Ploty a chybějící cesty, prostor neprůchozí a neveřejný

…ubývá míst, kam chodívala moje starodávná milá – pro vodu (Skácel)

Tahle Skácelova slova mi vytanula jednoho dne při sledování prostoru, který znova ubyl z okolních luk a polí i při procházce po kdysi zelené stráni, teď rozparcelované na domečky a domky a přehrazené mnoha pásy plotů a zdí. Kvůli jedné zdi v Ústí nad Labem se kdysi strhla velká mediální bitva mezinárodního dosahu, ale o těch zdech a plotech, které zmenšují náš veřejný prostor, prostor pro setkávání, se v plném rozsahu mlčí.

Snad jenom nechápu, snad se pletu, ale děsí mne sociální ghetta příměstských „domečkových“ sídlišť bez chodníků, plácků a náměstí, kde není kde potkat člověka, vyvenčit psa, povozit kočárek. Jen po silnicích se sunou plechové krabice a v nich lidé, izolovaní od světa sklem a železem.

Možná je to naše budoucnost. Ideologicky a chamtivostí zodpovědných motivovaná privatizace všeho bude dotažena ad absurdum. Časem budou už jen soukromé hory, lesy a rybníky a nebude možné jít svobodně krajinou. Možná jednou skončíme každý ve své izolované poustevně a potkávat se budeme jenom na internetu.

Možná jsem staromódní, ale je mi to líto…

Komu patří prostor?

Iva, 17.12.2007