Hudba

Nastal čas, přátelé, přesně tak, jak jsme se dohodli. Osvobodíme se a použijeme To proti nim, i když je to zničí. Kdysi dávno To objevili, dnes už znají jen falešné napodobeniny.

Říkají tomu … hudba.

 

Diskotéka byla v plném proudu. Zaplněný parket přitahoval pozornost. Jen v rohu sálu seděla dívka a zřejmě se nudila. Náhle se něco stalo. Hudba se změnila. Nyní hudba zněla jakoby z jiného světa. To nebyla jen hudba. To byla samotná podstata hudby.

 

Tančit… Jaký měl život smysl bez tance? Ne, vždyť já nechci tančit, tak proč?

 

Vyběhla z diskotéky směrem k opuštěné části města. Vyhnula se tančícímu davu, který mířil k řece. Snaha uniknout hudbě byla marná. Hudba prostupovala celým městem, vnikala do každé mysli, do každého úkrytu.

Dívka se zadívala ke kopci za městem. „Musím tam!“ vykřikla do prázdné ulice.

 

Tančit, jen tančit, dokud hraje hudba. Tančit, vždyť všechno je jen tanec. Boj, láska, každý den i celý život je jeden dlouhý tanec. Jediné, co se mění, je hudba. A na parketu je stále dost místa.

 

Na kopci se u kraje lesa zastavila a přerývaně oddechovala. I zde byla hudba. V každém lístku, v každé větvičce, v každém květu i v zemi. I vzduch vibroval melodií.

Všechny živly mají svou hudbu, uvědomila si. „Přiznávám porážku.“ Zašeptala a nechala se ovládnout hudbou.

 

Tančit… Mezi stromy až k zapadajícímu slunci… Tančit dál, dál až za hranice života…

 

Kopec končí prudkým srázem a právě tam zapadá slunce. Z kopce se tanečním krokem rozběhla jakási postava jakoby vstříc zapadajícímu slunci… Jak dokázala ještě naposledy udělat piruetu, to nikdo nevěděl.

 

…až za hranice života? A proč ne? Vždyť smrt je jen cesta dál.

A po každé cestě se jde lépe, když hraje hudba.