Provence poklusem

Letošní dovolenou konali jsme ve Franci, ve třech a v poznávacím stylu. Díky specifickým charakteristikám průvodkyně byl tento styl také poněkud hektickým až sprintersko sportovním. Díky tomu nám v paměti uvízla ponejvíce nesystematická mozaika vedra a střípků dojmů z jinak asi příjemné a pohodové krajiny provensálské.

Francouzská kuchyně

Typická francouzská kuchyně je v podstatě kalorická sebevražda. Kdepak jsi, představo o zdravém životním stylu středomoří. Ráno se moc nesnídá, bagetka, croissant a káva. V teplotách, jaké zde během letních měsíců panují, se ani nedá příliš obědvat, takže všechno dohání večeře. Tříchodová. I když normální lidé si ji asi nedají každý den.

Začíná salátem, pokračuje hlavním chodem a završuje ji moučník. Problém je v tom, že všechno je moc dobré, ale strašně syté. Při výrobě moučníků je patrná inspirace Magdalénou Dobromilou Rettigovou. Všechny jsou dost sladké, tučné a velmi kalorické. Noční můra diabetikova i dietetikova.

O francouzské kuchyni se říká, že je zdravá. Je to asi proto, že normální Francouzi si z ní vybírají ty saláty a ostatní podávají turistům. Za trest!

Některé vyhlášené pokrmy, jako žabí stehýnka, šneky, ústřice atd. jsme neochutnali a ani mi to nevadilo. Naopak jsem stála o ochutnání francouzských palačinek, ale po zkušenosti s moučníky mě nějak přešla chuť.

Městské i jiné fontány

Až k pláči je mi často, když vidím, jak nádherně a s úctou zacházejí v některých zemích s vodou; a to i tam, kde je o ni mnohem větší nouze než u nás doma. Provence v tomto ohledu není výjimkou. Fontány klasické, fontány jako mlha a rosa, fontány v podobě omšelých pařezů atp. Dokonce i na jedné z místních radnic mají sochy zdejších řek (škoda, že se tam neinspirují naši mocní úředníci a radní).

Bylinky, koření a jiné

Provence je známa jako domov všech možných vůní. My jsme dorazili už mírně po sezóně, ale přece něco z těch vůní zůstává ve vzduchu, odraz barev tkví v krajině, i když většina levandule už je sklizena a prochází destilací, jejímž výsledkem jsou věci nejrůznější – od parfémů a mýdel až po léčivé přípravky a třeba taky zmrzlinu (docela ušla). Ten způsob vidění světa je patrný i jinde – neviděli jsme navztekané řidiče, strhané tváře spěchajících lidí ani výraznou nepohodu. Takže naše uchvátaná skupina působila jako určitý kontrapunkt v tom celkovém ladění. Alespoň vím, proč jindy jinak.

Půvab malých měst

To, že méně je někdy více, platí i pro Provence. příkladem bylo malebné městečko Gourdon. Byli jsme tam jediná velká výprava, takže jsme si nerušeně prochodili uličky a pokochali se vyhlídkou. Ne moc velký počet návštěvníků se stal výhodou. Oproti tomu ve městě St. Paul de Vence se vyskytlo až příliš mnoho lidí. Výpravy a turisté o sebe zakopávali v (kdysi malebných) úzkých uličkách, a když jsme objevili uličku úplně prázdnou, zdálo se to být neuvěřitelné.

Aix en Provence dovolilo i chvíli klidného vstřebávání atmosféry, poplkání s galeristy, pohled na pouliční muzikanty a pocourání po tržišti jen tak. (To ovšem až poté, kdy jsme na služby naší průvodkyně rezignovali definitivně a zcela.)

Středověk neskončil…

Pro tento kraj, druhdy sužovaný pirátskými nájezdy, je typické, že městečka se stavěla na vrcholech kopců, asi jako u nás hrady. A tak trochu jako hrady i vypadají – samá věž, brána a hradba. Jistě, naše středověká města byla také opevněná, jenže během staletí (a nejpozději v polovině 19. století) se z jejich kruhů vyloupla a rozlila po krajině. Hrady zpravidla už dávno před tím zpustly a rozpadly se, pokud je nějaký romantik v už zmíněném 19. století nezačal dle své fantazie opravovat. Tady ne. Městečka jako Gourdon nebo Gordes se stále hrdě tyčí na svých návrších, obklopena nanejvýš poli a vinicemi, jen výjimečně novou zástavbou. U uvnitř hradeb – stačí si odmyslet moderní cedule, elektrické dráty, televizní antény a davy turistů – každý kámen či každá stěna pamatuje staletí. Středověk neskončil, středovek trvá…

Pane malíři, co vás to vede…

…usazovat se v Provenci! Že by malebnost krajiny byla sama o sobě dostatečným argumentem? Možná působí svébytné světlo jižního slunce. Nebo snad dostatek kvalitního vína? O klidu v polozapomenutých vesničkách se snad dalo mluvit před turistickou expanzí. Ať je důvod jakýkoliv, malíři se tento kraj, zejména v první půli 20. století, jen hemžil. Těžko najdete místo, které by se nehonosilo bývalou přítomností Picassa, Cezana nebo jiné postavy, známé z dějin moderního umění.

Dodnes je Galerie, D’art nebo L’aterlier jeden z nejčastějších nápisů na ulicích, případně visí obrazy k prodeji jen tak třeba na zdi. Každou chvíli narazíte na malíře, který si někde rozbalil své nádobíčko. Pokud jim v nějaké obci malíř utekl, postavili aspoň sochu…

Jakou barvu má okr?

Samozřejmě okrovou – přece okr je barva sama o sobě a podobná otázka je nesmyslná. Viděli jsme, že není tak docela. Okr je totiž také materiál resp. hornina. A barvu může mít i jinou než okrovou – od žluté přes rudou až po téměř fialovou. A to všechno je možné vidět na jednom místě – v bývalých okrových dolech.

Krajina poněkud připomíná Prachovské skály nebo podobné skalní město; až na ten podstatný rozdíl – je neuvěřitelně barevná. Jdete řídkým borovým lesíkem jako někde u Máchova jezera. Jenže odhalené skály svítí v pálícím slunci neuvěřitelně jasnými barvami a fantastickými přechody mezi nimi. Červenavě - žlutě barevné je také nedaleké městečko, kdysi středisko těžby a zpracování této zvláštní suroviny.

A na tom mostě tancujou…

Proč ne, nic pořádného se totiž na proslaveném Avignonském mostě dělat nedá. Rozhodně se nedá použít k přecházení přes řeku, což je jinak hlavní účel většiny mostů. Avignonský most totiž nikam nevede, končí uprostřed proudu. A místní jsou na to patřičně hrdí, protože most k ničemu se jen tak nevidí. Hlupáčci, nebyli v Čechách. Tady jich máme…

V Avignonu nemají jen most, mají tam také papežský palác. Je obrovský, monumentální a na pořádnou prohlídku by člověk potřeboval celý den. Jenže měli jsme hodinu. Tak jsme se aspoň pozdravili s kopií busty Karla IV, která je tam mezi připomínkami významných panovníků doby Avignonského pobytu papežů.

A pak do autobusu a směr východ, domů…

 Nahoru     Zavřít okno