Dát někomu přes hubu

„To jsi v celým svým životě dlouhým nedal někomu pořádně přes hubu?“ volal na mne Mistr šermíř – Cvičitel, když mu mé výpady proti fiktivnímu nepříteli připadaly příliš chabé. „Nedal“, odpověděl jsem, „a ani mě to nemrzí“, chtěl jsem dodat. Leč delší replika nebyla z fyzických důvodů možná, cvičení pokračovalo a nestačil jsem ani dýchat, natož mluvit.

Pak jsem se nad tím večer zamyslel. Fakt jsem nikdy nikomu nedal přes hubu? Fyzicky určitě ne, ale v přeneseném smyslu… To už by mohlo být sporné. Ale i tak – jsem člověk v zásadě smířlivý, s každým se snažím vyjít v dobrém, spory zvládám kultivovanou formou a s odstupem. Jsem na to hrdý. Zejména v dnešní době, kdy se agresivita považuje v zásadě za kladnou, chvályhodnou až nezbytnou vlastnost. Příjemně se tím odlišuji od pokleslého trendu prohnilé současnosti. Tečka.

Jenže… vždycky je tu nějaké to jenže. Možná jsem ve svém životě udělal pár chyb právě tím, že jsem nedal v pravou chvíli někomu přes hubu. Ne morálně – prostě ručně stručně. Hrubá záplata na hrubý pytel občas patří. Ono to bude jako s léky – v určitých dávkách někomu prospívají, v jiných jinému škodí.

Tak nějak můj vnitřní spor chvíli pokračoval, než jsem dospěl sám se sebou ke kompromisu, ošklivě šustícímu papírovou moudrostí. Když to nutné není, přes hubu nikomu nedám, v případě nezbytí se změním v tvrdého bojovníka. Jenom jak rozeznat ty případy, kdy to nutné je? Ve svém věku bych to prý už vědět měl. A že nevím? Třeba se naučím… No – aspoň se mohu cítit mladý…

 Nahoru     Zavřít okno