Počmárané duše

Prý proti šedivosti a monotonii světa protestují ti, kteří dokážou během několika málo minut zničit novou fasádu libovolného domu. Porýpat okna či výlohy k naprosté nepotřebnosti, zničit barvou interiér nového vozu metra (nebo jen bez fantazie v honbě za adrenalinem za každou cenu rozbít po stopadesáté opravenou a zasklenou zastávku hromadné dopravy a pak nadávat, že tam táhne a je jim zima), to vše je jim hračkou.

Vzpomínám si, jak jsme kdysi v roce devadesátém přemýšleli s přítelkyní z Holandska, zda by pohled na svět u nás změnilo, kdyby se začalo umytím všech oken v tramvajích, vlacích a autobusech. Třeba by pak bylo vidět lépe realitu kolem i v sobě samých a čistší by byl i okolní svět.

Paměť mi nabízí také příhodu ze stejného roku z nové posluchárny univerzitního kampusu v Trondheimu v Norsku, kde tehdejší děkan komentoval krásně čalouněné sedačky úvahou o tom, že když bude všechno kolem lidí hezké, bude jim tam dobře a nebudou to ničit.

Vybavuji si letošní letní cestu Norskem, kde téměř nikde nebylo vidět tento druh (výtvarného?!) projevu.

Co se to děje u nás doma, když tagisté (no, tagisté, ony jsou to fakt spíš čmáranice než regulérní grafitti) ničí nádherně barevné obrázky dětí z výtvarných škol v podchodu metra, když jakkoli citlivě opravený starý dům není bezpečný a sebepěknější mramorové obklady nebo čalouněné sedačky jsou jen výzvou k počmárání.

Neuznáváme prostor druhých? Jsme jiní lidé než Norové a Holanďané? Méně lidé? Méně ohleduplní? Méně respektující svobodu druhých? Méně hrdí na svůj svět?

A někde pod hladinou vědomí straší pozapomenutá myšlenka z teorie umění. Prý všechno, co vytváříme, co děláme, učili nás kdysi, je tak trochu obrazem nás samotných.

Tedy, když si představím, jak musí mít leckdo počmáranou duši, tak mi ho/jí začíná být skoro líto. Brrr!

 Nahoru     Zavřít okno