Rodinný výlet do Holandska - červenec 2002

Holandsko ve dne

Holandský týden Koňské hřívy bez honáků Poklidné zadumání odpoledních krav Zelená rovina s modravým čepcem mraků Ostrůvky farem v nekonečném moři trav Mušlemi sypané cesty Větrná křídla ve všech podobách Lodě plují pro nevěsty V zrcadlech kanálů domy jak sochy v zahradách Pod květinovými mosty z porcelánu někde hluboko v paměti neustávající boj o každou píď nové země šedivý déšť   stříbrný déšť     modrý déšť       zelený déšť Het Nederland

Holandsko v noci

Holandsko, totiž pardon Nizozemí

Krajina

Poklidná odpolední, země jako pro panenky, upravená, nezávislá, která se nepoddá to všechno taky a ještě stokrát jinak. „Kopce" na severu (cca 4m n.m.). 'To Holandsko je ale hrbolaté!' pravilo naše dítě. A vysoké rozlehlé nebe… mraky – kam se hrabou staří vlámští mistři. Koně a krávy a koně. Lodě všeho druhu. Kolo jako sine qua non zdejšího životního stylu. Jaké překvapení, že na něm také někdo nejezdí.

Lidé

Jasně že jsme zaujatí, ale podle přátel soudíš ostatní - takže altruističtí, solidárně ladění, odpovědnost i k druhým. Chápaví a citliví k přírodě. Cítí odpovědnost i za svět, snad trochu jako bývalá kolonie i bývalý správce kolonií vidí dál, než pouze na vlastní práh. Vstřícní k dětem. S vyváženou schopností hrát si i projevovat odpovědnost. Uměnomilní. Spíše zakořenění, než aby se 3x ročně stěhovali. S uživatelským vztahem k věcem (věci nejsou od toho, aby se jim sloužilo, ale aby sloužily).

Lodě

Vyskytují se jen o něco řidčeji než kola, ale o to jsou nepravděpodobnější a krásnější. Lodě elegantní a praktické, lodě restaurační či obytné se zahrádkami. Díky hrázím se občas zcela nepravděpodobně vznášejí nad krajinou a můžete na nich zažít dovolenou i svatební hostinu…

Výstavy

Stojí za to navštívit alespoň jedno muzeum nebo výstavu – jsou neuvěřitelně laděné na spolupráci a vlastní prožitek a na děti (dětské koutky najdete všude – od muzea po restauraci) a zaměřené na komplexní vnímání a prožitek (ať už jde o výstavu doby ledové nebo ZOO či skanzen).

Sochy

Sochy lze potkat doslova všude: za okny v parcích, veřejných i soukromých zahradách. A vždy část otočena k návštěvníkovi. Dokonce i na chodníku objevíte tu a tam malou plastiku zabudovanou do dlaždiček. Většina z těch novodobých soch se vám dívá do očí a nepotřebuje ani podstavec (týká se např. i bronzové sochy královny na bicyklu). A všechno je to navíc neposprejováno, nezvadalizováno!!! Ve větších městech též možno vidět tzv. "živé" sochy, některé statické, jiné velmi podnikavé, ale to už není jen holandská specialita.

Kuchyně

Mezinárodně laděná s některými specialitami, právem jsou nejslavnější panekoken (to jsou ty nádherně obrovské palačinky přes celý talíř s chutěmi na 126 způsobů, nenechte se mýlit prefabrikovanými americkými vycmrndlíky zvanými pencakes). A zelenina a saláty jako samozřejmá součást teplé večeře, zatímco oběd bývá něco mezi chleby (nejčastěji všelijak obložená houstička = brotje). A nádherně pomalé víkendové snídaně pozvolna přecházející do oběda. A bonbonky a lékorky všeho druhu (pozor některé jsou chuťově záludné) - so, een dropje, alstueblief?! A samozřejmě sýry!!! Počet jejich druhů a variant těchto druhů je nepřeberný a rozumí jim jen snad jen Holanďané sami.

Domy

Holandské domy se skládají nejen z oken, jak praví klasik, ale také z věžiček a arkýřů a hlavně výstav umění – v každém okně soška obrácená do ulice, v bytech originály, obrazy i plastiky. Květinové aj. aranže. Domy průhledné skrz na skrz, ať se každý podívá… A také se skládají ze zahrad, pečlivě udržovaných, s láskou upravovaných, s mnoha zákoutíčky a meditativními koutky nebo alespoň v podobě miniaturní (květináčové) jsou tyhle pidizahrádky zavěšeny na každé zdi i okně domu. A barva trávníků je nepopsatelně zelená.

Řidiči

Většinou na silnicích nepůsobí jako sebe- či tebevrazi. Pro zajímavost hlavní proud jede po silnici spíše o 10 km pomaleji, než je maximální rychlost. Až na výjimky jsou disciplinovaní a kultivovaní, nepotřebují se předvádět. (Na druhé straně je pravda, že když jsme si je pochvalovali před našimi holandskými kamarády, třeštili na nás tito zrak se slovy: 'Kultivovaní řidiči?! Tady? Kudy jste to jeli???')

Gezellelijk

Čte se to přibližně „chazelach“ a znamená to nepřeložitelný výraz, který v sobě kombinuje pohodu, bezpečí a útulno a vůbec…

Cestovní deník aneb 'een dropje, alstublieft'

Prolog

Naši přátelé M. a K. z Holandska se po dlouhé době v létě 2001 se objevili na pár dní v Praze a my na oplátku byli pozváni do Groningenu. Po výměně řady e-mailů a doladění doby pobytu přišlo léto 2002 a my vyrazili na rodinnou návštěvu.

Pá 28.6.2002

Sbíráme Ivčino školní vysvědčení a jdeme s babičkou na dobrůtku, pak domů a balíme. Upekli jsme na cestu perník. Odpoledne doráží Jirka, dokončujeme balení a hurá na nádraží. U autobusu s velkým předstihem. Naštěstí není plno, takže Ivča spí celou noc na dvojsedačce.

So 29.6.

Po ránu už Holandsko. Ivča si hned po přejetí hranic stěžuje, že nevidí ani jeden větrný mlýn. Mění se tvary a barvy střech (na rozdíl od smutně disciplinovaného Německa). Eidhoven, Utrecht a dvě zastávky v Amsterodamu. Jsme tu s předstihem asi půlhodinovým. Postáváme s kufry u památníku prince Hendrika, když na nedaleké parkoviště doráží K. Maskujeme kufry do auta (s doporučením, že doklady raději s sebou – to víte, Amsterodam) a vyrážíme na kávu s koláčem na ponton před nádražím. Pak procházíme městem – kolem Bursy na Dam. Ivča je už unavená (všude je spousta lidí), ale živé sochy ji neobyčejně zaujaly. Pomalu se vracíme postranními uličkami k Věži nářků a cestou jsme stihli ještě jednu svatbu na lodi. A pak už do auta – trochu bloudíme na okruhu a pak jedem na sever směr Groningen. U Ijsemeer je zvednutý most (velký zážitek pro Ivču, která po straně rebelantsky mrmle, jak je to Holandsko hrbolaté). K severu se země narovnává do travnatého moře s ostrůvky stromů, mezi nimiž vykukují vysoké špičaté střechy farem. Ukazujeme Ivče větrné mlýny, kterých je tu už dostatek, až jich má plné zuby. Poklimbáváme, neb únava z cesty dopadla plnou silou.

Groningen. Vítá nás budova plynárenské společnosti a pak už točíme na okruh. A už domeček a zvědavý vlčák se slovanským jménem Mirko. Vybalujeme, sprchujeme se a K. staví na čaj a vytahuje palačinkové polotovary. Ivče nabízí s méně sladkými povidly – ta si chudák dala! Při prohlídce domu Ivču nejvíc fascinuje půda. Jdeme na procházku se psem po okolních uličkách. Ivča hází Mirkovi klacky a za chvíli jsou kamarádi. Pomalu zase zpátky. M. už je taky doma, vítáme se a nastává předávání dárků. Večeře na naše obvyké poměry pozdě a po ní padáme do postelí (ta naše je elektricky polohovatelná!)

Ne 30.6.

Velmi pozvolný nedělní nástup dne. Od rána prší a tak nás nic netáhne ven. Ivča skládá zapůjčené puzzle a drbe psa za ušima. Velmi pozvolná nedělní holandská snídaně se mění v lehký oběd. Kolem poledne nás K. s M. naloží do auta, (na řidičovo místo usadí Jirku, že aby si to vozidlo vyzkoušel) a vytáhnou na návštěvu útulku a nemocnice pro tuleně. Je to docela zajímavé, zejména krmení tuleních miminek. Taky co chvíli ze země trčí nějaká větná elektrárna, včetně digitálních údajů o výkonu a o tom, kolik by 'uživila' domácností. Pak se procházíme po okolí (s pocity viny šlapeme po cestičkách vysypávaných krásnými mušlemi – prý to dobře izoluje proti vlhku), jdeme na kávu s koláčem a pak si prohlížíme místní botanickou zahradu, která předvádí i místní luční kvítí nebo simuluje příkop u cesty (tedy rostliny v něm rostoucí), zajímavá fontána z mlýnského kamene. Prohlížíme si také kostel s krásnými řezbami, pak se vracíme zpátky na večeři.

Večer Ivča pořádá módní přehlídku ze šátků, kterou K. perfektně komentuje.

Po 1.7.

Prší také, nicméně vyrážíme na prohlídku města. Koneckonců domácí mají taky nárok na oddych od návštěvy a navíc musí do práce. K. jede na kole a jako zkušený borec je vybaven nádherným protidešťovým oblečkem.

My jedeme do centra autobusem. Nejdříve studujeme odjezdy vyhlídkových lodí a rozhodujeme se vyjížďku odložit na pozdější hodiny. Míjíme muzeum umění, které má dneska zavřeno. Procházíme centrem, vystupujeme na věž Martinitoren. Ivča ochutnává Martinitoren v gumové verzi a pak odmítá počítat schody ne věž, prý je jich moc. Nahoře fouká vítr a město se trochu schovává v mlze, přestože jsme dostoupali až pod věžní hodiny, nicméně i tak je to pěkný pohled. K obědu si dáváme pizzu, aby bylo něco teplého, pak jdeme na přístaviště vyhlídkových lodí. Výlet se koná, sejde-li se aspoň 10 zájemců. Je nás tam 13, jedem!

Na lodi si dáváme čaj a zapršenými okny si prohlížíme Groningen od vody. Líbí se nám to, akorát Ivča se ke konci trochu nudí. Když jízda skončí, couráme po ulicích centra, navštěvujeme další kostel (sv. Josefa) a pak jdeme na autobus. Úspěšně najdeme ten pravý a jedeme zpět, akorát nedáme včas signál, že chceme vystupovat a autobus nás zaveze o zastávku dál. Nicméně i odtamtud trefíme. Večer si Ivča čte a my se chlubíme hostitelům našimi Internetovými stránkami. M. se natolik líbí Ivčiny kresby, že si je tiskne a plánuje nějakou kulišárnu.

Út 2.7.

Na jihu prý tolik neprší, jeďte tam. To nám K. s M. tvrdí a půjčují nám auto. Zároveň doporučují jako cíl výletu skanzen (Openluchtmuseum) v Arnhemu, cca 170 km po dálnici směrem na jih. (před odjezdem jsme ještě stihli svačinku s místními instalatéry – půvabné je, že to potrubí na zahradě hledají s virgulí, takže ani nepřekvapí, že dáma, co je s nimi si oblíbila Harryho Pottera.) Vyrážíme s mapou v ruce, díky dobrému směrovému značení nikde nezabloudíme.

Prohlídku skanzenu začínáme okruhem místní tramvají, (přátelé Žižkováci, ale u nás jezdívaly i hezčí…), pak zvědavě vstupujeme do kruhového podzemního sálu, kde má být 'HollandRama' – nikdo nevíme co to je. Sedáme si do kruhového hlediště, které se v zápětí dává do pohybu a všelijak se s námi vrtí a naklání. Kolem se děje něco, co je kombinací filmu, Maroldovy bitvy u Lipan a divadla bez herců – jen s kulisami. Výsledný dojem je ohromný a všem se nám to velice líbí. (Doslova nám dětinsky jihnou srdcata, což se u některých návštěvníků, nás nevyjímaje, projevuje závěrečným tleskotem.) Pak se vracíme opět na 'openlucht' a obcházíme rozsáhlý areál muzea pěšky. Taky testujeme místní dětský koutek. Proti naši muzeím podobného druhu jdou expozice blíže současnosti – až k šedesátým letům 20. století a nejsou soustředěny pouze na lidovou architekturu. Prohlížíme statky různých velikostí, továrnu na sýry, pekařství, kde si koupíme výborné pečivo ke svačině (a Ivča ho podstatnou část rozdá ptákům na jezírku), zkoušíme si jízdu na vysokých kolech a chůzi na chůdách. Muzeum je veliké a když zcela utahaní končíme, viděli jsme tak 2/3 expozic. Nasedáme do auta a jedem zpět do Groningenu, kam bez zvláštních příhod dorážíme akorát na večeři.

Doma velmi chválíme disciplinované chování holandských řidičů, což M. komentuje vytřeštěným zrakem a větami typu: 'Kde? Tady? Naši řidiči?! Kudy jste to jeli?' Ivča se mylně zaradovala z bramborového guláše, ale bylo to výborné pikantní kuře s ananasem. Zahanbeni frfláním vlastní dcery, slibujeme, že zítra vaříme my. Buřtguláš.

St 3.7.

Groningen a nákupy a vaříme a večer do města sami (dostala jsem růži). Poté co jsme vyslechli instrukce, kam všude bychom mohli jet, vyrážíme pro změnu do města. Natuurmuseum se Ivče docela líbí, i když v názoru na zajímavou expozici fotoikeban ze zeleniny a květin bychom se asi neshodli. Zato mamutí zub, doba ledová, dětský koutek a expozice městských živočichů udělaly dojem. Vyrážíme zase courat do ulic (chvílemi neprší tolik). Hledáme sámošku a v ní něco, co by aspoň vzdáleně připomínalo náš vuřt nebo točený salám na ten slibovaný buřtguláš. Našli jsme – v posledním pultu poslední kousek. Nakupujeme, testujeme herinka a obdivujeme stavby i obchody (Ivča nevěstové šaty). Pak busem domů (řidič se tvářil, že o cíli naší cesty v životě neslyšel, ale dobře to dopadlo.)

M. se rozčiluje nad rádiem a nějakou vládní krizí – pro změnu holandskou – a my se pouštíme do vaření, předkrmů atp. M. jede pro K. a slibuje, že pojede pomalu, abychom to všechno stihli. Tak se ještě házíme do gala a konečně přijíždějí i naši domácí. V rámci oslav rodinného výročí dostala Iva kytku (od paní domu, pochopitelně). Po večeři nám domácí nabízejí, zda nechceme sami do města, že Ivču pohlídají. V Groningenu se má konat jazzový festival, už dopoledne se všude stavěla pódia. Po mírném zdráhání rádi přijímáme a jen tak si do půlnoci couráme, skoro vůbec neprší. Jen ten jazz se nekoná, všude je ticho. Asi až zítra. (Muskee galerie je zajímavá i zavřená a skoro neprší.)

Čt 4.7.

Ráno vstáváme pomalu, počasí nic moc. M. a K. učí Ivču hrát Rummy, což je varianta kradených žolíků. Pak po rodinné poradě usoudili, že na výlet na ostrovy je moc hnusně a vyrážíme opět k jihu, pro změnu opět do Arnhemu, ale dnes do ZOO. Užíváme si biotopů pouště a dešťového pralesa. Ivče se asi nejvíc líbí šimpanzi, moře fascinuje obě Ivy. Hodiny jen letí, oceňujeme dětské koutky.

K večeru popojíždíme do půvabného přírodního parku – K. a M. nám ukazují, kde měli svatbu. A hodujeme v ekologické restauraci (drnová střecha, solární kolektory, centrální umělý kámen a ekologická nalepovánka k dětskému menu). Ivča se fotí na kole s holandskou královnou – tedy v sošném provedení. Země je tu mírně vysočinovatá, téměř hornatá. Docela chápu, proč se sem K. a M. chtějí vrátit (M. vzpomíná, jak sem jezdila s dětmi, když byly malé). Zvolna se chýlí večer a my směřujeme domů – Jirka se stává kapitánem vozu, protože Holanďani k večeři holdovali vínu. Přední pánská i zadní dámská část vozu na střídačku poklimbává. A už doma, umýt, uložit a ještě čajíček a spát.

Pá 5.7.

M. vyráží dnes do práce časně (asi v 7.20), my bouráme Ivčinu postel, aby mohl v poledne dorazit pacient, a K. nás veze k Paterswoldmeer. Najímáme si lodičku a cca dvě hodiny holdujeme jezeru a leknínovým a stulíkovým zátokám, o vodním ptactvu, které se vynořuje i s rybičkami v zobáku těsně u loďky nemluvě. Taky jsme se naučili kormidlovat. Po přistání svačíme a pouštíme se kolem kanálu pomalu domů. Chvíli hrajeme písničkovou, pozorujeme lodě na kanálech a sem tam dovádějící deště. Obloukem přes město domů.

Odpoledne si půjčujeme kola a vyrážíme na krátký nákup. Večer holdujeme kytaře a M. dělá vernisáž Ivčiných obrázků, obě dámy se půvabně česko-holandsky dohadují, kdo je autorka (nee, ik! ne, já!) Docela je nám líto, že se odjezd už nachyluje.

So 6.7.

Vyrážíme pozdně dopolední lodí na ostrovy Schiermonikog. Leje. Busem do vesnice a na kávu a koláč, mezitím přestalo pršet. Pak na pláž. K. koupil Ivče řiditelného draka a na pláži s ním Ivču učí létat. Pak se M. a K. jdou koupat, my brodíme za nimi. Do moře vlezeme mírně nad kolena, neplave ani Iva, jinak svou vášní k chladné vodě prosnulá. Sbíráme mušle a písek a pak se pomalu vracíme do vesnice. Ivča si užívá zmrzlinového poháru s nožičkami a xichtíkem. Pěšky zpátky do přístavu a na loď.

Zpět do města a na večeři jdeme na „palačinkovou“ loď. Užíváme si povídání a pomalu jdem domů. Ještě chvilku sedíme u čaje…

Ne 7.7.

Dobalujeme a vyjíždíme do Amsterodamu na autobus zpět. Cestou zpíváme - vždy jednu česky a jednu holandsky. Mirko si s námi hraje na kadeřnický salón. Pro změnu prší. Holanďani odcházejí na sraz se dvěma ze tří svých dětí, my do autobusu.

Po 8.7.

Nechutná baba v busu jako šokový návrat domů (takovou esenci nechutných vlastností, které mě popuzují, když je někdo považuje za typicky české, jsme snad ještě neviděli...).

P.S.

Při kontrolním čtení těchto zápisků pravila Ivča: 'Mně by se do toho Holandska ještě chtělo!!!'