Jeden den boje za (mravenčí) královnu

Chcete vědět, jaké vztahy spolu mají lesní mravenci po vyčerpávající občanské válce? Jak odolávají nájezdům invazivního druhu trpaslic? Vydrží jejich spojenectví se zbytky armády otrokářek?

Na tyto a další otázky přinesla na sklonku března odpověď Bitva posledního úsvitu – symbolicky nazvaný poslední ročník bitvy o Vlčí Máky, netradiční přípražské dřevárny. Netradiční proto, že účastníci přijmou role mravenců v různých armádách, na výběr je mezi dvěma frakcemi lesních mravenců, otrokářskými mravenci, mravenci faraony nebo trpaslicemi (invazivní druh z Jižní Ameriky). Já jsem se účastnila jako člen jednotky termitů – střelců. Byla to pro mě první zkušenost s lukem, bavilo mě to, a co je důležité, byla jsem mnohem úspěšnější než v boji nablízko s mečem.

V krátkosti připomenu, co je dřevárna. Jedná se o hranou bitvu, kde svádíte souboje dřevěnými zbraněmi obalenými karimatkou s hráči protistrany a máte na sobě kostým. V případě Vlčích Máků máte ještě na hlavě tykadla, povinný doplněk vybavení všech zúčastněných. A bylo k vidění mnoho zajímavých modelů tykadel, ať už tráva utržená cestou na bojiště, nebo umělé květiny za čelenkou.

Pokud máte smysl pro humor, nadsázku a fantazii, pak nevadí,že mraveniště představují stromy ohraničené provázkem a cedulkou, že lesní mravenci se dělí na modré a červené a že se bijete ve jménu mravenčích královen. Žádný z účastníků s tím neměl problém, své mravenčí role přijali s nadšením a za svá mraveniště se bili s opravdovým zápalem. Stejně tak se úkoly během dne nesly v pravém „mravenčím“ duchu – zlikvidovat nepřátelské líhně, ulovit mšice, obsadit strategické pastviny a získat pavoučí vlákna. I když podle mne byl nejlepší úkol dne obléhání našeho mravenčího města. Přežila jsem ho těsně, s posledním životem a úplně bez šípů, ale nepřátele jsme „zderivovali, zintegrovali a postříleli logaritmy“, jak před bojem prohlašoval jeden z mých matematice oddaných spolubojovníků. A když se pak schylovalo k závěrečné bitvě, zdálo se mi, že celý den utekl až moc rychle. Asi k tomu přispělo i krásné jarní počasí a měkce zlatavé lesní světlo, které vyniklo zvláště na fotkách z akce. (Tímto vzdávám dík všem fotografům.)

„Nejlepší“ je před část před bitvou a po ní – cesta vlakem a MHD. Část cestujících se při pohledu na nás a naše z batohu čouhající zbraně stahovala na opačné části vlaku (a to ani nemluvím o zbytcích válečného malování na obličeji), zato děti se k nám hlásily s nadšením. „tati, podívej, to vypadá jako meč!“ No ano, po celodenní akci už jen vypadá. Opět jsme měli velké skóre zlomených a poškozených zbraní, mně zbylo devět šípů ze sedmnácti, ale shodli jsme se, že to za to stálo.

Pro mě měla akce ještě jeden příjemný bonus, ačkoli biologie není mým nejoblíbenějším oborem, teď bereme hmyz a jsem si jistá, že o mravencích a jejich druzích aspoň do konce roku nic nezapomenu.