HamStet Home: Pohádky větrného mlýnu - O vílím tajemnství

Pohádka o vílím tajemství

Když malé holčičky dorůstají v dívky, stávají se z nich víly. To pak za jarních měsíčních nocí tančí na stříbrných lesních pasekách, dokážou chodit bosky po hladinách vod a nepotřebují světlo ve starých hradních katakombách ani v opuštěných štolách svých vlastních strachů a pochybností. Mají totiž světlo v sobě. Když vznosně kráčejí za svým tajuplným cílem, neohne se jim stéblo pod nohou a z jejich slz někdy vykvétají bílé hvězdičky sasanek a z úsměvů rostou voňavé petrklíče.

A potom si je někdo najde, ztratí se v jejich očích a odvede si je domů, a ony se stanou něčí milenkou, matkou, tetou a kamarádkou anebo přátelskou a pečující průvodkyní na dlouhé cestě životem. Trochu se ohnou, aby nepřečnívaly druhé a nerušily je v rozletu. Ztlumí své vnitřní světlo, aby nevylekaly. Přivřou okouzlené oči, protože tančit lze ve svátek, ale teplých večeří, uklizených domácností, umytých oken a vypraného, vyžehleného a zašitého prádla je zapotřebí denně. Kdeže je potom konec vílám?

Jenže nemylte se. Za tichých podletních nocí, když už dávno všichni tvrdě usnuli a kromě hvězd tam nahoře už modře poblikávají jen opuštěné televizní obrazovky za okny a spořiče na monitorech počítačů, právě za takových nocí se víly rozvzpomínají na svou pravou „vílí“ přirozenost. Tiše otvírají okna, setřásají únavu let a připínají si svá duhová křídla. A zase tančí pod oblaky, zase hoří svým vnitřním světlem a tiše zpívají. Protože si ale mezi tím zvykly pořád se o něco nebo někoho starat, sem tam natřepou obláček, aby se mu měkčeji letělo s větrem. Přeleští hvězdičku, co se umazala o každodenní špínu nejlepšího ze všech možných světů. Umetou dráhu letadlům, aby se nestalo víc neštěstí. A pokud je někdo náhodou nebo nedopatřením zahlédne, nejspíš si říká: “Podívejme, meteority!“ anebo dál na severu: „Hleďme, hleďme, polární záře!“ Protože víly, andělé, poctiví lidé ani jiné nepředloženosti přece do obyčejného života nepatří.

K ránu pak, dlouho před rozedněním, vstupují otevřenými okny zpátky do svých životů. Průzračná křídla pověsí do skříně mezi sváteční, a proto nepoužívané šaty. Nebo je nenápadně zastelou do bedny na peřiny. Pak ještě v koupelně v rychlosti přimalují pár vrásek na obličej, zářící oči schovají za pokleslými víčky a brýlemi skepse, do vlasů připnou stříbrné pramínky. Ještě přidat na záda batůžek únavy a obléci bačkůrky oteklých kotníků. Hlavně nezapomenout obvyklý uhoněný výraz, aby se okolí nevylekalo.

Víly zkrátka mají svá tajemství. Jenže si nejspíš skoro nikdo skoro ničeho nevšimne…

Iva, 2003
Nahoru Nahoru    Zavři Zavřít okno    Creative Commons License   HamStet     NAVRCHOLU.cz