Prokletý zámek

„Princi! Princi, kde jste?“ výkřik lovčího protrhnul zelené ticho lesa a vyplašil bažanta na palouku. Bažant zamával křídly a poodletěl mimo dostřel. Princ zklamaně sklonil luk.

„Princi, tak tady jste!“ Lovčí byl očividně potěšen.

„Nic jsem kvůli tobě netrefil,“ vyčetl mu princ rozzlobeně, „Co se děje?“

„Musíme se vrátit. Jednak je pozdě a navíc jsme moc blízko,“ lovčí pokynul hlavou směrem k jihu, „toho zatraceného zámku. Vždyť víte.“

Princ nevěděl. A o to víc toužil to zakázané místo navštívit.

Náhle však jeho pozornost upoutal pohyb. Na paseku vyšel srnec a začal se pást. Princ namířil luk a vystřelil. Šíp zvíře pouze zranil. Nedbaje protestů lovčího princ se rozjel se za raněným zvířetem.

Ani nepostřehnul jak, ale ztratil orientaci a po srnci ani stopa. Narazil na nepoužívanou stezku a rozhodl se po mí vydat. Cesta ho vyvedla k podivné opuštěné zpustlé budově, snad kdysi zámku.

Náhle pochopil, kde se nachází. Prozradila mu to pochmurná mechem obrostlá fontána, napůl ztrouchnivělá vrata, opuštěné věže sloužící za obydlí jen hejnům vran i to, že jeho kůň odmítl jít dál.

Tohle tedy byl onen prokletý zámek. To místo nahánělo strach, působilo na člověka špatně. Princ byl odvážný, ale i tak se cítil dost nervózně, přesto však toužil ten zámek prozkoumat. Dilema za něj vyřešil jeho kůň. Statný vraník, který ho nesl do mnoha soubojů, nevydržel ponurou atmosféru, splašil se a utekl.

* * *

Hrad princova otce se jako každý večer zahalil do tmy, přerušované pouze světly pochodní na hlavních chodbách a svícnů v komnatách. Jeden svícen stál i ve věžní komnatě starého kronikáře a astrologa Sinderia. Svícen stál na kraji stolu, dost daleko, aby nemohl poničit listiny, které Sinderius studoval. Jeho práci přerušilo zaklepání na dveře.

„Račte dál princi,“ řekl astrolog, aniž by se podivil, jak se princ unikl z domácího vězení. Věděl, že princ Richard je ve svých devatenácti letech netrpělivý a tvrdohlavý a máloco jej odradí od jeho cíle. Princ vešel a posadil se naproti astrologovi.

„Nemohu popřít, že jsem vaši návštěvu očekával,“ Sinderius ani nezvedl hlavu od listin, „co potřebujete vědět?“

„Co je s tím zámkem? Co se tam stalo? Proč mne tam otec nechce pustit a proč mně uložil domácí vězení, když se dozvěděl, že jsem tam byl?“ vychrlil princ proud otázek.

„Neměli bychom porušovat rozkazy vašeho otce, princi, to za prvé. Za druhé neznám všechny odpovědi. Nikdo žijící nezná všechny odpovědi.“

„Ano, ale víš o tom dost. Určitě jsi se na náš rozhovor začal připravovat, jakmile se ti doneslo o mém výletu.“

„Máte pravdu. Pohleďte laskavě na tuto listinu,“ podal mu svou práci a opatrně posunul svícen, „je to list kroniky z doby, kdy se to stalo. Váš otec byl tehdy ještě mladší než vy, ale povahy byl stejně výbojné. Zamiloval se do dcery kněžny žijící na tom zámku. Leč nebyl jediným nápadníkem. Též čaroději Naveronovi se ta kráska zalíbila. Čaroděj byl povahy prchlivé a když byl odmítnut, rozčílil se a začaroval celý zámek. Vykřiknul prý něco o tom, že tenhle svět už nikdy neuvidí. Kněžna i s dcerou zmizely a ze zámku se stalo prapodivné místo, které všechny odpuzuje a dokonce míli od něj žádné zvíře nežije.“

„To není možné,“ odporoval až do této chvíle pozorně naslouchající princ, „Dostal jsem tam při pronásledování srnce.“

„V tom případě to nejspíš nebyl obyčejný srnec.“

„To je velmi pravděpodobné,“ přiznal princ. Nebylo mu příliš po vůli, že Sinderius měl jako obvykle ve všem pravdu, ale už si začínal zvykat.

„Mám tu jejich portréty, jestli se chcete podívat.“

Podal mu dvě miniatury. Na první byla zobrazena důstojně vypadající zelenooká žena, s dlouhými černými vlasy, umně vyčesanými do vysokého uzlu. Tmavozelené šaty s jemnou výšivkou ji korespondovaly se stříbrnými náušnicemi.

Z druhého obrázku se usmívala mladá dívka. Nebyla přímo ideálem krásy, daly se na ní najít drobné chyby, ale především působila velmi živě a sympaticky. Milý upřímný úsměv, nebesky modré oči, a hnědé vlasy kaskádovitě padající na ramena. Tmavomodré šaty, které měla na obrázku, dávaly vyniknout její postavě.

„Princi?“

Princ pohledem na přesýpací hodiny zjistil, že uplynulo už příliš mnoho času.

„Měl bych už jít.“

Astrolog přikývl a s letmým úsměvem pohlédl na obrázky ležící na stole před princem.

„Můžete si je vzít. Vidím, že se zařadíte mezi těch několik odvážlivců, kteří se vydali zámek prozkoumat. V tom případě vám přeji mnoho štěstí, princi. Ti před vámi se totiž nevrátili.“

„Já se ničeho nezaleknu. Na mě si žádný čaroděj nepřijde, ani kdyby si vzal na pomoc vojsko draků,“ odvětil hrdě princ, rozloučil se s astrologem a potichu vyšel z komnaty, aby se nenápadně vplížil do svých komnat.

Astrolog ještě chvíli zůstal pohroužen v myšlenkách a pak jen pro sebe s lehkým úsměvem poznamenal: „Ostatní možná neměli takovou motivaci.“

I on si pamatoval krásnou a moudrou kněžnu Lillianu a její dceru, která bývala opěvována v mnoha písních. Kdysi.

Sinderius vstal a rozžehl nové svíčky. Rozhodnut, že tuto noc už nemá cenu promarnit spánkem, začal hledat v knihovně cokoliv, co by princi mohlo pomoci.

* * *

Princ nemohl spát. Slova starého kronikáře, za nímž si navykl chodit kdykoliv, když něco potřeboval objasnit, mu stále zněla v hlavě a mizela ustupujíc před usmívajícím se portrétem modrooké dívky.

Ani neznám její jméno, pomyslel si a propadl se do podivných snů.

Zase pronásledoval raněného srnce. Cítil jak les kolem něj tichne a stává se nepřátelským a zvláštně jiným. Náhle se ocitl před siluetou zámku. Raněný srnec postávající před branou se otočil a podíval se na něj zářivě modrýma očima. A najednou to nebyl srnec, ale dívka, kterou tak dobře znal, ačkoliv ji předtím nikdy nespatřil. Podávala nu jeho šíp. „Přijď“ bylo napsáno na jeho opeření. „Přijď“ zakrákaly vrány na věžích a snesly se kolem dívky, aby ji odnesly pryč. Ne! Princ tomu chtěl zabránit, ale zahlédl už jen záblesk podivného medailonku na jejím hrdle. Záblesk? Vždyť přece slunce je za mraky. Vzhlédl k nebi a…

A probudil se.

* * *

Král vrazil do komnaty a vyrušil Sinderia z práce. Zbytky svíček a listiny všude po stole dávaly najevo, že astrolog má za sebou namáhavou noc.

„Vaše Veličenstvo,“ uklonil se astrolog, „čemu vděčím za vaši návštěvu? Je to pro mě veliká čest. Odpusťte mi prosím ten nepořádek tady…“

Král nařídil svému doprovodu, aby zůstal na chodbě, zavřel dveře a vážně na Sinderia pohlédl.

„Ty víš, proč jsem přišel.“

„Vaše Veličenstvo, netuším, o čem mluvíte.“

„Princ asi před hodinou utekl z hradu a míří na…,“ odmlčel se na chvíli, „…na to prokleté místo a já chci vědět, jakou má šanci, že se v pořádku vrátí!“

„Princ je velmi odvážný a moudrý mladý muž, opravdu nevím o ničem, čeho by se zalekl, nebo co by ho mohlo ohrozit.“

„Jenomže proti temným silám nemusí mít žádnou šanci! Proč by se měl zrovna on vrátit, když tolik před ním už nikdy nikdo neviděl? Ty přece víš, o co se jedná, ty jsi tam přece tehdy byl! Tak teď chci, abys vymyslel, jak mu pomoci.“

* * *

Princ se ohlédl a spokojeně konstatoval, že se mu podařilo utéct. Po chvíli jízdy ho neklid koně upozornil, že se blíží svému cíli. Poplácal koně po šíji, vyndal si svoje věci ze sedlových brašen a poslal ho zpátky. Stejně by se mu tu nelíbilo.

Princ vzal svoje věci a vydal se přes nádvoří směrem ke kdysi určitě působivé hlavní budově. Jeho kroky byly jediným zvukem v celém zámku a kromě mnoha vran hnízdících na věži byl asi i jediným živým tvorem tady. V tom jeho pozornost upoutal záblesk z vraního hnízda. Jedna vrána se vznesla a vypadalo to, že něco nese. Princ z náhlého popudu vzal luk a založil šíp, zamířil a vystřelil. K jeho nohám spadla veliká černá vrána, která měla kolem nožky omotaný zlatý řetízek s medailonkem. Pověsil si ho na krk a vstoupil do budovy.

* * *

Na krajinu se snášel soumrak. Princ strávil celý den prozkoumáváním zámku, tedy spíše ruin bývalého zámku, nenašel vůbec nic, co by mu pomohlo. Trosky hodovní síně, obytné křídlo, do kterého zatékalo, věž se zavaleným vchodem, knihovna s rozpadajícími se knihami a svitky, prázdná pokladnice, obrazárna pod nánosy pavučin, všechno vypadalo prázdně a mrtvě. Byl tady asi jediným živým tvorem, nepočítaje hejna vran, která se tu bůhvíproč zdržovala.

* * *

„Našli Richardova koně.“

„To nic neznamená, vaše Veličenstvo. Nejspíš mu utekl nebo ho sám pustil.“

„Co vlastně víme o tom místě?“

„Podle mých informací tam vlivem Naveronova kouzla došlo ke změně okolního prostředí, protože v okruhu zámku se zvířata plaší a na člověka padá zvláštní tíseň. Několik dobrodruhů se tam vydalo, ale nikdo neví, co se s nimi stalo. Možná je napadly nějaké zlé síly.“

„O to se nebojím. Richard se uměl vždycky dobře ohánět mečem.“

* * *

Slunce už zapadlo, ale princ neusínal. Ačkoliv se cítil unavený, nechtěl zůstat nechráněný na tomto místě. Pohlédl do kouta. Zdálo se mu, že stínů přibylo. A jakoby zhmotněly a přijaly tvar podivných tvorů.

Princ v poslední chvíli vytáhl meč a odrazil jejich útok. Přeťal jednoho stínového tvora v půlce a odrazil dalšího. Uhnul třetímu a probodnul další přízrak. Jenže po jeho ranách nebylo ani památky. Jeden stín se mu už sápal po krku, když tu náhle zapulzoval medailonek, na který už zapomněl. V ten moment se stíny stáhly k útěku. Princ vzal medailonek do ruky a roztočil ho na řetízku jako prak. S ním v jedné ruce a s mečem v druhé se vrhnul za stíny a pronásledoval je, dokud se mu v temných chodbách neztratily. Tehdy si uvědomil, že si nevzal pochodeň, a tak došel do nejbližší místnosti. Podle děr ve střeše a regálů s pavučinami poznal knihovnu. Vylovil z kapsy křesadlo a hodlal zapálit nějaké svíčky, když se zčistajasna zablesklo a v místnosti se zjevila postava. Princ si prohlédl příchozího a podle jakési rozmazanosti obrysů a žáru v jeho očích určil, že se jedná o čaroděje Naverona. Jinak vypadal jako normální vysoký muž s uhlově černými vlasy a dlouhým tmavým vousem.

„Vidím, že jsi překonal mé strážce. Jistě s něčí pomocí, sám bys na to nestačil.“

Princ nenápadně schoval medailonek.

„Proč myslíš?“

„Nejsi v takovém postavení, abys mi mohl pokládat otázky. Pánem tohoto zámku jsem já. Rozhodl ses rozšířit řady odvážlivců, kteří tu našli smrt před tebou. Bylo to tvoje rozhodnutí. Já ale nejsem bezcitný, a tak ti dám šanci. Splň tři úkoly, které ti zadám, a budeš moci odejít.“

„A když je nesplním? Nebo se mi nebude chtít?“

Čaroděj se jen zle pousmál a vyslal proti princi proud nazelenalého světla. Princ byl na něco takového připravený a uskočil za skříň s knihami. Stůl, u kterého před okamžikem stál, se změnil v hromádku prachu.

„Pak tě proměním v kámen v zahradě.“

„Jaký je tedy tvůj první úkol?“

„Snadný. Přemísti fontánu z prvního nádvoří na druhé. Do západu slunce.“

Čaroděj zmizel a zbyla po něm jen hromádka popela, do které princ s opovržením plivnul.

* * *

Přes noc se nic nestalo. Přízraky se buď bály neznámé moci přívěsku, nebo jim čaroděj nařídil, ať jsou v klidu.

Princ se vzbudil s nejasným pocitem, že se mu zdálo něco důležitého, ale nemohl si vybavit, co to bylo a čeho se to týkalo. Zatřásl hlavou, aby se zbavil nežádoucích myšlenek a připravil se na svůj úkol.

Několikrát obešel fontánu kolem dokola. Představovala půvabnou ženu držící nádobu, ze které měla vytékat voda. Ale socha byla obrostlá mechem, voda netekla a mísa byla plná spadaného listí. Bylo nad slunce jasné, že na pohnutí sochou by potřeboval sílu alespoň páru tažných koní, sám by ji nezvládl ani vytrhnout ze základů. Princ se však nehodlal vzdávat. Vydal se tedy do zámku poohlédnout se po nějakém nářadí.

* * *

„Co pro něj můžeme udělat?“

„To záleží na situaci, ve které se nachází, vaše Veličenstvo.“

„Tak něco vymysli, Sinderie.“

Stařec se zamyslel a pravil: „Slyšel jsem, že na zámku bývala obsáhlá knihovna. Někteří lidé tvrdí, že čaroděj Naveron si kněžny všimnul kvůli jejím magickým znalostem. Mohl bych se pokusit, něco zjistit. Princ by se mohl v knihovně možná dozvědět více.“

„Princ je muž a správný muž se ohání mečem, ne knihou!“ přerušil jeho výklad král.

„Jistě máte pravdu, veličenstvo, nicméně myslím, že princ není v bezprostředním ohrožení života a třeba by se zde mohly najít potřebné prostředky.“

„Dávám ti volnost rozhodnutí, smíš využít,“ rozhlédl se po místnosti, „své magické síly a cokoliv požádáš, sluhové ti donesou. Ale něco udělej! Já ti nařizuji, abys princi pomohl všemi možnými prostředky.“

Sinderius chápal královo rozhořčení pramenící z jeho obav o syna, a proto uctivě sklonil hlavu a prohlásil: „Přísahám, vaše Veličenstvo, že podniknu vše, co bude v mých silách.“

* * *

Princ ucítil lehký pohyb na hrudi. Sáhnul na to místo a v ruce ucítil známý dotyk medailonku. V ruce mu téměř poskakoval, jako by byl přitahován silným magnetem. Princ se rozhodl jít směrem, který mu medailonek ukazoval, ale zůstával obezřetný. Netušil, čemu má v tomto podivném místě důvěřovat.

Medailonek, ho zavedl do místnosti, ve které se potkal s čarodějem. Na denním světle vypadala velmi zpustošená. Polámané regály se místy sesypaly na hromadu, z knih vypadávaly stránky a kroužily po místnosti jako poranění ptáci a na stěnách rostly mechy a lišejníky. Princ překročil hromádku prachu a došel až k zadní části místnosti k malému čtecímu pultíku, který byl až neobvykle mohutný. Princ se jen usmál, z hradu svého otce znal mnohem lepší skrýše. Chvíli přemýšlel, jak tajnou zásuvku otevřít, ale dřevo bylo v tak špatném stavu, že se dalo snadno rozlomit. Uvnitř byla prastará kniha. Medailonek v princově ruce se přestal vzpouzet, a naprosto poklidně visel na řetízku, jako by nikdy nic jiného nedělal. Princ zvědavě prolistoval knihu. Vazbou mu připomínala knihy, které přechovával ve své komnatě kronikář Sinderius. Chtěl v ní zalistovat, ale ona se sama otevřela na stránce s názvem „Kterak předměty neživé z místa na místo přesunouti“. Princ si podrobně prostudoval instrukce a pak knihu zaklapl a rozhlédl se po místnosti. Jeho pozornost upoutala vrána, která si sedla na okenní parapet. Zdálo se mu, že bledne, a opravdu najednou z ní byla šedá vrána, která stále více bělala.

„Princi,“ promluvila na něj podivně změněným Sinderiovým hlasem, „posílám svého posla. Král se svými muži se pokusil do zámku dostat, ale vůbec ho nenašli. Je ve vašem zájmu prostudovat knihovnu. Mohl byste zde najít způsob jak čaroděje Naverona zničit. Pokud byste…“ vrána se z bílé měnila v průhlednou a její hlas stále slábl.

„…pozůstatky magie…“ už byly slyšet jen útržky vět. K mizící vráně se začaly slétat skutečné vrány a pod nárazy jejich křídel se rozplynula zcela.

Princ se je pokusil rozehnat a pak se věnoval přípravě kouzla. Potřeboval předmět, který byl změněn magií. Rozhodl se pro popel ze stolku. Nabral ho do lahvičky a vydal se na nádvoří ke kašně. Vrány se zvedly a vzlétly za ním.

Na nádvoří začal s přípravou kouzla. Jakmile však vysypal popel před kašnu, vrány začaly mávat křídly a rozvířily ho do všech světových stran. Několikrát zaklel a pak nasypal popel do úst sochy. Připadalo mu, že je to bezpečné místo. V tom se socha pohnula, zavířila závojem z břečťanu a všechny vrány se rozlétly.

„Kouzlo za chvíli vyprchá,“ oznámila překvapenému princi, „co si žádáš?“

„Přesunout kašnu na druhé nádvoří,“ řekl princ, „ale jak - “

„Teď není čas,“ přerušila ho socha a zmizela.

Princ běžel na druhé nádvoří. Kašna tam stála ve stejné podobě, pouze mech zakrývající tvář sochy zmizel.

„Přeji ti úspěch,“ zašeptala socha a strnula.

Princ byl událostmi zaskočen, o tomhle se v knize nepsalo. Prohlédl si kašnu znovu. Uvědomil si, že socha představuje stejnou ženu, jakou už jednou viděl na obraze, byla to kněžna Lilliana. Ale na obraze neměla tak smutné oči.

* * *

Den se chýlil ke svému konci.

Princ seděl opřen o stěnu a večeřel ze svých zásob. Předpokládal, že slunce už pomalu zapadá, ale zde nebylo žádné slunce vidět.

„Vidím, že jsi svůj úkol splnil,“ pravil čaroděj a vystoupil ze stěny.

„Pochyboval jste snad, zda králův syn splní zadaný úkol?“

„Ne, doufal jsem, že zábava bude pokračovat.“

Princ přesto cítil jeho nespokojenost, špatně maskovanou úsměvem.

„Zítra vstup do věže a najdi mi tam stříbrný prsten, který jsem kdysi ztratil.“

„Jak poznám, že je to opravdu ten váš? Vrány tam mohly nanosit spousty ozdobných předmětů.“

„Dám ti nákres.“

V ruce se mu objevila část kresby představující dívčí ruku. Na prsteníčku měla stříbrný prsten s drobným kvítkem.

„Zítra si pro něj v tuto hodinu přijdu.“

„Budete ho mít.“

* * *

Noc byla temná, ani měsíc nevykouknul zpoza mraků, ale Sinderius se neodvažoval usnout. Cítil přítomnost cizího vědomí, cizí magie, která se už od západu slunce snažila proniknout do hradu. Kdysi dávno by ji Sinderius dokázal zapudit, ale nyní pochopil, že je už starý, a tato síla je na něj příliš mocná. Ucítil příval energie razící si cestu do jeho mysli.

Sinderie!

Pane?

Spusť štít, potřebuji s tebou mluvit.

Jistě, pane.

„No, konečně. Co si myslíš, jak to, že jsi mne nepoznal?“

„Promiňte, pane, zde utíká čas mnohem rychleji. Je to už tolik let, co jsem byl u Vás ve službě.“

Čaroděj Naveron si Sinderia přeměřil pohledem.

„Mentální obrana ti jde stále dobře.“

„Je to pro mne nesmírná čest, slyšet to od Vás.“

„Přestaň s tím a poslouchej, co od tebe potřebuji.“

* * *

Princ se marně snažil přemoci spánek. Medailonek si držel v ruce připraven na neočekávanou noční návštěvu. Po zkušenosti z minulé noci nedůvěřoval žádným stínům, ani ničemu jinému na tomto místě.

Propadal se do zmatených snů o bloudění v temných chodbách, kde poletovaly vrány.

„Počkej!“ zakřičel, poněvadž se nemohl zbavit pocitu, že za někým pospíchá.

Zčistajasna se před ním objevila dívka z minulého snu. Zatajil se mu dech nad její krásou a srdce se mu rozbušilo tak prudce, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Usmála se na něj, chytila ho za ruku a vedla dlouhou chodbou kamsi do neznáma. Princ si přál, aby tento okamžik trval celou věčnost, nezáleželo mu na tom, kam jdou, chtěl kráčet vedle ní napořád.

Ukazovala na dlaždice, po kterých šlapala a na stěny. Najednou se zmateně rozhlédla a zmizela. Pak se objevila opět, ale princ vycítil, že se nějak změnila.

„Musíš najít ten prsten,“ vykřikla zoufale a znovu zmizela.

Zmatený princ se probudil, avšak shledal, že je ještě hluboká noc. Propadl se do hlubokého bezesného spánku.

* * *

„Jak mi vysvětlíš své tehdejší selhání?“

„Kněžna disponovala zvláštní starou magií, což nikdo nevěděl. Když jsem tam byl na výzvědách, nezaslechl jsem o tom ani zmínku.“

„Takže, když jsem začal zámek přesouvat, tak jsi zmizel.“

„Byla to chyba, mistře, ale zpanikařil jsem.“

„Ty víš, že ti nevěřím,“ konstatoval chladně Naveron.

Sinderius se zachvěl.

„Přesvědčím Vás o své spolehlivosti, já…“

„Nemáš ani jinou možnost. Pokud tak neučiníš, tvoje bídná lidská existence skončí.“

Sinderius ucítil, jak na něj dolehlo prokletí. Naveronovy kletby neuměl nikdo odvrátit.“

* * *

Kalné ráno uvítalo prince pouze křikem vran, který se zdál v tom mrtvolném tichu podivně hlasitý. Zmocnil se ho prapodivný pocit strachu, nic se mu na tomto prokletém místě nelíbilo, očekával nebezpečí v každém koutě, a když vyšel na nádvoří, připadal si zoufale zranitelný. Věž se nad ním tyčila v celém svém pochmurném rozpadu. Kdysi to musela být krásná stavba, nyní však stěží rozeznával torza soch kolem vchodu. Na liduprázdném ochozu hnízdily vrány, snad i ony plnily úlohu trubačů, když vítaly poutníky svým křikem. Křikem, který rozhodně nevěstil nic dobrého.

Opřel se do polorozpadlých dveří a vstoupil. Ve všeobecném úpadku a zkáze se nápadně vyjímala malá černá a kupodivu zachovalá dvířka vprostřed podlahy, vedoucí zjevně do podzemí. Vypáčil je a cítil, jak se mu medailonek na hrudi zachvěl.

Ocitl se v podzemní chodbě osvětlené podivným bledým světlem, které rozhodně nebylo přirozeného původu. Nelíbilo se mu to a raději si zapálil pochodeň. V jejím světle si povšimnul, že některé dlaždice změnily barvu. Sklonil se, aby si je prohlédnul blíže. Pod jeho dotykem se jedna z nich nepatrně zasunula a těsně nad jeho skloněnou hlavou prolétla šipka. Opatrně prozkoumal další dlaždice a vydal se obezřetně vpřed. Z hlavní chodby vybíhaly chodby postraní, které ovšem nebyly osvětleny. Začal si dělat značky na stěny. Znenadání se prudce zachvěl jeho medailonek a princ ucítil zápach hřbitovní hlíny. Stačil se jen tak tak otočit, aby odrazil útok šavlí zezadu. Prince však nejvíc překvapil vzhled útočníka. Zlověstný škleb kostlivce, který zacházel se zbraní vskutku mistrně, ho na chvíli zarazil. Ucouvl. Šipka se s téměř neslyšným hvízdnutím zabodla do kostlivcova ramene. Sotva si toho ani povšiml a vedl rychlý výpad na princův bok. Princ ho odrazil, ale byl donucen couvat. Neviděl, kam šlape, pár šipek opět prolétlo kolem, aniž by však zranily kohokoli z bojujících. Princi se konečně povedlo zaujmout lepší postavení a usekl kostlivci zápěstí i se šavlí. Šavle zazvonila na dlaždicích a princi se do paže zabodla šipka. K jeho hrůze se z useknutého kostlivého zápěstí stal další kostlivec se šavlí. Princ čelil přesile statečně, ale z každé useknuté končetiny povstal další kostlivec. Jejich lebky se na prince výhrůžně šklebily a v prázdných očních důlcích hořela bledá světélka. Doráželi na prince a on si uvědomil, že co nevidět prolomí jeho obranu. V zoufalství použil pochodně místo meče a s veškerou zuřivostí ji vrazil do pootevřených úst nejbližšího kostlivce. K jeho překvapení vzplály všechny lebky jasným plamenem a kostliví bojovníci se roztříštili na tisíce malých úlomků. Princ se v poslední chvíli stačil přikrčit a kousíčky kostí, ostré jako břitva ho většinou minuly anebo se zasekly do jeho šatů či štítu. Princ, vyčerpán z boje, s námahou vstal a neuměle si obvázal krvácející rány. Přišel o pochodeň a vyhýbat se nášlapným dlaždicím teď bylo mnohem obtížnější.

„Už jen kousek.“

Dívčin hlas se ozýval z postraní chodby.

„Jsi statečný, teď už to nesmíš vzdát. Pojď za mnou.“

Princi její hlas připadal jako rajská hudba. Medailonek mu pulzoval na hrudi. Sevřel v ruce meč a vstoupil do chodby.

„Teď už budeme skoro u cíle,“ konejšila ho.

Princ cítil, jak mu síly ubývají s krví prosakující přes obvazy. Medailonek pulzoval stále rychleji, vzduch se dýchal hůř a hůř a všechno kolem se točilo.

„Zastavme na chvíli.“

„Ne, teď ne, teď už zbývá jen kousek!“

Tu naléhavost v jejím hlase už přece někdy slyšel. Kdy to bylo? Kdy to jen bylo?

„Pojď!“

Vzpomněl si na dnešní sen. Tohle byla jiná dívka, než ta z předešlého dne.

„Usměj se na mě,“ poprosil ji.

„Pojď,“ opakovala, jako by ho neslyšela.

Sebral ze země kámen a hodil ho dál chodbou. Pár sáhů se kutálel a pak ho pohltila stěna ohně, který z ničeho nic vyšlehl z podlahy. Horko ještě zesílilo.

„Co jsi zač?“ zakřičel na přízrak dívky, ten však zmizel. Princ se vrátil na hlavní chodbu a vyčerpán se opřel o stěnu. Poté usedl, ale meč do pochvy nevrátil.

* * *

Netušil, kolik cesty mu ještě zbývá, ale cítil se odpočatější a nehodlal se vzdát a vydat se zpátky. Povšiml si, že nášlapných dlaždic ubývá a přízračné světlo se jasní. Chodba vyústila do kruhové místnosti, ve které se nacházel malý stolek uprostřed a na něm položená skříňka. Princ si nedůvěřivě prohlédl vstup do místnosti, ale neodhalil žádnou past. Přesto, když vstupoval dovnitř, zdálo se mu, jako by ho nějaká neviditelná síla prostoupila skrz na skrz, ale ten pocit ihned přešel. Přistoupil ke skříňce. Nebyla zamčená a šla otevřít velmi snadno. Spočíval v ní prsten, který mu čaroděj ukázal. Vzal jej do ruky, překvapen, že to šlo tak snadno. Vzpomněl si na přízrak dívky, který se ho pokusil svést z cesty.

Proč to udělala? Předtím mu přece pomáhala.

„Princi,“ ozvalo se za ním. Stála tam dívka z jeho snů, dívka, která se ho pokusila před chvílí zabít, a usmívala se na něj.

Tasil meč a schoval prsten do kapsy.

„Co chceš?“

Udiveně se na něj podívala. „Chci ti pomoc. Prosím, nedávej ten prsten čaroději.“

„Mám porušit slovo následníka trůnu, které jsem dal?“

„Věř mi, prosím. Prsten sem kdysi ukryla moje matka a rozprostřela kolem kouzla, která zajišťují, že prsten si může vzít jen někdo s dobrým srdcem a bez magických schopností. Ačkoliv vypadá jako výrobek klenotníka, je to ve skutečnosti mocný magický předmět. Vždyť i ty sám, ač nejsi čaroděj, přivolal jsi mne sem svou myšlenkou.“

„Nechtěl jsem tě vidět,“ řekl princ, stále ve střehu.

„Prsten by neudělal nic proti tvé vůli. Věř mi prosím. Čaroděj Naveron se nějak dozvěděl o tomto prstenu, a to byl hlavní důvod, proč sem přišel. Až potom uviděl mne a …“ odmlčela se a přes její spanilou tvář přešel stín, „a učinil z tohoto místa prokletou pustinu. Matka se raději vzdala moci, kterou prsten dává, než aby se ho zmocnil Naveron. Pokud mu prsten doneseš, dokončí své dílo zkázy. Myslíš, že on dohodu dodrží?“

„Zmiz! Nepodařilo se ti zahubit mě cestou, a teď se marně snažíš mne znejistit? Zmiz ty prokletý přízraku, ničemu tady nevěřím!“ vykřikl princ.

Dívka se smutně usmála a zmizela.

Princ vztekle shodil skříňku ze stolku. Rozbila se na spoustu malých kousků.

„Někdo se snaží, abych úkol nedokončil,“ pomyslel si. Ujistil se, že má prsten stále v kapse a vydal se chodbou zpět z podzemí.

* * *

Denní světlo ho téměř oslepilo. Nebe sice bylo stále pošmourné, ale mnohem jasnější než přízračné bledé světlo z podzemních chodeb. Potlačil nutkání zavřít oči. Zpáteční cesta z věže probíhala snadno - až příliš snadno. Cítil, jak se v něm zvedá nenávist vůči tomuto prokletému místu. Odhadoval, že do západu slunce zbývá ještě nějaký čas. Do té doby se toho může stát ještě hodně. Zachvěl se, když si vzpomněl na klamavý přízrak dívky, který ho málem zahubil. Kdo ví, co dalšího tu čeká.

* * *

Knihovna vypadala stále stejně opotřebovaně, ale z nějakého důvodu se v ní cítil bezpečně. Listoval si v knize, kterou včera našel. Opatrně otáčel staré stránky. Zdálo se, jako by kniha od minulého dne zchátrala, téměř se mu rozpadala v ruce. Nejednou ho upoutal jeden odstavec.

* * *

…a známo je o těchto ptácích, že zdržují se v místech, která magií silnou oplývají. Především pak tam, kde čas své brány mění a kde světy se setkávají. Je ovšem nutné dát na ně pozor, protože často magii místa vstřebají, a podle její povahy se chovají. Jsou známy případy, kdy vrány zlé magie plné, na náhodné poutníky se vrhaly, aby je vypudily…

Přímo za okny zakrákala vrána a princ sebou leknutím trhl. Kniha mu vypadla z ruky a listy se rozsypaly po okolí. Vazba knihy se roztrhla a stránky se začaly rozpadat na drobné útržky a text se z nich vytrácel. Se zoufalstvím pozoroval papírové vločky, které se tiše snášely na podlahu. Pochopil, že ztratil jedinou výhodu, kterou měl na čarodějově půdě. Vybavil si text, který ho zaujal. Někde se tu možná nalézá brána do jiného světa. Nyní si nemohl dovolit ztratit ani okamžik. Ujistil se, že má prsten pořád u sebe, vytáhnul ze záňadří medailonek a svěřil mu veškerou svou důvěru.

„Doveď mne k té bráně,“zašeptal.

* * *

Znovu procházel obrazárnou. Portréty honosně oblečených mužů a žen, zátiší zobrazující různé části zámku, vše pokrýval prach a pavučiny. Trhnutí medailonku ho zastavilo před jedním obrazem. Na stolku, pokrytém drahou látkou, spočívaly mapy a svitky. V pozadí byla velmi věrně namalovaná temná chodba. Princ se na něj zamyšleně zahleděl, na celé kompozici se mu něco nezdálo. Stolek byl umístěn příliš ke kraji, jako by bylo možné kolem něj projít. Princ natáhnul k obrazu ruku, ale nezaznamenal žádný odpor, jen jako by kolem rozdílně proudil vzduch. To nebyla iluzivní malba, ale opravdová chodba, pečlivě zamaskovaná. Nadechnul se, sevřel medailonek a vstoupil do chodby.

* * *

Vstoupili do zámku hlavní branou. Sinderius se zachvěl, ne kvůli ponuré atmosféře, ale jak na něho zapůsobil přechod mezi dvěma časy. Brána do druhého světa byla blízko.

„Poslal jsem ho pro Lillianin prsten,“ přerušil ticho Naveron.

„Nemá šanci.“

„V to také doufám. A pokud by náhodou uspěl, tak bych konečně ten prsten získal.“

Naveron se postavil doprostřed dvora. Setmělo se. Zachytil poslední sluneční paprsky ze světa za zámeckou zdí do malého temného krystalu v medailonu, který teď položil na zem a pronesl nad ním pátrací formuli. Krystal zaplál a Sinderius propůjčil Naveronovi část své síly. Kouzlo nepřineslo očekávaný účinek. Princ ani jeho tělo, se neobjevili. Měkké sluneční paprsky z krystalu vybledly a tmu protrhlo Naveronovo zaklení.

„Není mrtvý, ale v tomto světě také není. Nechápu, jak se mohl dostat do druhého světa. Nemá žádné schopnosti!“

„Co chcete dělat, mistře?“ otázal se Sinderius.

„Počkáme si tu na něj.“

* * *

Postupoval vpřed temnou chodbou, osvětlenou jen zvláštní září medailonku. Měl pocit, že se kolem něj někdo pohybuje. Neviděl žádnou konkrétní tvář, jen cítil cizí přítomnost. Chodba kolem něj se rozšířila v jakousi místnost. Spatřil v ní mnoho lidí včetně kněžny a její dcery, ale ona jediná vpadala skutečně. Všichni ostatní byli nezřetelní a působili dojmem, že se co nevidět vytratí.

„Princi,“ vykřikla radostně a vyšla mu vstříc, „dokázal jsi to. Teď budeme vysvobozeni.“

„Nechval dne před večerem, dcero,“ opravila ji kněžna, „boj ještě neskončil. Naveron nás nenechá jen tak odejít, ale slibuji, že se pokusím být nápomocná.“

„Dlužíte mi vysvětlení,“ prohlásil princ, „vysvětlení toho, co se tu děje.“

„Je to dlouhý příběh,“ smutně se pousmála kněžna, „ale máte na něj právo. Budu stručná.

Před dobou velmi dlouhou pro tvůj svět, jsem žila na zámku s dcerou a věnovala jsem se magickým uměním. Nevím, jak se o nás dozvěděl Naveron, ale vyslal k nám svého špeha, aby zjistil něco víc o nás a o mé magii. Později zavítal osobně pod záminkou, že chce požádat o ruku mé dcery. Mnohem víc než o ni, mu šlo o prsten, který nyní ochraňuješ ty. Prsten je mocným magickým artefaktem a v jeho rukou by se stal nebezpečnou zbraní. Proto jsem se rozhodla ukrýt ho v podzemí a zabezpečit tak, aby se ho nemohl zmocnit.“

„Říkala jsem ti to, když jsi mě přivolal do podzemí,“ přerušila ji její dcera.

„Ano, říkala, ale předtím ses mě pokusila zabít.“

„Ne, to jsem nebyla já! Čaroděj musel vyslat přízrak s mou podobou. Pokusila jsem se tě varovat ve snu, ale kouzla, která mě střeží, to nedovolila.“

„A jak ti mám věřit? Jak mám vědět, zda nejsi jen další iluze?“

„Věř svému srdci, princi. Zkus to prosím.“

Něco v jejím hlase mu sebralo ze rtů další obvinění. Obrátil se opět ke kněžně.

„Vskutku dobře jste to vymyslela. Prsten jste ukryla, ale tak, aby Vám ho někdo mohl znovu donést, až budete potřebovat.“

„Křivdíte mi, prsten po právu náleží vám. Jen jsem ho chtěla ukrýt před Naveronem. Kdybych to neudělala, všechny by nás zničil, jak měl původně v plánu. Neunesl odmítnutí mé dcery a ztrátu možnosti získat prsten. Netušil, že ovládám i jiné síly než on, a tak nakonec jen celý zámek přesunul do jiného světa. Nás všechny přemístil sem, kde čas plyne jinak a naše tělesné schránky připoutal do kamenů na zámku. Veškeré zbytky síly jsem spotřebovala na ochranu dcery, ale dokázala jsem ji jen uchránit zakletí v kámen. A nebýt toho, že mi někdo pomohl, nedokázala bych ani to.“

„Říkala jste, že zde čas plyne jinak?“

„Ano, jak jinak bychom mohli nezestárnout?“

„Pak se ovšem musím vrátit. Měl jsem čas na splnění úkolu do západu slunce. Musím dodržet slovo.“

Kněžna se rozesmála. „Vážně si myslíte, že čaroděj s vámi bude hrát poctivě? To lpění na spolehlivosti a cti… připomínáte svého otce.“

„Považujete to snad za špatnou vlastnost?“

„Naopak. Obdivuji to. Veďte nás z našeho vězení, princi Richarde.“

* * *

„Vaše Veličenstvo!“ udýchaný kapitán stráže vyrušil krále z úvah nad Richardovým osudem.

„Vaše Veličenstvo, něco na nás útočí!“

Strach v jeho hlase přiměl krále vyhlédnout z okna. Přesně stopu od hradeb obklopovala hrad masa temnoty, ze které občas vyhlédly kruté červené oči. Tvor podivných tvarů se vrhnul na bránu, ale byl sestřelen lučištníky.

„Okamžitě pošli pro Sinderia.“

„Je mi líto, Vaše Veličenstvo, ale zmizel. Chtěl jsem vám to říct, než přišlo tohle.“

„Všichni bojeschopní muži ať se ozbrojí. Já sám budu velet obraně. Ostatní ať se uchýlí do sklepení pod severní věží, tam je magická ochrana. Musíme hrad udržet do svítání.“

* * *

Ten pocit, když se vracel do zámku, byl tak nepopsatelně zvláštní. Panovalo strašidelné ticho a občas kolem sebe zahlédnul něčí obrysy. Kněžna s dcerou mu však stále byly po boku.

Poté, co vyšli z chodby v obrazárně, zaskočilo ho, jaká je na zámku tma. Netušil, že se zdrželi tak dlouho. Chtěl to říct kněžně, ale všichni kromě kněžniny dcery někam zmizeli. Když vzhlédnul, zjistil, co je příčinou té tmy. Všechna okna byla vyplněna hejny vran. Ptáci posedávali po rámech a zbytcích okenic, nebo jen poletovali na místě, tak jak by to nikdy normální vrána neudělala. Vydal se do hlavního sálu, kde mu vyšel vstříc čaroděj Naveron s nějakým dalším mužem.

„Vítám Vás, princi. Zdá se, že máte trochu potíže s plněním slibů. Slunce zapadlo před dlouhou chvílí.“

„Že zrovna vy pochybujete-“ začal princ, ale zarazil se, když se podíval na čarodějova společníka.

„Sinderie?!“

„Nečekám, že to pochopíte princi,“ prohlásil starý kronikář a potají vyslal část svých sil směrem ke královu hradu.

„Hezky jsme se tu sešli, že?“ zasmál se Naveron a pokračoval, „mám pro Vás malou obchodní nabídku. Vy mi teď odevzdáte prsten, zmizíte a nikdy se nevrátíte. Já si tady mezitím popovídám s kněžnou a ujasníme si pár detailů.“

„Uráží mne vaše přesvědčení, že bych mohl přijmout takovouto nabídku! Utéct z boje a zanechat vám tu ostatní na pospas. Nikdy.“

„Musím Vám oznámit politováníhodnou zprávu, že hrad vašeho otce je obležen armádou mých služebníků, kteří jen čekají na můj povel. Když zůstanete, zničíte nejen sebe, ale i svého otce.“

„Ty prokletý zrádče! Kéž bys nikdy nedošel pokoje,“ obořil se princ na Sinderia.

„Mé slovo platí. Nevydám Vám ani prsten ani tento zámek.“

„Vezmu si je sám,“ odpověděl chladně čaroděj a udělal téměř neznatelný pohyb rukou.

V ten okamžik se všechny vrány zvedly a zaútočily na prince.

* * *

Nejhorší ze všeho bylo čekání. Muži neklidně obcházeli po hradbách a sledovali výhružně vyčkávající stíny kolem hradeb. Světlo pochodní se odráželo od rudých očí a vyceněných zubů. Najednou se stíny začaly stahovat, aby vytvořily prostor pro něco, co přicházelo. K hradu se přibližoval podivný šedavý přízrak. Strážní v něm začali rozeznávat postavu válečníka. Vystřelené šípy jím prolétly bez nejmenšího následku. Strážní vytasili meče a připravili se k obraně, ale k jejich překvapení se přízrak nepokusil bojovat. Pozdravil je zdvižením meče a postavil se k nim do řady. Zanedlouho se stíny za hradbami zvedly a zaútočily.

* * *

Princ odrážel mečem vrány a uhýbal před jejich ostrými zobáky a drápy. Najednou všechny znehybněly a zůstaly viset ve vzduchu jako sochy. Princ se s úžasem vymanil z klubka nejdotěrnějších vran a spatřil kněžnu Lillianu, jak vstupuje do dveří s výrazem hlubokého soustředění. Pak mávla rukou a všichni ptáci padli na zem, kde zůstali ležet.

„Podívejme,“ pronesl chladně čaroděj, „přichází vám zázračná pomoc, princi.“

Vzápětí proti nim vyslal stěnu z ohně. Princ se instinktivně přikrčil a plameny mu spálily jen vlasy a rukáv. O chvilinku později těsně vedle něj udeřil blesk, vyslaný tím prokletým zrádcem Sinderiem. Rozzuřeně se vrhnul na čaroděje. Pokusil se odrazit další blesk čepelí meče. Podařilo se mu to, ale v ruce mu zůstal jen jílec. Odskočil stranou před dalším kouzlem a vytasil dýku. Tím ztratil drahocennou vteřinu a dalšímu kouzlu, které na něj seslal čaroděj zároveň se Sinderiem už nemohl uniknout. Najednou pocítil, jak se mezi něj a čaroděje staví jakýsi neviditelný štít. Věnoval letmý pohled kněžně. Stála i se svou dcerou u zdi sálu, obklopená zářivým fialovým světlem a zaklínala. Poděkoval ji úklonou hlavy a s novým odhodláním se vrhnul na čaroděje. Ten s úsměvem na prince shodil kamennou klenbu.

* * *

Sinderius vnímal dvojím zrakem. Jen těžko se mu dařilo sesílat kletby na prince a kněžnu tak, aby měli šanci jim uniknout. Události u králova hradu vyžadovaly stále větší soustředění. Stíny prorazily bránu a drtily vyděšené vojsko. Nádvoří bylo poseto mrtvolami vojáků a mezi nimi jen pár zabitých stínových netvorů. Jeho přízračný rytíř už několikrát jen těsně odvrátil útok na krále, který statečně vedl obránce. Náhle se obrovský stín opětovně vrhnul na krále a jeho družinu, ale Sinderius se musel zaměřit na děj v sále.

Kamenná klenba, kterou Naveron svrhnul svým kouzlem, se nezadržitelně řítila na prince. Jeho štít to nemohl zvládnout a utéct také nešlo. Kněžna upřela veškeré své síly k princi. Na posílení jeho štítu neměla čas, a tak udělala jediné, co mohlo uspět a nevysát z ní veškerou sílu. Změnila padající klenbu ve vodu. Masa vody byla částečně zachycena štítem, ale i tak vyrazila princi dech a srazila ho na podlahu. V ten moment zasáhlo nesoustředěnou kněžnu Naveronovo kouzlo a odhodilo ji jako bezvládnou loutku. Čaroděj se s triumfálním úsměvem obrátil k princi, který bezvládně ležel na mokré podlaze a lapal po dechu.

„Co tě teď ochrání? Měl jsi utéct, když jsem ti to nabízel.“

Princ se zvednul na nohy a vyrazil s napřaženou dýkou na čaroděje. Nemohl se vyhnout kouzlu, které na něj čaroděj seslal. Princovy pohyby se zpomalily, rysy mu ztvrdly a začal se měnit v kámen.

„Po-moz-“ pokusil se vykřiknout, ale kamenná ústa nedokázala zformulovat slova.

Sinderius věděl, že pokud mu nepomůže teď, nebude mu už pomoci nikdy. Náhle se musel soustředit na své druhé vědomí. Stín prorazil obranu, srazil krále z koně a Sinderiův přízrak pro něj nepředstavoval větší obtíž. Přimáčknul přízrak k zemi a sklonil se ke králi.

Sinderius potichu zaklel. Potřeboval čas! Nemohl být na dvou místech najednou a soustředit se na oba boje. Navíc, jak si musel přiznat, se bál. Bál se Naveronovi kletby, tak jako nikdy v životě.

Kněžnina dcera se v zoufalství vrhla na čaroděje. Ten ji jednoduchým kouzlem odmrštil stranou tak, že zůstala viset ve vzduchu dva metry nad zemí.

„Vyřiď to Sinderie. Omrač ji a tu sochu našeho princátka rozdrť na prach. Tak dělej!“

Sinderius svýma přízračnýma očima zahlédl, jak stín odhodil královo bezvládné tělo. Soustředil veškerou svou sílu na prince.

„Bojíš se ho zabít? Mě by ses bát mě.“

Sinderius pohlédl Naveronovi do očí a pronesl vražedné zaklínadlo. Naveron ho s námahou odvrátil. Otočil se k princově soše, aby dokončil dílo zkázy, ale princ už obživnul a pokračoval v pohybu. Poslední krok a vrazil dýku čaroději přímo do srdce.

* * *

Vše se zdálo být ztraceno. Přízrak rytíře, který jim pomáhal, se rozplynul, král byl mrtev a stínů neubývalo. Kapitán se loučil s životem. Najednou vyšel měsíc zpoza mraků a ozářil prázdné bojiště. Všechny stíny zmizely. Kapitán si promnul oči. Nebýt padlých vojáků a zabitých stínů, byl by řekl, že se mu to zdálo.

* * *

Princ vytáhnul dýku z čarodějova tuhnoucího těla a rozhlédl se po tom zrádci Sinderiovi. Nebyl tu. Místo něj seděla na podlaze malá vrána s šedavým peřím. Pokynula hlavou směrem k princi, kněžně a její dceři a pak se ztratila mezi hejnem vran, které se zvedlo a odlétlo pryč.

Do sálu proniklo rozbitými okny světlo hvězd a dovnitř začali proudit lidé. A sál a celý zámek se měnil a vracel se k své původní okázalosti. Princ se vyčerpaně doklopýtal ke kněžně a posadil se na schody vedle ní.

„Děkuji za pomoc,“ pronesl váhavě.

„Nebyla jsem to jen já, kdo vám pomohl. Ne všechno je tak, jak se zdá.“

„Takže na konci mi pomohl Sinderius a ne vy?“

Zavrtěla hlavou se smutným úsměvem. „Přišla jsem o veškerou svou sílu.“

„Můžu vám dát, ten prsten.“

„Ne, ať raději zůstane v tvých rukách. V jiných rukou by mohl napáchat škodu. Děkuji vám princi. Já i mí poddaní jsme vám zavázáni.“

Poslední větu pronesla nahlas a všichni se před princem uklonili. Včetně její dcery. Princ přišel k ní a vzal její ruku do své.

„Ty se přede mnou neukláněj, má paní.“

„Děkuji ti za vysvobození. Skláním se před tvou statečností a-“

„Bez tvé pomoci bych to nedokázal,“ přerušil ji, „a myslím, že tohle je tvoje.“ Podal jí zlatý medailonek. Zavěsila si ho na krk a princ si všimnul, že neznatelně zapulzoval.

„Ani jsem se nezeptal na tvé jméno,“ řekl a odhrnul jí pramen vlasů z čela.

„Copak tolik záleží na jménu?“ odpověděla s pousmáním.

„Mně ani ne, ale lidé se určitě budou zajímat o jméno budoucí královny.“

Ivča, 17.5.2010, 14.1.2011, 18.5.2011 a 12.8.2011