Pohádka pravopisná

Rytíř Přibyslav vyzýval nepřítele na brzký souboj. Rychle chytil meč a kuši a dal mu vybrat. „Bídný mrzký tvore, jak se opovažuješ vyzývat mne, kterého všichni nazývají Bijec?“ pitvořil se rytířův nepřítel a posměšně syčel. „I má kobyla se ti vysmívá, ty pyšné vyžle.“ Třpytila se ta pyšná slova Bijci na jazyku, jako by pelyňku sypal. Tak rytíř Výrovec rozdmychával chmýří Přibyslavova hněvu. „Ty olysalá sýkoro, ty klopýtavý hmyze, vypelichaný hlemýždi! Vyberu si své mýtné mečem!“ Chytil protivníka za rameno a smýknul jím jako pytlem písku pod babyku. Vyplašený slepýš urychleně opustil svůj příbytek pod kořeny. Vzduchem se blýsknul tasený meč se sotva slyšitelným zasvištěním.

Přibyslavův panoš Zbyšek sundal ze své kobyly pytel a bystře pohlédl na Výrovce. „Je u nás takový obyčej“, pravil, „že muži neplýtvají slovy a nenechávají čas marně plynout. K čemu ten syrový povyk?“

Přibyslavův meč hbitě zavířil vzduchem a jen těsně minul Výrovcovo lýtko. Výrovec domýšlivě našpulil pysk. „Zpytuj svou mysl, Výrovče! Marně si brousíš zuby na princeznu.“

Čepel se znova mihla vzduchem, jako by tiše zavzlykala. Ze zkřížených mečů se sypaly jiskry a jejich cinkot byl slyšet až ke vzdálenému mlýnu. „Tento boj je můj omyl“ pomyslel si klopýtající Výrovec. „Co nevidět mne to k nevíře hbité vyžle usmýká, pokud se tu nenachomýtnou mí pacholci.“

Vysoký panoš Zbyšek nasucho polykal a napjatě přihlížel boji. „Jestli se nemýlím“, říkal si, „brzy bude Výrovec vzlykat a jeho pýcha zmizí jako myš v díře.“ Náhle za sebou uslyšel Zbyšek kýžený povyk. Sychravým nečasem se blížili chlapi na strakatých kobylách. Dvé jezdců - jeden s blýskavou přilbou a druhdy vyleštěným krznem, druhý ve vydří čepici a jakémsi hábitu aksamitovém. Zřejmě už z dálky uslyšeli svištivý řinkot mečů. „Co je to zde za povyk? Jak to, že já, purkrabí Kamýka, nebyl jsem o ničem vyrozuměn?“ splynulo ze rtů toho ve vydří čepici.

Rytíř Přibyslav se obratně vyhnul útoku dobře vyzbrojeného pacholka a vykřikl: „Nemylte se, milosti! Výrovec – ten drzý dobyvatel vězní princeznu z Myjavy. Zamyká ji ve vysoké věži a nazývá ji svou nevěstou.“

Purkrabí uslyšev ta slova, zarazil se: „Prachšpatnou pověstí slyneš, rytíři Výrovče! Pýchu na odiv stavíš, vády rozdmýcháváš, povyk všeliký působíš, namísto abys svědomí zpytoval.“

Výrovec zablýsknul očima a nahrbil se jako rozzuřený býk. „Plýtváš slovy, purkrabí“, zasyčel. „Pískavý netopýr je tvůj jazyk. Ty jsi neslyšel o starých obyčejích? Když syn mého strýce vydal se do pole a padl u Volyně, zůstala po něm princezna-sirotek a já jsem její nejbližší příbuzný.“

„Plytké řeči vedeš a pustě si vymýšlíš!“ vykřikl Přibyslav.

Purkrabí se na něj obrátil a zvysoka pravil: „Sám vyslechnu princeznino mínění. Vyjeďme do příbytku rytíře Výrovce.“

„Ty vylysalá vydro,“ syčel si Výrovec pod svůj pyšný pysk. „Myslíš, že jsem strašpytel? Brzy změníš mínění, až uslyšíš za svými zády zamykat dveře hladomorny. Čepýřit se budeš leda mezi myšmi a netopýry.“

„Vsadím láhev vybraného vína proti pomyjím, že ten obmyslník vymýšlí nějakou zlomyslnost“, pomyslel si purkrabí, zahlédnuv blýsknutí ve Výrovcově oku. „Popožeňte své kobyly, páni rytíři!“

Brzy se na obzoru tyčila temná vížka Výrovcovy tvrze. Kopyta kobyl zadusala po býlím zarostlé cestě přes mýtinu před zpustlou branou.

Jakmile dorazili ke hradu, vznikly potíže, neboť visutý most byl vysoko zdvižen. Ovšem vyschlým, pelyňkem porostlým příkopem by se dalo bez problému prosmyknout a vylézt na druhý jeho kraj. Výrovec něco povykoval na biřice, vykukujícího přes silnou palisádu. Za maličkou chvíli se skřípající most líně snesl dolů k právě přibyvším jezdcům. Přibyslav popohnal kobylu, maje v mysli jen princeznu z Myjavy. Opatrný Zbyšek s nedůvěrou pohlížel na zamračené Výrovcovy knechty, zda nelíčí nějakou past. Pomalu se vydal za svým pánem, smysly napjaty. Sebejistý purkrabí se svým zbrojnošem uzavírali malý houfec míjející bránu. Na nádvoří je úklonou, ale také zlým pohledem, vítal zamračený řimbaba s páskou na oku. Když povstal, zasyčel rozkaz a ostatní ozbrojenci někam zmizeli.

„Kazimíre“, oslovil Výrovec svého velitele stráže. „Pánové pochybují o mých slovech a tvrdí, že skrývám vznešenou princeznu proti její vůli. Jistě víš, jak je nejlépe přesvědčíme o mé nevinnosti a výhradně dobrých úmyslech.“ Kazimír se posupně zašklebil a blýskl svým jediným okem po ostatních jezdcích. Hradní brána se za jejich zády s třeskem a vířením prachu zavřela. Stařičký výr v polorozpadlé hradní vížce se začepýřil a zamyšleně přihlížel vývoji situace.

Purkrabí, nevšímaje si zavírané brány i skřípění klik, zvedajících most, předjel před Kazimíra a vyrazil výkřik překvapení. „Tebe znám, muži, znám tě a ne v dobrém na tebe pamatuji! Na Vyšnické křižovatce jsem tě viděl, když jsi se svými kumpány po zdařilém lupu mizel v lese a jen s čertovým přispěním ujel rytířům, lapky stíhajícím.“

Kazimír se jen zle ušklíbnul, důsledně drže svůj jedovatý jazyk za zuby, a mlčky pokynul malému zbrojnoši v kdysi bílé kytli. Zbrojnoš s bledým chmýřím pod nosem nemytýma rukama uchopil kuši.

Bystrý Zbyšek vyrazil vpřed jako rozzuřený býk. Vykryl útok a smýknul drobným zbrojnošem o zem. Jednooký Kazimír zavyl a už se ze všech stran řinčivě sbíhali Výrovcovi ozbrojenci s tasenými meči. I Přibyslav přestal myslet na princeznu a zavířil mečem kolem sebe. Purkrabí se svým zbrojnošem se bránili přesile útočníků, přibíhajících od brány. Zbraně řinčely a hvízdaly vzduchem, bojovníci se točili jako veliký mlýn. Na střeše vížky se otevřel vikýř a z něj se vysunula kuše a zablýskla se přilba dalšího místního ozbrojence.

Přesila Výrovcových mužů by brzy zvítězila, nebýt rychlé myšlenky rytíře Přibyslava. Prosmýknul se mezi Kazimírovým mečem a sekyrou dalšího pacholka a svižně vyrazil přímo proti Výrovcovi. Výrovec neoplýval šermířským uměním a nyní byl zaskočen, takže zbytečně plýtval silami. Klopýtnul na hrbolatém nádvoří, klesl na koleno, a odkryl útočícímu rytíři krk. Přibyslav, přiloživ meč na Výrovcovo hrdlo, vykřikl: „Odhoďte zbraně nebo Váš pán zemře.“

Jednooký Kazimír by se jistě bil dále, ale Výrovcův výkřik je zarazil. Ač byl bojem rozpálen jako výheň, spolykal kletby a sklonil zbraň. Ostatní zbrojenci se sesypali kolem Výrovce, ale viděli, že s jejich pyšným pánem je konec.

„Zpytuj svědomí ničemo!“ křičel rytíř Přibyslav na ležícího Výrovce. „Kde vězníš princeznu z Myjavy?“ Poražený Výrovec tiskl k sobě pysky a mlčel. Slova se ujal purkrabí. „Pane Výrovče, budeš odveden na Kamýk a pohnán před soud. Nyní nařiď svým mužům odevzdat zbraně.“ A dal pokyn svému zbrojnoši, aby odebral Výrovcovi meč a spoutal ho. Pak se obrátil před Kazimíra a pravil: „Ty muži, který se sám nazýváš Kazimírem, a pokud se nemýlím, jsi znám i pod jinými jmény, jsi důvodně podezřelý z činů lapkovských. Budeš pohnán před soud společně se svým pánem. A nyní, kde je princezna z Myjavy?“ Oba zajatí muži věru neplýtvali slovy. Jen neurčité zasyčení přešlo přes jejich pysky.

Netrpělivý Přibyslav zalomcoval prvým z Výrovcových zbrojnošů a křikl na něj: „Čeká tě lýčený provaz a strom na rozcestí! Uvykni tomu pomyšlení! Kde je princezna?“ Muž mlčel. Další také. Rytíř s vytaseným mečem v ruce vyběhl po několika schodech do dveří hlavní hradní budovy. Věrný Zbyšek za ním.

Za dveřmi vnikli do úzké chodby s dveřmi po obou stranách. Přibyslav do nich nahlédl, a když viděl jen pobíhající myši, spěchal dále chodbou. Na jejím konci bylo další schodiště, točité, do věže. Rytíř, neváhaje vydal se po schodech. Zbyšek za ním, obezřetně se rozhlížeje. Tak spolu vyběhli až do nejvyššího patra, aniž kohokoli spatřili.

Schodiště končilo masivními dveřmi. Přibyslav jimi zacloumal, ale dveře držely pevně. Bystrý Zbyšek, který se byl ještě zdržel na schodech, si povšiml, jak za rytířovými zády se pootevřela nenápadná prkenná dvířka a v nich se objevil nevysoký chlapík s kuší a chystal se zamířit na Přibyslava. Zbyšek vyskočil na poslední schod, popadl chlapíka za lýtko a strhnul jej na zem. Kuši mu neomylným hmatem vypáčil z ruky a odhodil. Přibyslav uslyšev řinkot, otočil se a uviděl svazek klíčů, který strážci věže vypadl. Rychle našel ten správný a odemkl dveře.

V neveliké komnatě, stroze zařízené, pobýval jediný člověk. U malého okénka v syrovém průvanu seděla vzlykající dívka v dlouhých šatech, kdysi snad bílých a z drahocenné látky. Ohlédla se ke dveřím, a když spatřila Přibyslava, s nelíčeným překvapením vykřikla.

„Nelekej se, krásná panno!“ zvolal rytíř. „Nemíním ti ublížit. Jsem rytíř Přibyslav z Vizovic.“

„Buď si třeba sám rohatý“, vzdychla dívka, „horší než ten syčák Výrovec nebudeš. Co hledáš na tomto prokletém místě a kdo tě posílá?“

„Výrovec je jat a z rozkazu pana purkrabího z Kamýka bude pohnán před soud. Nemusíš se ho více bát. Jsi volná.“

„Děkuji ti, rytíři. Jsem princezna z Myjavy, vzdálená Výrovcova příbuzná. Výrovec se svou bandou lapků mne sem zavřel a nutil mne přijmout ho za manžela, aby získal mé dědictví po rodičích. Říkal, že ve zdejším kraji je už příliš známý a tak se přestěhuje na Myjavu a bude loupit tam.“

Rytíř Přibyslav nabídnul princezně rámě a pomohl jí po příkrých schodech dolů z věže. Před nimi šel věrný Zbyšek a bystrým pohledem šlehal kolem sebe, ale nikdo je nenapadnul, nikoho nepotkali. Vyšli na nádvoří a viděli, jak odzbrojený Výrovec a Kazimír sedí spoutaní na koních a jejich bezradná banda stojí v rohu nádvoří. Purkrabí se poklonil princezně z Myjavy a požádal ji, aby jej doprovodila na Kamýk a podala svědectví o Výrovcových zlých skutcích. Celá skupinka pak vyjela z hradní brány a vydala se přes mýtinu ke vzdálenému Kamýku.

Tak statečný rytíř Přibyslav vysvobodil princeznu z Myjavy a třeba si ji i vezme za ženu, ale to už je jiný příběh.