Hobiti

Původ

Hobiti jsou blízcí příbuzní lidí a mají s nimi společný původ. Zda se jedná o kdysi lidské kmeny, které určitou izolací a specifickým způsobem života získaly svůj typický vzhled, nebo mají s lidmi jen společné předky, nelze zjistit. Hobiti sami svůj původ neznají a v jejich legendách se mluví jen o zakladatelích hlavních rodů. (Pravda existuje jistá nedoložená hypotéza o jejich vzniku v důsledku dlouhodobé snahy o nenápadnost, díky níž se tak dlouho přikrčovali, až poněkud zakrněli.)

Ke společnému původu s lidmi se hobiti znají, „velké lidi“ považují za jakési vzdálené (méně schopné a snad i trochu zbytečné) bratrance.

Vzhled

Postava hobita na první pohled připomíná desetileté dítě, má ale proporce dospělého člověka. Nejnápadnějším rozdílem mezi nimi a lidmi (mimo velikost) jsou velké nohy s dlouhými šlapkami, porostlé výraznými chlupy. (Tady jde ovšem o sveřepě tradovaný a zcela mylný mýtus. Ve skutečnosti jde o tradiční hobití obuv šitou z kůží dekorovaných zbytky kožešin. Jak už jsou tak hobití řemeslníci hraví, šijí botky ne s jednoduchou špičkou, ale s jednotlivými prstíčky. Okolní rasy to nechápou, a tak si pro zjednodušení vytvořili představu poněkud přerostlých bosých nohou, která se lavinovitě rozšířila. Upřímně řečeno hobiti sami se tím docela dobře baví a nesnaží se to nikomu vyvracet.)

Častá tendence postavy k zakulacování možná souvisí s jejich snahou připravit se na hubenější roční, denní či životní období. Překvapivě dlouho přežívají i nouzový a nuzný způsob života. (Kulatost ostatně preferují i jako estetický vzor… např. nebuclatá hobitka by společensky obstála jen velmi problematicky.)

Protože žijí v mírném a většinou vlhkém prostředí, projevily se tyto podmínky podporující bujný růst čehokoli zejména na jejich porostu vlasovém. Tradiční střapatý hobití „rozcuch“ je naprosto nenapodobitelný.

Biotop

Krajina, ve které žijí, připomíná trochu krajinu z modelové železnice PIKO. Úpravná (až přeupravená), pečlivě obdělaná, dokonale kultivovaná příroda. Nic divokého, drsného, neladného, nebo nevypočitatelného tam nenajdete, na každém kameni lze tušit, že byl mnohokrát převrácen. Divočejší části krajiny působí dojmem jednoho velkého (pochopitelně anglického) parku. Mírné podnebí i krajinný reliéf, nejsou však prosty jisté malebnosti. Málokterého hobita – pokud by ovšem pěstovali takovou pošetilost jako krajinomalbu – by vzrušily obrazy divokých hor či zvichřených mořských hladin. Ideální krajina zahrnuje pole, louky a pastviny, něco málo parkově dekorativních lesů a semo-tamo upravený rybníček. Vlny tvořené větrem na lánu obilí dokážou pravověrnému hobitovi vehnat do očí i slzu dojetí.

Oblékání

Hobití krejčí jsou šikovní, ale drží se tradičních „solidních“ vzorů. Základem mužského oděvu jsou kalhoty ke kotníkům, košile a vesta, v chladnějším počasí kabát. Vše aspoň trochu vyzdobené výšivkami a výrazných barev. Slavnostní oděv (a slavnosti hobiti milují) je vyzdoben nášivkami případně krajkou. Na lidský vkus je to trochu nápadné a kýčovité, vznešenému elfovi se dělá nevolno ošklivostí.

Hobitky nosí zpravidla šaty veselých barev a bohatě vyzdobené stužkami, vyšíváním, případně kraječkou či krejzlíčky. Zdobnost (až nezdrženlivá) je vůbec pro ně velmi příznačná. Židle mají své přehozy, květináče zdobené potahy, okna několik vrstev záclonek.

Životospráva

Správný hobit jí sedmkrát denně. Snídaně, přesnídávka, oběd, svačina, druhá svačina, večeře a druhá večeře. Což neznamená, že by mezi tím nic nejedl! Při pohledu na množství spořádaného jídla (za které by se ani hladový barbar nemusel stydět) se jeden nejen nediví obvyklému sklonu k obezitě, ale spíš se diví, že hobitům do ideálního tvaru koule přeci jen něco ještě schází. Na druhé straně, ono nejde jen o jídlo samo, nýbrž o vychutnání pokrmu i toho procesu jedení samého. Jídlo představuje rituál i společenský život. Jídlo je obřad i potvrzení existence. Jídlo je filozofie nad jiné. Jídlo je pro hobity něčím jako specifický časoprostor.

Jejich jídelníček se hodně podobá lidskému. Hobitky zpravidla rády (a dobře) vaří, chutné jídlo dokáží vyčarovat skoro z čehokoliv. A vzhledem k tomu, že většina hobitů jsou sedláci, nemají o suroviny nouzi. Na druhé straně dobré jídlo je věc natolik vážená a uznávaná, že se vaření rozhodně nevyhýbají ani hobití mužové. Dobří kuchaři jsou váženi a ctěni. Hobití kuchyně může být pro rafinované labužníky mezi jinými rasami spíše jednotvárná, pro zastánce stravy přírodní poněkud těžká, ale vidět hobita jíst, vidět jeho nepochybný požitek z toho, to překonává všechny předsudky.

Profese

Nejčastěji jsou zemědělci, řemeslníci, pokud vynálezcové, pak věcí prostých každodenních a pohodlí zvyšujících (např. cestovní polštářek, vycházková křeslo-hůlka, skládací rendlík kombinovaný s omáčníkem atp.…). Jako sedláci dávají přednost tradičním plodinám i postupům, mají vrozený cit pro půdu, jsou pečliví a pořádní, takže zpravidla se jim daří dobře.

Řemeslníci jsou neobyčejně obratní a pečliví v detailech, podobně mohou uspět i jako zloději. No, zloději – spíš zlodějíčci. Soustředí se totiž hlavně na krátkodobý prospěch a drobné vylepšení pohodlí života tuzemského, než že by usilovali o mocné královské artefakty a podobně.

Hobiti mají i své obchodníky, vesměs vychytralé a „vypečené“, nicméně nikdy nepřekračující rámec drobného obchodování. Do velkých obchodů nebo nových aktivit nejdou, drží se svého kopyta. Pořád ještě u nich převažuje spíše obchod v podobě naturální směny nad abstraktním peněžnictvím.

Na druhé straně jsou ale hobiti neobyčejně učenliví a schopní poradit si s málem. Jejich věhlasu řemeslnickému brání spíše jejich vrozená nedůvěra k novotám, jsou pak pro „velký“ obchod poněkud neatraktivní. Jako vojáci prosluli zejména v oboru působnosti proviantních složek armády (nelze jim však upřít překvapivou odolnost a houževnatost, až paličatost v nepříznivých situacích). Jako mágové by se neuživili ani náhodou, ale mezi putujícími vesnickými kouzelníky soustředěnými na věci vezdejší, nejsou tak vzácní. Jako kováři a zpracovatelé kovů nejsou příliš skvělí (proti třeba trpaslíkům působí spíš jako začátečníci a nedouci), zahradníci jsou však nadšení až bytostní.

Jistá, početně malá, ale významem nezanedbatelná část hobitů žije v lidských městech, kde však tvoří uzavřené komunity nebo čtvrtě. Tito městští hobité jsou převážně obchodníci a dost často drobní zloději. Jsou trochu zkažení denním kontaktem s lidmi, a proto nemají tak pevnou morálku, jako jejich vesničtí příbuzní. Venkovští hobiti je považují za odrodilce, městští ty venkovské za balíky. Obě komunity okatě pohrdají jedna druhou, ale potřebují se – městští musí mít pro své obchody dostatek zemědělských produktů z venkova, vesničtí se neobejdou bez nových informací a výrobků z měst.

Umění

Hobití nátura je přízemní a tak „velké“ umění příliš nepěstují, přestože jeho monumentalitu dokáží občas ocenit. Sami milují prosté formy – písničky, povídačky a pohádky. Jejich legendy a pověsti jsou zpravidla zaměřeny na původ a vývoj jednotlivých rodů, v podstatě vyprávěné rodokmeny a příbuzenské jemnůstky a příhody, pro nezúčastněné naprosto nezáživné a většinou dokonale nepochopitelné. Bylo by však nedorozuměním považovat je za povrchní – jejich jemné příbuzensko pamětnické vypravěčství má přesný, byť převážně nesdělitelný řád a systém.

Jejich záliba ve zdobnosti se promítá do každodenního „užitého“ umění – malované hrnky a džbánky, výšivky a krajky, řezby a ozdobné detaily na nábytku, nářadí i třeba dveřích a oknech jejich stavení. Pro některé jiné obyvatele jsou poněkud kýčovití, ale jde o pouhou věrnost prostředí, v němž žijí.

Ovšem specifické je pro ně nenapodobitelné umění jíst (slyšíte správně: ne vařit, ale jíst).

Společenská struktura

Poněkud archaická je u nich společenská dělba prací i rolí (remcají na to spíš ženy a mladší jedinci, které trápí princip seniority, hojně uplatňovaný jak v pracovním postavení, tak i v místní samosprávě, v prostoru k proslovům atd.) Muži rozhodují formálně důležité věci, ale jak je to doopravdy, vědí spíše jejich ženy…

Společenské zřízení připomíná volnou zemědělskou pospolitost, ale na rozdíl např. od lesních elfů jsou usedlí a mnohem více lpí na majetku, s oblibou o něj vedou sousedské spory, které se táhnou i po několik generací.

Hobiti si potrpí na příbuzenské vztahy, rodiny drží pohromadě a i vzdálení příbuzní spolu udržují časté kontakty. Rady nejstarších příbuzných se zpravidla (alespoň navenek) důsledně dbá.

Společenskou hierarchii navenek tvoří starosta vesnice, který je formálně volen, fakticky ale vybírán z obecně vážených osobností. Starostové tvoří shromáždění, které ze svého středu vybírá zpravidla toho nejstaršího jako vladyku. Jeho pravomoci nejsou příliš rozsáhlé, ostatně hobiti se starají o své záležitosti vesměs sami a nějakou vládu příliš nepotřebují. (Pokud už se jim nějaké vlády zvenčí dostane, většinou se jí stejně nepodaří proniknout spletí jejich malicherných i podstatných záležitostí. A taky ji žádný hobit nepřijme a nebude brát vážně. Je ovšem nebezpečí, že ta vnější moc si to přitom ani nedokáže uvědomit.)

Vojsko

Pravidelnou armádu hobiti nemají, příliš neuznávají bojovníky ani jako profesi. Mají pořádkovou stráž, která se věnuje běžným sousedským tahanicím a zatoulanému dobytku. Patří k tradici, že starší kluci se trochu cvičí ve zbrani a v případě potřeby se svolávají muži do domobrany. V zásadě jsou ale hobiti mírumilovní a vojenskou službu nevyhledávají.

Nedoporučuje se však podceňovat je, neboť rozzuřený hobit bránící svůj majeteček (natož naštvaná hobitka při ochraně svého domova!) je nebezpečnější lítého medvěda. I v tomto případě dokáže ve zbraň – s vrozenou schopností bytostné improvizace – proměnit kdeco zemědělským nářadím počínaje a kedlubnami konče.

Gender aspekty

Muži jsou hlavou všeho. Muži mají vždy pravdu. Muži mají všechna práva (prakticky především právo na žvanění v hospodě), ženy žádná. Ve skutečnosti je to samozřejmě trochu jinak, ale žádný muž by to kvůli své ješitnosti nepřiznal a hobitkám stačí, že v podstatě mají vše pod kontrolou ony a nepotřebují svou každodenní nadvládu demonstrovat navenek. (V podstatě jde o dobře maskovaný matriarchát s rádoby patriarchálními kulisami.)

Vztahy

Vztahy a emoce projevují hobité uměřeně až ostýchavě, často citlivost maskují humorem, někdy černým. Nicméně např. pokud po jistém období váhavosti a rozpačitosti vstoupí do vztahu, už v něm vydrží až do smrti (partnerovy případně). Jen závistiví pomlouvači zlolajně šíří, že to není ani tak ze zásadovosti a věrnosti, jako spíš z pohodlnosti. Je ovšem tradicí, že sňatky často domlouvají pro své děti rodiče a dbají přitom i majetkových poměrů, není však doloženo, že by takto vzniká manželství byla výrazně nešťastnější než kterákoli jiná.

Výchova

Tradiční hobití výchova je poměrně přísná a autoritativní. Úcta ke starším a k tradicím tvoří její základní pilíř. Děti si toho mnoho dovolit nemohou, a to ani v dospělosti, kdy jsou nicméně stále povinovány poslušností rodičům i širší rodině.

Puberta je proto u některých z nich občas bouřlivá, leč zpravidla krátká. Někdy se pravda projeví i tak odsouzeníhodnými projevy jako je nezakotvené potloukání se světem v roli jakéhosi dobrodruha. Tím ale na své hobití příbuzné ještě nikdo nikdy dojem neudělal. (Dokonce by se dalo říci, že je pro hobity často snazší prosadit se ve světě, než v rodné vesnici.)

Výuka

Zpravidla umějí číst a psát, a to nejen ve městech. Venkovské písmáctví patří v hobití společnosti k dobrému tónu. Oblíbenou formou je kronikaření či rodopisectví – v zájmu objektivity však musíme poznamenat, že hobití písmáci jsou poněkud soběstřední a do sebe zahledění, takže využít jejich pramenů k hlubšímu pochopení historie světa je dosti zavádějící.

Specifickou logiku (až topologii) trénují a rozvíjejí zejména na bázi zpracování tradičních rodokmenů. Není to snadný obor s ohledem na příbuzenství vykazovaná do n–tého kolene a komplikaci danou adopcemi (neboť o osamělého jedince se zpravidla postará širší rodina).

Ve městech a větších vsích existují jakési sousedské školy, na samotách učí děti rodiče. Většina řemesel se učí přímou zkušeností. Děti jsou do práce zapojovány podle svých fyzických i psychických sil už v raném věku.

Náboženství

Ono je tak trochu otázka, jestli vlastně nějaké hobití náboženství existuje. Pravda je, že některé jejich kánony slušného a spořádaného života mají skoro platnost a závaznost náboženských předpisů a norem. Rovněž nelze přehlédnout, že v jistém uměřeném rozsahu neobyčejně rádi slaví kdeco a koneckonců i nějaké to náboženství může sloužit jako vhodná záminka k oslavě.

V praxi je jejich víra spíše orientována na věci malé a každodenní a splývá s několika základními etickými principy („nepodvedeš bližního svého přehnaně“, „pomůžeš trochu druhému v nouzi“, „nebudeš přehnaně důvěřovat novotám a cizím vůbec“ atp.).

Městské komunity se občas (zpravidla jen navenek – aby měly pokoj) hlásí k nějakému z lidských náboženství. Ze žádného hobita ale svatý muž nebo jurodivý nikdy nebude, na to mají příliš „pozemský“ zdravý základ.

Obřady

Hobiti milují slavnosti a slavnost bez obřadu – to je slavnosti půl. Nejsou líní pečlivě připravit a vyzdobit místnosti, obléci se do svých nejlepších šatů, také hostina je naprosto nezbytnou základní částí.

Velkými slavnostmi jsou svatby, křtiny (to slovo má trochu jiný význam, než pro křesťana, znamená jen oficiální pojmenování a přijetí děťátka komunitou), narozeniny a další podobné příležitosti. Velkou slavností bývají také dožínky, výroční trhy, vinobraní, nový rok…

Hodnoty a etika

Většinou jsou velmi pragmatičtí a oběma nohama pevně na zemi. Významné je pro ně společenství, hobit individualista je jakýmsi paradoxem už sám o sobě.

Vědy

Hobiti pěstují vědy praktické a aplikační (např. ovocnářství, šlechtitelství, písmáctví…). Jejich pojetí vědy je trochu jiné, než lidské - prvořadým cílem není něco nového objevit, z novot má každý hobit hrůzu, spíš systematicky a co nejúplněji zdokumnetovat to známé. Hobotí pojetí systematiky je také „svojské“ a nejlépe jej ilustrují jejich díla rodopisná - nehobit se v tom nevyzná a považuje takové dílo za příšernou zamotanici.

Postoj k magii

Pokud je vůbec zajímá, pak spíše její užitná či užitečná stránka. Pro magično an sich, pro mystickou magii atp. převážně nemají vlohy a ani pochopení. (K čemu ta magie vlastně je? Pole to nepohnojí, jídlo nevyčaruje… Snad jen ty ohňostroje.)

Koníčky

Sběratelství nejrůznějších nepotřebností, pořádání velkolepých oslav. Za „koníčka“ převážně mužského lze považovat posedávání v hospůdce, rozumování o všem možném a pronášení moudrých proslovů – oblíbené jsou zejména reformátorské návrhy na úpravu světa a vesmíru vůbec. Hobitky rády vyšívají, háčkují případně paličkují a pěstují ozdobné květiny.

Velkou zálibou hobitů jsou rodokmeny. Průměrný hobit zná své předky v 5 generacích dozadu, vzdělaný hobit alespoň v 10. Rodokmeny do jisté míry nahrazují dějiny a historické legendy, v hobití kultuře jsou nezastupitelné. (Jinak však historie představuje hlavně historii přítomného dne.)

Jistou formou mužské záliby je umění řečňování – kdykoli, kdekoli, na jakékoli téma a po libovolnou dobu. Neznamená to, že by ho snad druzí poslouchali, ale oceňován je, to ano.

Frflání – též jako projev zdraví a vztahu k pomlouvanému předmětu či osobě.

Zdrobněliny (přesně prokomponovaný systém, leč naprosto nepopsatelný zvenku) – dohání k šílenství ty jazykové skupiny, které jich nepoužívají.

Vztah k jiným rasám

Každý ať si žije, jak chce, pokud je tím ovšem neomezuje, nenutí je, aby se měnili a činí tak pokud možno daleko od jejich domovů. Nejsou však – alespoň v určitém přechodném životním období prosti zvědavosti a „hladu“ po exotice vzdálených krajů či odlišných ras. Obvykle si tak stejně jenom potvrzují, že ten jejich způsob života je nejlepší. (Takové divnosti jako magie? Pch!)

Cestování

Normální hobit cestuje dvakrát do roka na výroční trh do nejbližšího městečka. Dál nikdy nebyl a je na to hrdý. Určitou výjimkou jsou samozřejmě obchodníci, ale ani ti nejsou velkými světoběžníky.

Navíc hobiti nejsou samotáři, málokdy se vydávají někam sami, mimo svou komunitu. Osamělý hobit na cestách – to je velká výjimka. Obvykle je to někdo, kdo se nepohodl se svým okolím, například mladík, co se do krve pohádal s rodiči, nebo kterému se milá provdala za jiného…

Málokterý hobit, pokud už se dal na dráhu dobrodruha, na ní zůstane dlouhodobě. Pokud přežije, vrátí se ke svému společenství, dlouho bez něj nevydrží, (dokonce i na těch cestách se rád druží a když už nemá sobě rovného hobita, vezme za účelem družení se v nejhorším za vděk i takovým barbarem, elfem či jiným individuem…)

 Zpět na Dračí doupě/Rasy

 Nahoru     Zavřít okno