Čekání

Seděl mezi balvany a čekal. Tiše a bez hnutí. Nad horskou plání kroužil nějaký dravec, opodál se na kameni mihla ještěrka. Ranní větřík vlnil rozkvetlou trávou jako vodní hladinou.

Seděl mezi balvany a čekal. Vteřiny se slévaly do minut, minuty do hodin. Byl trpělivý, byl přeci na číhané. Byl Lovec. Tak čekal. A vzpomínal.

Ten sípot a zalykavý hlas jakoby patřil někomu smrtelně nemocnému. Přitom Vznešený strážce pravé ruky kypěl zdravím. Ovšem kypěl doslova, vlnil se jak kapka rosolu a jeho beztvará tučná tvář se při řeči třásla úsilím. Proč všichni tihle císařovi úředníci vypadají po pár letech stejně, jako žoky sádla? Jen jeden ne, ten nejnebezpečnější.

Lovec přestal sledovat vlnění tuku na Strážcově tváři a soustředil se na obsah jeho slov:

„Nejvyšší vůle milostivě popřál sluchu Vědoucímu. V jeho krystalu a své nekonečné moudrosti našel, co nám všem je skryto.“

Přeloženo z dvorské řeči – ten starý čaroděj něco úspěšně císaři nakukal. Nebo to tak aspoň vypadá, případně císař chce, aby to tak vypadalo, nebo Strážce chce, aby to vypadalo, že to císař chce… Možností je spousta. Vědoucí byl úspěšný intrikán, jinak by dávno nebyl Vědoucím, ale mrtvolou. Jenže čemu a komu císař věří doopravdy, to nevěděl nikdo.

Seděl mezi balvany a čekal. Soustředěně hledal vnitřní klid, aby myšlenkami nevaroval svou kořist. Přesto tušil, že jeho kořist o něm ví, ví víc, než si on umí představit.

Vědoucí jen lehce pozvednul obočí. V tom drobném gestu byla převaha tak zdrcující, že činila všechna slova téměř zbytečná. Stejně nepochopíš nic, říkalo to gesto.

„Jsem jen skromný služebník Nejvyšší vůle, mé nevědomé ruce jen chystají tuš tomu, kdo napíše velkou báseň.“

Starý muž byl dlouhý a hubený, jak se lehce opíral o knihami zavalený stůl, zíral na Lovce shora.

„Velkému úkolu, který je údělem nás všech, porozumí jen ten, kdo je sám dost velký. Ten největší. Na nás ostatních je s pokorou přijmout svou drobnou roli.“

Teď začne mluvit o dědictví, které zavazuje. O Proroctví. Jako obvykle. Ale čaroděj mlčel.

Seděl mezi balvany a čekal. Sledoval mravence, jak spěchají svou stezičkou, jeden zástup tam, druhý zpět. Slunce pomalu stoupalo na své pravidelné dráze a on čekal.

Prastaré proroctví, které formuje celý život. Nebo jen celý císařský palác? Co vlastně utváří život za jeho branami? Po staletí předávaná obava ze záhadné hrozící události, nebo každodenní strach z hladu, závisti souseda, zloby úředníka? Lovec, jako jeden z mála dvořanů, často vyjížděl z bran toho pyšného, do sebe zahleděného města. Chtěl najít ve volné krajině klid, místo toho nalézal jen další otázky. A ztrácel nitky palácových intrik, chyběl ve správný čas za správnými dveřmi. Přesto dosud žil. Jak je to vlastně možné? Nikdy dřív ho nenapadlo o tom přemýšlet.

Seděl mezi balvany a čekal. Na obloze pomalu proplouvaly mraky a měnily svůj tvar v obrazy podivných oblud. Jak vypadá ten, na něhož čeká?

Vždy se cítil osamělý. Ve škole, v palácové službě, kdekoliv. Jen venku, v divokých horách, tam to bylo jiné. Tam se cítil sám, ale ne osamělý. Jen snad trochu prázdný. Cítil v sobě nějaké místo, čekající na zaplnění, a nerozuměl tomu.

Formálně Lovec patřil mezi Dvanáct Zasvěcených, kruh nejvyšších dvořanů. Stýkal se s nimi, jen když musel. Ostatně, ani oni ho rádi neměli. Byl sám a proto nezávislý, uvědomoval si ale, že je nezávislý, protože je sám. V nenávisti dvořanů viděl vždy jen nechuť k někomu, kdo s nimi nehraje jejich hru. Až dnes ho napadlo, zda v jejich odporu není něco hlubšího.

Třeba Strážce pravé ruky. Ten asi samotu bez lidí nesnášel, pro své intriky nutně potřeboval dvorskou společnost. Lovec byl jiný a ostře si svou odlišnost uvědomoval. Nenáviděl dvůr, ale věděl, že jej potřebuje, že není dost silný, aby žil jako obyčejný člověk, sedlák nebo lesák. A styděl se za to sám před sebou.

Seděl mezi balvany a čekal. Necítil chlad země ani žár poledního slunce. Neměl hlad ani žízeň. Cítil jen zvolna uplývající čas.

„Promrháš svůj vzácný dar!“

Tak na něj kdysi křičel starý Mistr s tváří jako zmačkaný pergamen. To když se nedokázal soustředit a poslouchal místo jeho monotónní řeči ptáky za oknem a klapot kopyt ze dvora.

Vzpomínka na učitelovu tvář – jeho jediné pojítko s dětstvím. Rodiče? Neví o nich nic. Jak mu vlastně učitel říkal? Hošíku, když byl hodný. Trdlo a hlupáku, když mu něco nešlo. Má vůbec jméno? Mezi Dvanácti se jména nepoužívala. A věk? Lovec se cítil na vrcholu sil, rozhodně nebyl starý, ale nemohl si vzpomenout na to, zda byl někdy mladý. Mimoděk si představil sám sebe jako naivního mladíčka v intrikami prolezlém císařském městě a musel se té myšlence usmát. Ne, na tomto dvoře, jehož vnější tvář formovalo Proroctví a uvnitř zuřil nemilosrdný boj všech proti všem, nebylo možné být mladý a naivní.

Seděl mezi balvany a čekal. Byl ukryt před zraky zvířat i lidí. Ten, na koho čeká, ho přesto uvidí a on to věděl.

„Mistře, proč nastane Temná bouře? Co to vlastně je?“

„Tak je psáno. Nehřeš pochybnostmi. Proroctví znáš. A pokud neznáš, tak jen proto, že jsi nenapravitelný lenoch.“

„Ale Mistře, umím přece Proroctví zpaměti, jenže nikde se tam neříká, co to je ani kdy přijde. Jen že se máme bát. Ale čeho?“

„Ti, kteří si osvojili různá umění ducha, Proroctví rozumí jinak, než ty. Když se budeš učit, také porozumíš jeho hlouběji skrytým významům.“

„Mistře, vy mu rozumíte? Tak mi to řekněte!“

„Nikdo ze smrtelníků nerozumí úplně. Až přijde ten správný čas a budeš připraven, dozvíš se možná víc a porozumíš víc. Vědění je Moc a neplývá se jím.“

Starý učitel – kde je mu konec. Jednoho dne někam zmizel a odpovědi se Lovec nikdy nedočkal.

Seděl mezi balvany a čekal. Zvedl oči k ptáku vysoko na obloze. To je přece také lovec, také na číhané. Náhle dravec složil křídla a střemhlavým letem se spustil k zemi. Jeden myší život patrně skončil. Jakou kořist loví on?

„…a v Temné bouři zjeví se Netvor a pohltí svět. Jen předurčený Lovec jej může přemoci a ulovit…“ Ty věty omílali před hochem, pozdějším Lovcem, do omrzení. Do neuvěření, protože hoch cítil, že ty věty opakují ze strachu a ne z přesvědčení.

Byl Lovcem jen proto, že kvůli Proroctví dvůr nějakého Lovce potřeboval? Je-li předurčen, sám pozná, jak a koho má lovit. Tak je psáno v Proroctví. Ale co když není! Co když není koho lovit a celá Temná bouře je jen strašlivá záminka, udržující v chodu císařskou mašinerii?

Nevěděl. Vědění je moc a neplýtvá se jím.

Seděl mezi balvany a čekal. Nebe pomalu temnělo a barvilo se do ruda. Vítr zavanul večerním chladem. Mravenčí stezičku zakryl dloužící se stín a mravenci si našli jinou práci. Jen on stále čekal.

Nevěřit Proroctví je zločin. Věří třeba Vědoucí? Lovec pochyboval. Vědoucí ohýbal Proroctví jako kovář žhavé železo, ale čemu doopravdy věří nebo ne, nedokázal Lovec odhadnout. Čaroděj byl příliš složitá osobnost.

Kdysi, dnes to Lovci připadalo jako nekonečně dávno, jej nechal Vědoucí na sebe čekat ve své pracovně. Lovec se považoval za vzdělance, studoval kaligrafii, znal všechny běžné znaky i spoustu starobylých, začal tedy opatrně nahlížet do čarodějových knih. Udiveně zíral na záhadné, drobné a primitivně působící písmo. To snad ani není lidská řeč. Zklamaně vrátil knihu na místo. Vědoucí vstoupil za pár chvil do místnosti a v jeho pohledu byl výsměch. To sis početl, říkaly ty oči.

Naproti tomu Strážce pravé ruky byl v Lovcových očích jen mazaný hlupák. Velitel palácové stráže, v skrytu náčelník tajné policie, z pronásledování pochybovačů tloustnul, ale dokázal ve své vychytralé omezenosti něčemu opravdu věřit?

A ostatní? Lovec si připomněl tu dusnou atmosféru císařského dvora, plnou podezírání, předstírání a skrývání. Čím dál víc se mu do mysli vtírala otázka, co vlastně mezi nimi hledá? Jistě, má také v Proroctví své místo. Je stejně falešné, jako jsou ta ostatní? Nevěděl.

Seděl mezi balvany a čekal. Náhle cítil, že se něco změnilo. Ne na okolních stráních, pomalu mizejících v soumraku. Něco se změnilo v něm. Pojednou měl pocit, že není sám. Že jeho vůle vnímá dotyk jiné vůle. Ne nepřátelské, spíš zvědavé. Kdo jsi? Ptalo se to cosi. Možná ten, kterého tak dlouho hledám.

Ten triumfálně vítězný pohled, kterým ho vyprovázel Strážce pravé ruky z brány, Lovec hned tak nezapomene. Nevracej se, říkal ten pohled, už tu není pro tebe místo. Táhni pryč, zmiz do pustin.

Lovec si pamatoval také výraz Vědoucího a nemohl přijít na to, čím mu připadal tak zvláštní. Až teď ho to napadlo. Vědoucí se, snad poprvé, co ho Lovec znal, netvářil jako někdo, kdo všechno ví. Jeho výraz obsahoval obavy, ale i trochu naděje. Proč asi?

Seděl mezi balvany a čekal. Takhle to přece nemělo být! Jako by se Proroctví naplňovalo a lhalo zároveň. Byl Lovec anebo kořist? Nemyslel už na to. Nemyslel na císaře a jeho dvořany. Celého ho ovládl úžas, jediná myšlenka. Zjevila se vůle z cizího světa. Je sama a hledá podobně osamělého. Hledá – jeho.

Stál mezi balvany se vztaženýma rukama. Přes oblohu se přetáhl stín, temnější a hlubší než nastávající soumrak. Lovec konečně pochopil, na co čeká, na co čeká celý život. Cítil naplnění prázdnoty v sobě samém. Pohlédl stínu vstříc. Spojil svou mysl s tou cizí a přitom tak zvláštně blízkou bytostí. Už dlouho čekám – čekám na tebe. Tak dlouho tě hledám. Pojď, odejdeme spolu někam daleko do nekonečně jiných světů, kde už nebudeme sami.

A tenhle svět? Císař a jeho dvůr? Ten ať žije svou pošetilou iluzi výlučnosti. A ať je po svém spasen nebo zatracen na dalších tisíc let.