované banky s nabídkou. Naštěstí nikdo z nás není podnikatel a o drobné střadatele není zájem (tedy pokud nejde o zbytečně vysoké poplatky za bankovní operace).

Už jsme si zvykli na to, že "štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš" tak moc, že jsme se přestali ptát, zda vůbec existuje něco, co koupit nelze a lidé, kteří dělají něco potřebného bez ohledu na peníze.

V letošním divokém létě, kdy vedra střídala přívalové srážky a naopak, nás napadlo, že existuje spousta lidí, kteří se právě v tuhle dobu snaží, aby pro jiné z nepříjemností zůstalo jen příjemně vzrušující dobrodružství, aby se ti malí i větší naučili alespoň trochu postarat o sebe i o druhé a dohlédnout dál než na špičku vlastního nosu … a to všechno bez natažené ruky.

Ano, myslím na spoustu vedoucích, rádců, zdravotníků … na všechny, kteří snaží dát svým svěřencům něco takového na letních táborech i v průběhu roku při práci v různých kroužcích a turistických oddílech a vůbec. Myslím na ně bez rozdílu "víry a náboženství", protože ten, kdo dělá něco užitečného v téhle sféře buď je dobrý, nebo není (ale pak není dlouho). Ti co vydrží, zrají k dokonalosti stejně jako dobré víno. A dávají dětem ten rozměr světa, na který rodiče často zapomínají nebo nestačí.

Jen je škoda, že tohoto rozměru si zapomněli všimnout investigativní televizní žurnalisté, kteří do omrzení rozmazávali bahno v jídelnách a mokro ve sprše a zimu ve stanech letních táborů. Že by jim unikl ten důležitý rozměr v jejich dětství?

Lidé k nezaplacení, děkujeme vám!

Představte si, že už nejste nejmladší. 20, ba i 70 už Vám bylo. Svět je stále rychlejší a na Vás je toho občas moc. A tak se stane, že tu a tam musíte bojovat s časem, ale i s vlastní roztržitostí. Takže to může vypadat třeba takhle: uháníte někam na lékařskou prohlídku, nákup nebo předepsanou rehabilitaci, udělá se vedro a vy si chcete odložit svetr. Odložíte tašku na nejbližší lavičku, polici v telefonní budce nebo pult u stánku. Svetr hodíte přes ruku a vyrazíte za dalšími úkoly. Když si vzpomenete na tašku, kde se nachází klíče, peněženka, doklady, mobil a (také ty podklady pro lékařské vyšetření), je už pozdě! Kde jen mohly zůstat, kdy jste je viděli naposled? Nahlásíte nakonec po všech úředních průtazích ztrátu na policii a začnete řešit, jak se dostat do vlastního bytu anebo, kde přespat. A vůbec, jak sehnat duplikáty dokladů a jak vyměnit zámek a tak…? Svět je plný zlých lidí.

Přibližně tou dobou se najde někdo, kdo objeví na lavičce, v budce nebo na tom pultu tašku. A nevybere z ní cennosti a nezahodí ji. Rozhlédne se po okolí a začne přemýšlet: asi to tu někdo ztratil, nechat to tu nemůžu, co kdyby to někdo odnesl, ale v okolí je krámek, opravna, středisko - tam se ten nešťastník mohl poptat, až si na ztracené věci upamatuje. Někdo, kdo tu v blízku pracuje skutečně ty věci převezme a znovu přemýšlí a najde mobil s telefonním seznamem a vytáčí čísla a hledá někoho, kdo vlastníka zná a má na něj i jiný kontakt než jen mobilní telefon. A nakonec uspěje, dá kontakt na sebe. Kontaktní mezičlánek sežene někoho příbuzného, ten kontaktuje nálezce a sousedy, aby dali vědět tomu, kdo ztratil. Věci jsou předány, ztracenec nalezen. Příhoda má šťastný konec.

Pokud se teď domníváte, že jste omylem zabloudili do rubriky Pohádky větrného mlýna nebo do časů, kdy lidé byli ještě poctiví, mýlíte se. Máme to z první ruky. Stalo se v červnu léta Páně 2005 po Kristu v kriminalitou proslulém hříšném velkoměstě zvaném Praha.

To proto, že ve vší světa bídě dobří lidé ještě jsou, i když (nebo právě proto, že) o nich není v médiích slyšet. Přinášejí naději a z všedních dní dělají svátky. Díky za to!

Bylo nebylo… kombinace holomrazů, rostlinných škůdců a narůstající koncentrace výfukových zplodin daly zahynouti většině jeřábů (pozor, přátelé, jde o stromy - ty druhé jeřáby se tu v důsledku pokračování stavby metra na nějakou dobu spíše pomnožily). V okolí našeho domu se tak jedna z ulic změnila z příjemné aleje stromů v neodstíněné parkoviště. Stromy připomínalo už jen pařezoví.

Kontaktovali jsme magistrát a jeho příslušné odbory s dotazem, co dělat, jak případně pomoci. Leč neoplývajíce dostatečně hojným nadáním sponzorským a věda, že jde o peníze, oddali jsme se čekání, nejspíše ne krátkému. Jak příjemné bylo naše překvapení, když se letos s jarem stromy vrátily. Snad se našel sponzor, snad konečně někdo pochopil, že vzrostlý strom je důležitější než mnohé věci jiné. Bude pár let trvat, než dorostou těch předchozích. Ale i tak DÍKY! A držme palce jim i sobě, ať vydrží.

Tak nám přidali další kontejnery na odpadky - tentokrát na obaly od džusů, krabice od mléka apod. Protože jsme rodina, která odpady třídí, zaradovali jsme se už při prvním avizu na tento druh odpadu, během měsíce prozkoumali okolní ulice, protože zatím je těchto oranžových popelnic méně než ostatních a začali třídit. Sami jsme byli překvapeni už po týdnu, jak nám ubylo domácího odpadu…

Dovedu si představit, že po tomto tvrzení mne spousta lidí bude mít hodně, ale opravdu hodně nerada. Já vím: silničáři, dopravci čehokoli, ti, kdo ztěžka chodí, lékaři i domovníci, o nešťastnících, kterým předčasné tání udělalo ze sklepů a zahrad bazény, nemluvě. Ale přesto je to také dobrá zpráva. Pořád ještě padá sníh. I velké město se přitom ztiší. Zmizí něco z hluku a exhalací. Dokonce je vidět do mnohem větší dálky než na obvyklou špičku vlastního nosu. Na chvíli je čisto a hebko. Okrajovými poli a háji prokmitnou lyžaři a na kdejakém parkovém kopečku si děti i rodiče vzpomenou na horské stráně, ubude aut a ta zbylá jezdí mnohem opatrněji. Vzduch je mnohem dýchatelnější a svět se vrací do obvyklého prastarého řádu věcí.

Je zima. Napadlo sněhu. Díky…

Tak jsme si byli zatancovat něco málo renesančních tanců v Anglii a Francii. Nedejte se zmýlit - nejsme tak bohatí, abychom jezdili co chvíli do ciziny a nevlastníme ani stroj času, abychom si tu a tam odskočili o pár století nazpátek. Jen jsme před dvěma roky narazili na partu nadšenců, která pro své potěšení tyhle tance pěstuje a chtěla se tak v povodní zničeném Karlíně trochu podílet na obnově kulturního a společenského dění. Takže takhle v zimě zvečera vyrazí parta lidí s přezůvkami a zásobami pití (voda, limonáda) do domu dětí a mládeže a užívá si obolených chodidel, zpoceného těla, zamotaných nohou a taky historické muziky, krokových i kruhových tanečních variací a semo tamo i "krojovaných" spolutančících.

Nevěřili byste, ale má to svůj půvab, možná se takhle kdysi dal posilovat i pocit propojení nějaké skupiny, ale fakt to není marné a dokonce si za ty tři a více hodin docela slušně zasportujete. Doufejme, že příští opakování bude dřív než za rok či dva.

Už hodně dlouho se dohadují mocní tohoto města, co udělat s prostory vysoko nad letenským tunelem a zda tam nezřídit velké mořské akvárium. Což o to myšlenka je to lákavá - sami jsme v před dvěma lety viděli v Holandsku moc pěkné uskutečnění takového nápadu. Jenže ve hře je také spousta mocenských zájmů a jako vždy peníze až v "poslední" řadě.

Zatímco se mocní dohadují, věci se dějí. Letos v podletí tak vznikl v Praze podmořský svět. Má své hlubinné ryby, tajemné poklady a jejich žraločí strážce. Najdete v něm potápěče i mořské pany, tažná hejna sardinek i mořské ďábly, chobotnice, murény a truhly s pokladem. Voda je pohádkově modrozelená a plná neuvěřitelných pohádkových květů. Na dně nikde žádné odpadky. A vstupné? Vstupné nestojí nic. Jen mít pozorné oči a trochu vlídné fantazie. Stačí projít podchodem u metra na Kačerově a dát pozor, abyste se nepřipletli do cesty kapitánu Nemovi…

Prosím Vás, kteří si myslíte, že počmárané zdi paláců i paneláků a zohyzděné vagóny znamenají krásu, dejte druhým tutéž svobodu, kterou požadujete pro sebe. Ponechte nezničený i tenhle druh krásy, který dělá radost nám ostatním. Nepoštvěte na sebe nestvůry z hlubin! Nechte podmořský svět žít!!!

Tak nám otevřeli nové metrostanice a jedna z nich je docela krásná (tedy alespoň než ji nějaký sebeprosadivý destruktor přinejmenším počmáře. Stanice Kobylisy je pěkná jednolodní prostora, ač podzemní, s výrazným pocitem volnosti. Navíc docela zdatně konkuruje rádoby chrámovým prostorám moderních supermarketů. Ta druhá - Ládví - nám zase přinesla do života novou kašnu. Na rozdíl od těch, které se kolem nás nalézají ve víceméně postupujícím stádiu rozkladu, zmaru a odumírání. Je mj. pozoruhodná i tím, že představuje v Praze nám jediné známé vodní hodiny. Jdete-li totiž kolem a kašna "kašní", znamená to, že je právě plus mínus půl nebo celá hodina. No řekněte, není to krása?! Jen kdyby si ji tolik z nás nepletlo s odpadkovým košem, aby vydržela o něco déle i pro ty ostatní…

Ač věkem staré struktury, snažíme se naslouchat hlasu doby a chápat hlavní tendence. Proslovy ekonomů nás učí, že hlavní hybnou silou života je neviditelná ruka trhu, ta vše přerovná, naskládá a uhladí (nebo rozbije a zahodí). Co nám trh předloží, je správné a posvátné. Tak jsme se křípajícími zuby sledovali viditelné důsledky práce neviditelné ruky - zánik věcí užitečných a potřebných na úkor výdělečných - například přestavbu dětského hřiště na hernu (více v bydlení) - nakonec HRÁT nebo HRÁT SI není v češtině až tak velký rozdíl. Zato obchodně - to je jiný kafe.

Přes tyto skeptické zkušenosti jsme si v poslední době všimli, že občas se nesměle prosazují o krámky a obchody s jiným zbožím. Například s knihami a květinami. Jedno hezké květinářství nám tento týden otevřeli kousek od domu. Přejeme mu, aby ho neviditelná ruka trhu nechala žít, a nevytrhla jako neužitečný plevel na květinovém záhonu.