Sedmero

Pseudofantasy mikropovídka

Ostrý zákrut vlevo. Prudké klesání. Zabrzdit a už pevně sedím. Sedím a rozhlížím se. Hledám. Hledám Neživé.

Ne, že bych se občas nepustil do křížku i s Živými, ale to se jen tak přátelsky škorpíme. Vždyť jsou vlastně moji příbuzní. Zato Neživí – Neživí jsou můj osud. Máme velké poslání, moji bratři a já, chránit Živé před Neživými. Nebýt nás, Neživých by rychle přibývalo. Brzy by jich bylo víc, než nás, Živých. Zlo, které šíří, by brzy zamořilo celý svět. To zlo, které dokáže změnit Živého v Neživého…

Koutkem oka registruji tmavý záblesk. Signál! Okamžitě do vzduchu. Strmě stoupám, zachycuji směr. Z levé i pravé strany se ke mně připojují bratři. Druhý, Čtvrtý, Šestý… Jsme všichni. Sedmero.

Nabíráme výšku. V mírně rozevřené formaci se řítíme za Prvním, který nás vede. Les pod námi řídne, mění se v otevřenou krajinu s hájky a remízky. Za jedním z nich už vidíme Neživého. Střemhlavým klesáním, každý z jiné strany, nalétáváme na cíl. Nepotřebujeme se domlouvat. Po stovkách opakování nám ten manévr dávno přešel do krve. Útočíme. Neživý se nebrání.

Neživí se vlastně nikdy nebrání. Naším nepřítelem je čas. Nemrtvý musí být zlikvidován co nejrychleji, dřív, než začne šířit zlo. Než přibudou další a další. I tato práce je záhy hotova. Další vítězné kolo v našem nikdy nekončícím boji…

Jen pár kostiček a chuchvalců srsti zbylo na místě, kde ještě před chvílí leželo tělo pošlého králíka. Sedmero krkavců zmizelo někde nad lesem.

Jirka, 15.10.2005