HamStet Home: Bydlení - Sochy mezi lidmi

Sochy mezi lidmi/ lidé mezi sochami

Přišly jednoho dne zrána. Nejspíše někdy v noci nepozorovaně prosákly do našeho světa, veskrze utilitárního a racionálního a přinesly s sebou příjemné znejistění…

Na ovocném trhu za nejstarším pražským divadlem se objevily sochy. Možná objevili, protože v mnoha z nich jsou zakletí lidé, jejich úděl, pocity a činy. Stojí sotva viditelně vyzvednuty o ten nepatrný kousek nad dláždění reality a připomínají, že je čas se zastavit a připomenout si něco archetypů z minulosti dávné i té vzdálenější, nemluvě o té, která „kdoví jestli někdy vůbec byla“. Jsou bezbranné a přece dojímají. Přinesly vzpomínku na severské sochy, stojící bez patosu na zemi, přímo mezi těmi, kdož se s nimi setkávají. Připomněly vzpomínku na Rodinovy Měšťany z Calé a znovu oživily řadu mýtů, které už dávno prorostly do podvědomí každého člověka. Každá z těch soch je krásná, každá jinak, ale protože se po týdny setkáváme denně cestou do práce, mám už mezi nimi své oblíbence. Kouros a Koré – pradávný sen o antice, Rektor a Kvestorka – že by na počest naší nedaleké nejstarší Alma Mater? Mateřídouška – voňavé nadechnutí v kameni, Zrození jezerní panny, Libuše se sestrami i variace na Keltské meče a pochvy. Ifigenie – jako zosobnění bezbranného věnování sebe sama (mimochodem to byl ale krásný řecký film před nějakou tou desítkou let!), nadčasové Zastavení a nepřehlédnutelný ochraňující Strážce – idea, která přežila tělo.

Stojí tu měsíc - dva a už mají svou historii. Průvodci, kteří kolem vodí své zahraniční ovečky, mají ovšem jasno, které z nich jsou „the best“ nebo také „samaja lučšaja statuja“. (Naštěstí se zajímavě liší ve svých názorech – ti průvodci.) Nevím. Když se občas dívám, jak tím lesem soch bloudí lidé a jen někdy jim vedle lovu planých senzací vyvstane v očích jiskra skutečného setkání, musím se ptát, kdo je živější a skutečnější, kdo jsou lidé a kdo sochy.

Stejně jako přišly, nastoupily po nějakém čase v ranním šeru do dodávek a nákladních automobilů a obloženy polštáři a madracemi vydaly se kamsi jinam. Možná do nějakého jiného poetičtějšího světa. Na místě samém po nich zůstalo nevyslovené prázdno.

Někdy někde na viděnou. Snad. Potřebujeme vás.

Kliknutím se náhled zvětší.