Za těmi, kdo odešli

Bývá zvykem zavzpomínat v podzimním dušičkovém čase na blízké, kteří nás opustili. Jen se někdy nedostává té chvíle klidného usebrání.

Dnes chci ale vzpomenout těch drobných radostí umění každodenního, které dokážou udělat z anonymní sbírky domů útulné místo, ze studených ulic domov, vložit do obrazu zvuk a do vzpomínky radost. Vzpomínám na pražské kašny a fontány.

Na rozdíl od jiných metropolí jich nikdy Praha neměla nadbytek, ale řada z nich dávala krásu a zpívala o všeličem, co může člověka naladit na neuspěchanou notu. Málokdo ale ví, že i ona pomlouvaná pražská sídliště měla svoji poezii skrytých i na odiv vystavovaných kašen, vodotrysků a fontán. O některých jsme už psali. Nedávno o žábě na prameni.

Dnes chci zavzpomínat na „loď Argonautů“, kterou jsme kdysi objevili krátce po přistěhování nedaleko svého bydliště a která nás řadu let provázela při zapouštění zdejších osobních kořenů. (Mimochodem sama o sobě měla dosti pohnutou historii – viz Pražské kašny)

Už není! Na místě, kde stávala a kde jsme doufali, že se jednou vrátí ke svému poslání zpívající kašny (dovedla by to, byla vytvořena z bronzu jako rezonující, podobně jako pověstná Zpívající fontána před Letohrádkem královny Anny) a my se budeme těšit nejen jejím tvarem, ale i hudbou, je zplanýrované nic. Zmizela i pergola s růžemi, k nimž jsme o nedělích jezdívali na procházku s kočárkem. Zbylo pusto a divná pachuť současného světa.

Kdyby měla přání kouzelnou moc, pak by mým přáním bylo, pokud fontánu někdo podřízl a odvezl do sběrny, aby dotyčného i jeho spolupachatele chodila za nocí bít celá ta bronzová posádka a aby své kovové pěsti věru nešetřila, takže by dotyční ještě rádi Loď argonautů vrátili na její původní místo.

Pokud ji někdo ukradl pod heslem „co je všech, je především moje“ a vystavil na své zahradě či ve své vile, pak ať mu Argonauti zazpívají takovou, až mu vlasy i pleš vstanou hrůzou a nepřestanou, dokud zděšen a kajícně nevrátí, co jeho není a nebylo.

Nejspíš se z toho kousku krásy stal už jen obyčejný kus recyklovaného šrotu. Ale protože za dlouhých zimních večerů hranice mezi pohádkou a skutečností vede po tenoulinkém mostku, chci věřit na pohádky. Třeba je ta loď jen někde v depozitáři, kde ji dávají dohromady a opravují drobné oděrky vyhlodané zubem času. Třeba se ještě vrátí, a co víc dostane po připojení k vodovodním pramenům hlas vody. Třeba se pak budeme moci přikrčit pod ozvučné dno, zavřít oči a konečně uslyšet na vlastní uši, o čem vyprávějí písně dávných odhodlaných plavců za osamělých dnů a nocí na divokém moři…