Poesie pro cestující
Internetem

Benátky

Závan stínu
Benátky ještě více rozložené v tichu
Pak noc
Spíše však její předzvěst
Nebo jen její předzvěst
Chladná lavička připomíná dva roky staré rozjímání
Osamělé gondoly rozrážejí vodu
A tam v dálce přístavní dům
S nápisem Campari

***

Odpoutáváme se ode tmy.
Ničíme si tvář a prokousáváme bůhvíčím.
Tento čas není jako každý jiný.
Jsme zvlášť.
Jen útržkovitě vnímám Tvé věty
A samota nás pomalu obleptává.
Ještě pár slov, nutné polibky a zadržování dechu.

Pokoj v Perpignanu

Pokoj v jednom hotelu. Náznak?
Poslouchat kroky, které znějí jako tupé údery
Spí se pod pokličkami s narovnanými ručníky
A s výhledem do šachty
Především se však nelze nikam pohnout
Prázdno. Nohy opřené o právě došlý kufr
Samotná noc, v níž ti, co jsou v normálních
pokojích, spí
tady čekání na myšlenky, musí přijít
půlnoc, druhá ranní
usmlouvaná cena za tento pokoj
usne se až k páté
když se probudí, do pokoje neproudí žádné světlo
pohled na hodinky znamená zmeškaný odjezd vlaku
rychle se balí, to málo, co bylo včera vytaženo z kufru
a s malou taškou v podpaží se schází do druhého patra,
kde je koupelna pro ty, kteří ji nemají na pokoji
Perpignan, ocelové pohledy, baskická urputnost plná
zlobivé vášně
Náměstí. Dlouhý pochod až k nádražní stanici.
Odjezd. Toulouse. Zde se vystupuje. Zde.
Když se člověk podívá výš vidí nápis Toulouse-Matbiau.
Ano, právě zde.

Finsko po paměti

A zase vaporetto na vlnách
Je soumrak. Smutek v duši utišen.
Nábřeží, ještě před několika minutami.
Posouvání času. Finsko po paměti.
Modř jako zřetelné zapřisahávání se, že …
Nevzdáme se. Jen to ne.
U mola kotví pramice. Jsou tam také skály a bary.
Mnoho barů.
Jejich žlutá zář. Tvé oči.
Až za rohem, za mostem se zatnou ruce v pěst.
Sedí na lavičce a dívá se směrem k zahradám Giardini.