Mars

Stáli spolu u okna a dívali se na Mars. Vypadal jako narudlý kotouček, nejjasnější bod na obloze hned po měsíci. Byl srpen roku 2003 a tu noc byl Mars nejjasnější, tak blízko Země bude znova až za pár desítek tisíc let.

-„Proč je tak červený?“ zeptala se.
-„Jsou tam tenisové kurty.“ odpověděl po chvilce váhání. „Samé tenisové kurty s červenou antukou.“
-„A co dělají Marťani?“
-„Hrají tenis. Pořád. Proto jsou tam samé kurty.“
-„Všichni?“
-„Všichni ne. Někteří jsou rozhodčí. Ti se poznají podle toho, že mají bílé čepice. Vždycky jednou za půl roku mají rozhodčí konferenci a hráči přestávku. Rozhodčí se scházejí na pólech a ze země to pak vypadá jako polární sníh. A protože se jedni sejdou na severním a druzí na jižním pólu, na ničem se nedohodnou a za půl roku se musí konference opakovat.“
-„Na Marsu přece byly nějaké sondy a nic takového nenašly.“
-„Když on jim Mariner přistál uprostřed kurtu při důležitém zápase. Tak ho popadli a hodili do kouta, kde bývá hromada náhradní antuky na údržbu hřiště. A tam se rýpal a hledal život. Prý naměřil nějaké otřesy, jenže to nebylo zemětřesení, ale topspinový lob.“
-„A co ty kanály, co prý na Marsu jsou?“
-„Do těch padají zatoulané míčky. Když všichni hrají, nemá kdo sbírat míčky.“
-„Čím se ti Marťani živí, když nemají pole ani zahrady, jen samé kurty?“
-„No přece hraním tenisu! Myslíš, že takový McEnroe, který se taky tak živí, si žije špatně?“
-„To přece není žádná užitečná práce…“
-„Přeci ani tady na Zemi nikoho nezajímá, která práce je užitečná. Co jeden považuje za užitečné, na to může mít někdo jiný odlišný názor. Marťani se prostě všichni chytli nelépe placeného zaměstnání. To je přece trh…“

A zaujatě vykládal nějakou světobornou teorii. A ji jen tak napadlo, jak je dobře, že Země – doufejme - nikdy nebude při pohledu z vesmíru rudá, ale vždycky zelená a modrá. Nejlépe placení jsou přeci fotbalisti nebo hokejisti…

Země

Stáli spolu u okna (nebo u něčeho, co by asi v jiném koutě vesmíru označili jako okno) a pozorovali Zemi (tedy představovali si, jak by se třeba mohla ta planeta jmenovat v řeči těch, kteří ji obývají, kdyby ji tedy samozřejmě někdo obýval). Byla právě třetí čtvrtina dlouhého roku, viditelnost nejlepší za posledních několik desítek tisíc let. Na té planetě by mohl být třeba měsíc srpen (podle ubývajícího srpku, kterému se planeta občas podobala). Zasmála se, až se její elektromagnetické pole rozvlnilo, když zapadl Červený měsíc a ve svitu Ledového vynikla modrozelená barva planety. Teď bylo vidět, že je to opravdu planeta – malý kotouček, ne pouhý bod na obloze.

-„Proč má takovou divnou barvu?“ zeptal se.
-„Protože tam právě probíhá celoplanetární soutěž v kopané!“ odpověděla se samozřejmou drzostí. „Nebo možná v ledním hokeji…“ dodala zamyšleně po pauze.
-„Co to má být, prosím tě?“ zeptal se trochu překvapeně.
-„No, kopaná bude takový sport u kterého se do míčků kope… Ale asi budou větší, aby se dalo snáz trefit… A nehraje se na kurtu, ale na zelené trávě!“ Líčila s postupně narůstajícím sebevědomím.
-„Tráva? To má být jako co??“
-„Tráva jsou… víš …nejspíš to jsou takové drobné zelené rostliny. Ale hokej je ještě lepší. Ten se hraje na zmrzlé vodní hladině. A míčkem se střílí raketami bez výpletu. Jo a je placatý. Ten míček, aby to po té rovné vodě líp klouzalo.“

Pobavila ho její fantazie. Copak mohou existovat zelené rostliny a voda na povrchu planety? Právě pro tenhle nedostatek kritického myšlení nad ní tak snadno vítězil.

-„Poslechni,“ dodala najednou, „neměli bychom tam vyslat alespoň nějaké pozorovatele?“
-„Blázínku! Kde vzít na takové hlouposti čas? Teď před mistrovstvím jižní polokoule!“ Copak by se dalo žít něčím jiným než tenisem?

„Tak pojď už, skončila přestávka!“ zavolala na něho a před pozorným zrakem nedalekého rozhodčího v tradiční bílé čepici po něm hodila tenisovým míčkem.