O zakleté princezně

Jeden král pořádal velkou hostinu, vtom přišel nezvaný cizinec a řekl: "Přišel jsem požádat o ruku tvé dcery." Král řekl: "Má dcera Verunka už má ženicha a ty se mi nelíbíš." Cizinec se rozhněval, zvedl ruku a najednou všichni tak, jak byli, zkameněli. Cizinec řekl: "Verunko, pojď!" Verunka se pohnula, vstala, podala cizinci ruku a mlčky, jako tělo bez duše, šla za ním.

Zatím v podhradí rybář zrovna chytal ryby a najednou se mu do sítě zamotal sokol. Rybář dlouho neváhal a vymotal ho. Sokol řekl lidským hlasem: "Co za to chceš?" Rybář odpověděl: "Synáčka." Sokol vyletěl a rybář plul dál. Vtom si všiml, že je na vodě hnízdo a v něm tři velká vejce. Naložil je do lodi a jel domů. V noci se rybář a rybářka probudili a viděli, že vejce jsou mnohem větší. A ráno všechna tři vejce s velkým rachotem pukla a vylíhli se z nich tři kluci.

Rybářovi noví synové rostli jako z vody, za týden z nich byli mládenci a rybář už je uživit nemohl. Vyslal je tedy do města, aby si hledali službu. Mládenci dorazili do královského sídla, jenže nikdo jim službu nedal - všichni byli zkamenělí. A tu je hned napadlo, že asi něco nebude v pořádku. A když zjistili, že jediný člověk, který v zámku chybí, je princezna, usoudili, že když ji najdou, mohlo by to pomoci celému království. Nachystali se tedy na cestu, ale pro jistotu se ještě před tím poradili s moudrou babkou kořenářkou, která hned věděla, co se stalo. Řekla jim, že musí princeznu najít a přivést ji zpátky, aby mohli všichni v zámku odkamenět, jenže vlastně jediný, kdo může princeznu opravdu osvobodit, je ona sama. Rybářovi sokolí synové ji jenom musí najít a vysvětlit jí, že kouzelníka přece nemusí poslouchat, jen proto, že má uhrančivé oči a výmluvný hlas. Nemusí za ním chodit a nemít svou vůli a svůj názor jenom proto, že on je cizinec a tváří se, že všechno ví. A když tohle všechno pozná, kouzlo se samo zlomí, protože každý člověk se dá ovládat jen do té míry, do jaké to druhým dovolí, a když tohle bude vědět princezna, už ji ani její království nebude moci nikdo začarovat.

Synové tedy šli dlouho a dlouho, hodně se vyptávali a nesnadno hledali. (Možná to bude tím, že obvykle dobré věci nejdou moc snadno nebo to tak alespoň na první pohled vypadá, a proto si spousta lidí myslí, že je snazší bořit než stavět a ubližovat než pomáhat, jenže ono dělat věci dobré je zase mnohem dobrodružnější a navíc se přitom člověk seznámí a sdruží se spoustou zajímavých lidí. Proto se to taky tak jmenuje - DOBROdružství.) Když konečně princeznu na cizincově hradě našli a nepozorovaně se k ní dostali, řeknu Vám, nebyla to vůbec žádná hračka, vysvětlit jí, jak má sebe i své království osvobodit. Verunka si tou dobou totiž už skoro nevzpomínala, jaká byla před tím zakletím, co měla a neměla ráda dřív a že věci mohou být i jinak, než cizinec říká. Možná to bylo i tím, že jí kouzelník dával každý den zvláštní lektvar, po kterém měla podivný pocit, jako kdyby kolem nic nebylo skutečné a všecko se jí zdálo. Kouzelník sice tvrdil, že je to lektvar nezbytný pro její zdraví, který navíc kryje veškerou denní spotřebu vitamínů a stopových prvků, o minerálech nemluvě, ale známe kouzelníky, že?!

Abychom to zkrátili: Rybářovi synové donesli místo lektvaru princezně čerstvé mléko, zeleninu a pramenitou vodu a ona hned začala trochu lépe vidět, jak to s ní doopravdy vypadá. A pak se střídali ve třísměnném provozu a vždycky, když princezna o sobě zapochybovala, hučeli do ní jak do dubu, že si přece může věřit a že nikdo na světě nezná jedinou a správnou pravdu a že každý má právo na svůj názor, až se Verunka jednoho dne probudila a připadala si, jako by se probrala z dlouhého a moc divného snu. "Co tady vůbec ještě pohledávám, vždyť mě doma potřebují!" zeptala se ráno sama sebe před zrcadlem. A hned si nachystala raneček s teplým oblečením a že rovnou vyrazí s rybářovými syny domů. Cizí kouzelník je potkal přímo před hlavní bránou a zase zkoušel Verunku omotat svými čarami, ale ta se před něj pěkně zpříma postavila a ze srdce se mu vysmála: "Kdepak, cizí kouzelníku, já už vím, že mohu věřit i sama sobě a že když budu upřímně hledat, co je v životě správné a dobré, že mne žádné Tvoje ani jiné čáry jen tak snadno neomotají!" "A jestli ty Verunce pořád nedáš pokoj, tak my Ti pěkně nameleme a nabančíme a navrch Ti přimalujeme nějaké ty boule a modřiny za to všechno, cos provedl našemu království i princezně!" řekli rybářovi sokolí synové jako jeden muž a zatvářili se náramně výhrůžně, takže kouzelník hned věděl, že jsou na něj tak spravedlivě naštvaní. A navíc jsou všichni tři slušní a poctiví lidé, ochotní i k lecjakému nepohodlí, když jde o dobrou věc. A takové ani on nemohl překouzlit, i kdyby nevím jak chtěl. Dostal strašný vztek na všechny a na všechno. A ten vztek byl tak strašlivácký, že kouzelník v ten moment shořel a rozdrolil se na drobný prášek, který vzal vítr. Stejně už k ničemu nebyl, ten čaroděj, a tak s ním alespoň vítr pohnojil právě rozkvétající ovocné stromy. (Vidíte, nakonec se vlastně stal užitečným, i když proti své vůli.)

Princezna a rybářovi synové došli v pořádku domů a sotva vkročila Verunka do zámku, všichni obživli, a to bylo radování. Ovšem od té doby si v tom království nenechali do věcí zbytečně mluvit cizí kouzelníky. Pěkně je přivítali,vyslechli je, poradili se s nimi, ale sami si rozhodli, co budou se svými věcmi dělat.

Abychom také nezapomněli na princeznu, ta se po čase vdala a stala se z ní královna Veronika první, ale rybářovi synové i jejich rodiče ji i jejího manžela krále (mimochodem moc sympatického a moudrého člověka) chodili velmi často na zámek navštěvovat, aby jim občas připomínali, jak se vede prostým lidem. On totiž každý vládce, který zapomíná na své poddané, ohrožuje svou zemi, její lidi a nakonec i sám sebe. A rybářovi synové pak byli ještě i rádci tří synů princezny Veroniky, kteří se o to vládnutí ve své zemi pěkně po několika letech střídali.

 Nahoru     Zavřít okno