Leirdansův napravovač chyb
„Zase jsi zapomněl na moje narozeniny!“ oznámila paní Leirdansová svému manželovi a aby svým slovům dodala patřičnou váhu, zabouchla dveře od jeho laboratoře trochu razantněji, než bylo nutné.
Pan Leirdans, doktor všech existujících přírodních věd a vynálezce, se zmohl jen na slabé: „Ale miláčku…“ a když zjistil, že se manželka nevrací, aby vyslechla jeho omluvu, vrátil se zpátky ke své práci.
Jak by mohl vysvětlit své ženě, že musel jít na patentový úřad a potom dokončoval svůj cyklus přednášek a také je tu jeho konkurent, který ho zažaloval pro urážku na cti a…
Svou vnitřní úvahu už nedokončil. Jeho pozornost upoutal papír s výpočty, který ležel na stole v místě, kde ještě před chvílí nic nebylo. V záhlaví měl napsáno: „Bylo by dobré, kdyby člověk mohl vrátit čas a napravit své chyby.“ Ano, to by bylo skvělé, pomyslel si. Znovu se podíval na výpočty. A co kdyby se dal sestrojit takový přístroj, který by s tím člověku pomohl? Ještě jednou prostudoval výpočty a už mu to vůbec nepřipadalo nemožné. Navíc, po experimentech profesora Wellneyho, při kterých se potvrdila možnost manipulace s časoprostorem, by ani laická veřejnost nemusela být proti. „Hlavně nesmím zapomenout poslat si tenhleten šikovný papírek zpátky.“ byla jeho poslední myšlenka předtím, než se pustil do práce.
Michaela sledovala televizi. Dnešek byl náročný a ona si potřebovala na chvíli odpočinout u něčeho, o čem vůbec nemusí přemýšlet. Její pozornost zaujala reklama. Skupinka lidí se bavila. Hlasatel to komentoval: „Chcete vědět, co se stalo předtím?“ Scéna se změnila. Jeden z nich právě urazil toho druhého, ale pak sáhnul do kapsy, vytáhl malou krabičku, něco do ní zadal a výjev se změnil v původní situaci. „Pořiďte si i vy nový Leirdansův napravovač chyb® a váš život bude mnohem snazší!“ nabádal hlasatel, „tento nový inteligentní minipočítač vyhodnotí vaši situaci a uzná-li vaší chybu za méně až středně závažnou, může vaší realitu posunout o kousek zpět a postarat se o to, abyste už svou chybu nezopakovali. Zároveň smaže vzpomínky na vaší chybu i u ostatních lidí, takže se vlastně nic nestalo! Úřad pro časoprostor a blízkou realitu potvrdil, že jeho používání neohrožuje vesmírnou rovnováhu. Nebylo by skvělé, kdyby člověk mohl vrátit čas a napravit své chyby?!“zakončil hlasatel svůj výstup.
„Bylo by to úžasné“ pomyslela si Michaela, když běžela do kuchyně ztlumit sporák pod hrncem s vodou, která vzkypěla a přetekla.
Další den se Michaela zapojila do debaty o „tom novém úžasném vynálezu“. Probírala toto téma se svými spolužačkami a přesto, že chodily na vysokou školu, debatovaly o tom s takovým zaujetím, jaké naposledy prožívaly na základní škole, když profesor Wellney prováděl své první pokusy.
Michaela se přikláněla k těm, co byli přesvědčeni o genialitě tohoto vynálezu. Zatímco spřádala plány, jak si co nejrychleji obstarat svůj vlastní napravovač, všimla si, že Irena, která vždy přispěla nějakým inteligentním názorem, mlčí a zamyšleně si čte článek v novinách. „Hele, tady se píše, že profesor Leirdans bude mít u nás zítra přednášku. Asi tam půjdu, chtěla bych se o tom jeho napravovači chyb dozvědět víc.“ Obrátila se na Michaelu a odložila noviny.
„Vážně?“ Michaela byla tou představou nadšená. „Co si o tom vlastně myslíš ty?“ obrátila se na Irenu. „Neřekla jsi to moc nadšeně. A vůbec, tváříš se, jako kdyby se ti ten přístroj nelíbil.“
„Taky, že nelíbí. Člověk by se měl ze svých chyb poučit, ne je odstraňovat. Navíc mi přijde, že je to nefér vůči okolí. Prostě se mi to nelíbí.“ Zakončila svou řeč se znepokojeným výrazem v obličeji Irena. Michaela se od ní otočila a věnovala se představě o jednoduchém životě, který ji čeká, až si pořídí svůj napravovač. Nechápala, koho by tím mohla poškodit. Vždyť přece na testy, volby, nebo jiné věci, které napravovač neschválí, to nefunguje. Nechápala, jak se na to může Irena takhle dívat.
Když se druhý den ráno zařadila do fronty lidí čekajících na přednášku, vyhledala jí Irena. „Mám na tebe prosbu. Chci na té přednášce říct, že je to proti lidským právům. Tady ti dám obálku. Je v ní seznam věcí, které udělám. Po celou tu dobu mě sleduj. Po skončení ti to vysvětlím. Díky.“
Michaela sice nechápala, k čemu to bude dobré, ale neměla žádný důvod, proč to neudělat.
Přednáškový sál byl zcela zaplněn, když profesor Leirdans vešel. Na Michaelu působil docela sympaticky. „Asi někomu zapomněl zavolat a tak raději vynalezl napravovač“ chtěla pošeptat Ireně, sedící vedle ní, ale profesor už začal mluvit. „Chtěl bych vám povědět něco o mém napravovači chyb, o zařízení, které je tak geniální, že ani vy nebudete vědět, že jste ho použili. Jedná se o zařízení, které…“
Přednáška dospěla k diskusní části. Po několika dotazech se Irena zvedla a… odešla. Michaela tomu nemohla uvěřit. Měla pocit, že něco řekne a takovouhle reakci neočekávala. Mezitím, co se ostatní ptali, rozbalila obálku, kterou od ní dostala.
Stálo tam: Vstanu. Zeptám se, jestli tím vlastně ostatním neukazujeme někoho jiného než sebe. Zakřičím, že to porušuje lidská práva, že použitím manipulujeme s ostatními. Pak odejdu, nebo mě vyhodí ochranka.
„Nic z toho přece neudělala! A proč psala takové nesmysly? Nikým přece nemanipulujeme“ chtěla říct, ale nevěděla komu.
Na pódium vedle profesora přišel nějaký člověk a v ruce držel napravovač. Oznámil všem, že jestli stojí o koupi, právě mají možnost. A navíc za zvýhodněnou cenu!
Michaela našla v peněžence patřičný obnos a šla si stoupnout do fronty, která se rychle vytvořila. „Ode dneška bude život pro mě a mé okolí mnohem lepší.“ pomyslela si.
Irena na ni čekala před vchodem.
„Přečetla sis tu obálku?“
„Jo. Proč jsi to tam psala? Nic se přece nestalo.“
„Nevěříš mi, ale já jsem to udělala. Sice si to už nepamatuji, ale chtěla jsem to udělat. Ten přístroj funguje výtečně. Pravděpodobně ho zapnul někdo z ochranky.“
„Taky sis to mohla všechno vymyslet, protože jsi nepřežila, že nemusíš mít pořád pravdu a když řekneš, že je něco špatně, může to být i dobře!“ chtěla na ni zakřičet Michaela, ale neudělala to.
Irena se na ní podívala a řekla: „Taky sis jeden napravovač koupila. Znám tě a vím, že normálně bys na mě začala křičet. Přeji ti lepší život s napravovačem, ale já budu svoje chyby raději napravovat sama.“
„Tak promiň.“
„To je v pořádku. Ale měli to pojmenovat rušič chyb.“
Zbytek cesty mlčely.
V následujících měsících se napravovače staly běžnou součástí života. Díky tomu, že ani ten, kdo napravovač použil, si nic nepamatoval, lidé často přemýšleli, proč sebou ty malé krabičky vlastně nosí. Ale druhý den si je vzali zase. Michaela se někdy divila, jak snadno se člověk naučil poznat, kdy bude chyba napravena a kdy ne. Na začátku se často stávalo, že někdo vytáhl z kapsy napravovač, ale ten mu oznámil, že chyba je vyšší závažnosti, tím pádem neodstranitelná. Teď, když někdo vytáhl napravovač a ostatní si to pamatovali, bylo to bráno za společensky nepřijatelné.
Michaele nynější stav vyhovoval. Jenom občas se stávalo, že měla nějakou dobu nejasný pocit, že něco udělala, nebo chtěla udělat jinak. Jednou, když to trvalo delší dobu, tak se bála, že zešílela. A pak si vzpomněla na napravovač. Přemýšlela, jestli tohle byla jedna z těch věcí, proti kterým Irena protestovala. Ráda by si s ní promluvila, ale ona se odstěhovala neznámo kam.
Věděla, že existují sdružení protestující proti používání napravovačů, ale nepamatovala si na setkání s nikým z nich. Asi si ho vždycky vymazala, protože se jí nechtělo vzdát se té možnosti napravit spoustu svých malých chyb.
Jednou se zase ozval její pocit, že něco udělala jinak. Nacházela se v parku a tak si sedla na nejbližší lavičku a třídila si myšlenky. Použila jsem napravovač, došlo jí.
„Ale co jsem vlastně chtěla napravit?“ zakřičela na poloprázdný park. Vědomí, že to opravdu udělala, že to ví a pamatuje si to, takže to nenapraví ani nenapravila, ji posílilo.
Většina chodců, co šli kolem, si jí nevšímala. Dobře věděla, že v okamžiku, který nikdo neviděl, si nastavili něco na malé krabičce v kapse a domů pak přišli v naprosto nezkažené náladě. Pak si uvědomila, jak často to dělala také a zastyděla se.
Kolem ní někdo prošel, na chviličku se zastavil a pak šel dál.
„Možná, že na mně promluvil, pak poznal, že to byla chyba a tak jí napravil. A nebo jsem to udělala já?“ pomyslela si a v duchu dodala, že asi potřebuje odbornou pomoc.
A tak nasedla na správný autobus a dojela před psychiatrickou kliniku. Chvíli bojovala s pocitem, že přejela stanici, ale byla tady, takže svou chybu nejspíš napravila. Byla nervózní, když si uvědomila, že používá svůj napravovač tak často.
Před budovou se zarazila. Začala si uvědomovat, že už si na svůj napravovač zvykla, že se ho vlastně nechce zbavit. Zavřela kapsu s napravovačem a rozhodla se obejít celou budovu, snad se mezitím rozmyslí, co vlastně udělá.
Někoho uviděla. Byl to kluk, starý asi stejně jako ona. Aniž věděla proč, pocítila k němu náhlý příval sympatií. Rozhodla se zapříst s ním hovor, vždyť přece může vždycky použít napravovač.
„Ahoj, já jsem Michaela. Co tu děláš.“
„Já jsem David. Přemýšlím.“
„Já taky. Přemýšlím, jestli mám jít na prohlídku kvůli napravovači. Občas mám pocity, že jsem něco udělala jinak a nemůžu se jich zbavit, dokud si nevzpomenu na napravovač.“
„Myslím, že vím, o čem mluvíš. Taky mám podobné pocity, ale horší. Bojím se, že jsem udělal nějakou velkou chybu, ale přenastavil jsem napravovač, aby to vrátil zpátky.“
„A co to bylo za chybu?“
„Bojím se, že jsem někoho nedopatřením zabil.“
„Cože?“ zeptala se. Bylo vůbec zvláštní, že se takhle baví a ještě ani jeden z nich nepoužil napravovač. Možná, že se oba dva bojí ho použít. Ale možná je lepší bavit se bez napravovače.
„Myslím, že jsem udělal něco, kvůli čemu se pak někdo zabil. Třeba jsem odhodil plechovku a někdo po ní uklouznul a rozbil si hlavu. Já nevím. Nepamatuji si to. Jenom občas potkávám někoho, kdo tam je a není. Asi jsem napravovač nastavil špatně.“
Michaelu to zarazilo.
„Vždyť to přece nejde! Napravovač by nikdy nic takového neschválil.“
Bylo zvláštní, že použila podmiňovací způsob. Snad to byl druhotný znak vývoje ve společnosti, ale stejně jako ubylo drobných nehod a nedorozumění, stejně tak ubylo používání podmiňovacího způsobu. Nebyl důvod říkat věty typu: „Přece by tu vázu nerozbil.“, protože nebyl důvod k obavám, když téměř všichni používali napravovač.
David se zvláštně pousmál.
„Víš, vždycky mě bavilo programování a napravovač je v podstatě jen počítač. Hodně malý, složitý a hodně chytrý, ale stále je to jen počítač.“
„A jsi si jistý, že to tak opravdu je? Nemohlo se stát, že ses snažil přeprogramovat napravovač a něco jsi zkazil, takže teď vidíš třeba… cizí vzpomínky?“otázala se.
„Nechtěla jsi říct halucinace? Klidně to řekni. Možná jsem blázen.“
„Možná jsme blázni všichni, když jsme se rozhodli používat napravovač. Teď se nestává, že by někdo přišel pozdě, zaspal, vystoupil na špatné stanici nebo něco rozbil. Je to pohodlné, ale něco tím ze světa ubylo. Jenomže jsme si na to moc zvykli. Používáme napravovače, ale ani o tom nevíme. Myslíme si, že ovlivňujeme jen sebe, ale při každém použití ovlivníme i jednání někoho jiného. Není potom divu, že z toho máme zvláštní pocit.“ řekla. Bylo zvláštní, že používá cizí argumenty, proti kterým ještě před nedávnem protestovala.
„Ty nevěříš, že jsem něco udělal, ale já ano. Byl bych rád, kdybych měl halucinace a ještě raději bych byl, kdyby ten krám nikdo nikdy nevynalezl.“
Opravdu nevěřila, že něco špatného udělal. Nechtěla uvěřit, že napravovač se dá obelhat. Začala se cítit nejistá a zmatená a to byl důvod, proč nechtěla uvěřit.
Že by napravovač nikdy neměl být vynalezen ji už napadlo, ale myšlenku vždycky zavrhla.
„Jak bys to chtěl udělat?
„Co?“
„Jak bys chtěl udělat, aby napravovač nebyl nikdy vynalezen?“
„Třeba by se mohlo zapojit několik napravovačů a napravit největší chybu – vynalezení napravovače. Ty bys myslela, že to půjde?“
„Já ještě ani nevím, jestli chci, aby neexistoval.“
„Tak to zkus, zkus jen chvíli nepoužívat napravovač a uvidíš, že to půjde i bez něj.“
„Tak dobrá, na, vezmi si ho k sobě“ podala mu napravovač, „já bych se totiž asi pro něj vrátila, kdyby to bylo jen na mě.“
„Co kdybychom se sešli zítra touhle dobou, tady na téhle lavičce a dohodli se jak dál? Zkus během zítřka přemýšlet o svém postoji k možnosti vrátit čas a způsobit neexistenci napravovačů.“
„Vážně nevím, ale snad na něco přijdu.“
Druhý den večer přišla k psychiatrické léčebně. David tam ještě nebyl, a tak se rozhodla, že se zatím podívá dovnitř. Nemusí jít hlavním vchodem, může se třeba podívat oknem, koneckonců chtěla tam včera jít, tak se může aspoň podívat.
Štěstí jí zřejmě přálo, u dvířek do zahrady, která se dala velmi lehce otevřít, zrovna nikdo nebyl. V zahradě bylo ticho a téměř prázdno, až na jednoho staříka, který seděl pod starou vrbou a rozprávěl s někým, koho Michaela nemohla vidět. Najednou k ní otočil hlavu.
„To jsem nevěděl, že dneska má i tolik mladých lidí psychózu.“ Řekl takovým zvláštním hlasem, který jakoby se ozýval z nějaké jiné reality.
Michaela leknutím nadskočila a zmohla se jen na: „Pppromiňte, co jste to říkal? Jakou psychózu? Já jsem celkem v pořádku, rozhodně ne o moc míň, než kdokoliv jiný.“
„To proto, že nejste v pořádku nikdo.“ Všimnul si Michaelina nechápavého pohledu a dodal: „Kdybych nebyl vynalézal ten přístroj vševědění, nemusel bych tu teď sedět a vysvětlovat ti něco, co očividně nechápeš. Jo, a pro tvou informaci, psychóza je, když nerozlišuješ skutečné od neskutečného, a k takovéto poruše vede kromě jiného nadměrné používání napravovače.“
„No, koneckonců, vždyť jsem v blázinci, tak co vlastně čekám?“ pomyslela si. Jenomže… ten stařík měl právě na tváři výraz typu: „Teď si myslíš, že jsem blázen, ale to já taky vím.“
„Když už toho tolik víte,“ začala pomalu rozvíjet svůj nápad, „tak byste mi mohl s něčím pomoct. Potřebovali bychom sestrojit nějaké zařízení, které by mohlo rušit účinky napravovačů, nebo ještě lépe vrátit čas a způsobit, že napravovače nebudou vynalezeny.“
„Budu o tom přemýšlet. Vrať se později.“
„Tak nashledanou.“
David už na ni čekal.
„Kde jsi byla?“
„Porozhlédla jsem se tady“ ukázala na zahradu léčebny „a narazila jsem na jednoho… staříka, který mi řekl, že je vědec a já ho přemluvila, aby nám vymyslel jak zrušit napravovače.“
„Neukážeš mi ho? Rád bych si s ním o tom promluvil, třeba nám pomůže něco vymyslet.“
Bílé světlo zářivky osvětlovalo konečnou verzi jejich „supernapravovače“, který měl odstranit jen jedinou, ale zato podstatnou chybu – vynalezení napravovače. Dívali se teď na výsledek své práce, který by bez plánů, rad a nápadů starého vědce nikdy nesestrojili. Bude nutné žít i s těmi chybami, které člověk dělá a napravovat je budou muset oni, ne nějaký přístroj, ale asi to tak bude lepší.
„Jsi si jistý, že to tak bude správně?“ zeptala se předtím, než zapnula „supernapravovač“.
„Jsem.“
„Zase jsi zapomněl na moje narozeniny!“ oznámila paní Leirdansová svému manželovi, a aby svým slovům dodala patřičnou váhu, zabouchla dveře od laboratoře trochu razantněji, než bylo nutné.
Pan Leirdans se zmohl jen na slabé: „Ale miláčku…“ a když zjistil, že se jeho žena nevrací, aby vyslechla jeho omluvu, vrátil se do laboratoře najít peněženku, aby mohl manželce koupit nějakou krásnou kytici. Jak tak hledal peněženku, uviděl na stole nějaký papír. „Bylo by dobré, kdyby člověk mohl vrátit čas a napravit své chyby.“stálo v záhlaví. „Ano, bylo by to skvělé“ pomyslel si, „ale já teď nemám čas na nějaké výpočty, protože musím napravit, co jsem zkazil.“ Vyhodil papír do koše a zjistil, že peněženka byla celou tu dobu pod ním.
„Bude to nějaká moc krásná kytice, manželka si jí zaslouží.“ umínil si a odešel ven.
Nahoru
Zavřít okno