Jak se žije na zámku?! (jaro 2008)
V letošním roce se v naší rodině nahromadila řada výročí – inu osmičky nejsou významné jen ve státních a světových dějinách. Usnesli jsme se proto, že si to zaslouží malou soukromou oslavu. Protože pod širákem jsme už byli opakovaně, zatímco na plese u vévodkyně ještě nikdy, vybrali jsme si tentokrát „pobyt pro romantické duše“ na jednom nejmenovaném zámku v Čechách.
Už příjezd do místa určení byl pozoruhodný. Hlavní budova se dvěma bočními křídly se otvírala do upraveného parkového nádvoří. Odkudsi (až později jsme si všimli reproduktorů na balkonku v prvním patře) hrála mozartovsky laděná hudba. Jinak nikde nikdo. Jen občas přijelo auto, z něj vyběhlo několik turistů. Prošli se nádvořím, vyfotografovali se před zámkem, pohovořili svými mnohými jazyky. A zase odjeli.
Tiše jsme se kochali předjarním sluníčkovým odpolednem po dvou dnech dešťů a pak vyrazili prozkoumat zvonky na bráně. Vlastníka se nám nechtělo obtěžovat, koneckonců měl mít další den jmeniny. Nakonec jsme zvolili zvonek na ubytování a téměř vzápětí jsme se stali držiteli klíčů od části zámku – tedy našeho apartmánu, brány a parku. Dostalo se nám ještě instrukcí, kde co najdeme, kdy bude večeře a jak si objednat snídani. A už jsme byli zase sami a kolem jen ten navečerně rozsvícený a trochu zakletý opuštěný zámek…
Po rychlém vybalení a delším prozkoumávání našeho momentálního sídla vyrážíme do parku. Francouzská zahrada (či její náznak), rozsáhlý anglický park. Nádherné stromy. Spousta sasanek a fialek. Divoce marnotratná „narcisiště“. Papoušci, pávi, minikůzlátka, lamy, klokani a vodní ptactvo všeho druhu (a žádní lidé). Nakonec zavíráme park nádherným mosazným klíčem a házíme se do gala na večeři při svíčkách (aneb když výročí na zámku, tak zámecky). Konečně také dochází na uvítací šampaňské, které se chladí v předpisové nádobě.
Prostředí večeřadla je zajímavým, ale útulným mixem stylů. Starý nábytek se s několika IKEA kousky kupodivu doplňuje. Trocha Orientu jen zdůrazňuje staré dobové fotografie. Tvoříme (tedy my dva) celou polovinu zámeckých hostí. Večeře je vybraná, až lehce opulentní. Dokonce pozorná paní obsluhující s námi dohaduje program zítřejší večeře. („Co třeba rybu?… Lososa - no, to bude mít pan kuchař radost.“)
Nezbývá než se odkutálet těch pár metrů do apartmá, ale spát se ještě nechce a krb láká. Balíme se do teplých županů a rozděláváme oheň, což je poněkud dobrodružné, neb všechny přítomné sirky navlhly. Po vysušení na elektrické radiátoru nicméně oheň plápolá a pohoda vrcholí se zbytkem bublinek i s kytarou.
Na polštáři nás čeká ještě kokosový bonbónek s přáním dobré noci a pak už první noc v životě v posteli s nebesy. (I když ani ta hvězdnatá nejsou k zahození.)
Mimochodem postel s nebesy je docela praktické zařízení. Nebesa jsou totiž fortelná, něco na způsob tenké deky „larisy“, v chladnu dovolují vytvořit z lůžka jakýsi útulný stan, který se mnohem snadněji zahřeje a zadýchá než by tomu bylo ve velké klenuté prostoře s vysokým stropem.
Druhý den ráno vstáváme velmi pozdě. Panu kuchaři se málem nepodařilo se na nás doklepat s teplou snídaní (mimochodem v nádherném proutěném koši a vejce se slaninou servírována pod klasickým stříbřitým poklopem). Mlsáme a den se jeví příjemně. Kolem skoro nikdo, a tak se vydáváme na procházku alejí nádherných starých stromů, která vede do nikam, resp. končí asi po 1,5 km v poli. Zvolna plouháme zpátky k „našemu“ zámku a usazujeme se na lavičce u vstupu, neb máme za chvíli soukromou prohlídku. Docela si vychutnáváme prostředí včetně drobnůstek jako je aranžmá pokojů, které působí dojmem, že si obyvatelé jen tak na chvilku někam odskočili… Přes paraván jsou přehozeny společenské šaty, u sedací vany ohřívané žhavými uhlíky kdosi přichystal čistý ručník. V dámském pokoji je rozložen necesér s cestovními hygienickými drobnůstkami, u talířů vyšívané ubrousky s monogramy. Předpolední slunce nás zastihne v kapli.
Pak už dostáváme obrovské piknikové koše (porce jsou vpravdě zámecké – při objednávání doporučujeme zohlednit, že např. nejrůznější „salát“ obnáší lehké jídlo pro 2–3 osoby), deku s alumatkou a polštářky. S přáním „A hezky si to užijte!“ se hrneme se do parku. Slunce hřeje tak, že na chvíli na trávníku téměř anglickém opravdu podřimujeme. Střídáme několik míst a vždycky chvíli hodujeme a chvíli se jen tak kocháme tím vzácným pocitem a možností být tak trochu mimo čas a prostor.
Líným odpolednem se vracíme do svého „domova“ a zabydlujeme postupně vanu, aby posléze mohlo dojít i na předávání darů, neb je svatého Jiří. Takto získaný minipetanque pak testujeme na trávě před nádvořím. Je líno, ale slunečno, takže se ještě nějakou dobu potulujeme po cestách kolem blízkých vsí.
S večerem se jdeme převléci a pak už nám nezbývá než opakovaně obdivovat výtvory páně kuchařovy. Už předkrm je malým uměleckým dílem a tak dobrého lososa jsme nejedli ani na severu (a že Skandinávci ryby umí!).
Z původně plánované procházky zbyla jen krátká potulka pod reflektory hvězd, tak jiných než ve městě. Nakonec po kratším spánku znovu vstáváme a holdujeme krbové atmosféře se zpíváním. Když těsně před usnutím vykukujeme do nádvoří zakletého zámku, na fasádě modře bliká okno – asi se u Sternbergů někdo dívá na televizi. Je nádherně neskutečno.
Ráno prší. Prší neutěšeně hustě a vytrvale. Skoro tak moc, jak moc je nám líto, že už je to poslední snídaně a že se musíme vrátit do světa venku. Rozmazlili nás tu opravdu rychle a snadno. Nevím, zda to souvisí s názvem místa, ale už po telefonu byla komunikace se zdejšími nadstandardně příjemná a milá. Nikomu tady nedělá potíž vyjít o krůček vstříc, přidat laskavé slovo a úsměv. Člověk si připadá opravdu jako milý a vítaný host.
Balíme a jdeme vrátit klíče, ale ještě si je nakonec na chvíli půjčíme a trochu se snažíme rozloučit s parkem. (Páv Artur se ani teď nedal přesvědčit a nerozevřel do fotoaparátu svůj bílý chvost!)
Mimochodem je příznačné, že nová fasáda je u místností, které slouží hostům, na křídle, kde je expozice, a poslední co čeká na opravu je vstup do soukromé části objektu. (Škoda, že se tu neinspirovali naši současní mocní, kteří obvykle začínají výhodami pro sebe a povinnostmi pro ostatní!)
Je nevlídno a lítostivo. Někdy na shledanou, Jemniště!
Takže závěrem… na zámku se žije docela dobře, zvlášť když je to na chvíli a jenom jako!
Díky za tu možnost odejít na chvíli do světa jiného času a jiných ne/starostí.
Nahoru
Zavřít okno