O malém zeleném mimozemšťánkovi

Byl jednou jeden malý mimozemšťan. Jako každý správný mimozemšťan byl neobyčejně zvědavý a stejně tak jako každý mimozemšťan byl proměnlivý. To znamená, že se snažil vždycky objevovat v té podobě, v jaké ho lidé, delfíni, alfacentauřané nebo třeba oktopavouci očekávali a předpokládali. Jenže měl smůlu, jako pozorovatelskou pozici nafasoval Zemi a jako přidělený objekt zkoumání lidi, a tak díky jejich omezené představivosti furt coural okolím v podobě malé zelené potvory a jen vzácně mohl měnit počet nohou a tykadel (pravda semo tamo mu nějaký člověk s větším rozhledem dopřál i pár přísavek, chapadlo či hňápidlo).

No uznejte bavilo by třeba Vás courat furt podzvukovou rychlostí v nějaké předpotopní mašině, co připomíná jídelní pomůcku, když jste graduovaný specialista v oboru superprostorového bodového prostoru inteligentních entit. A nic proti chlorofylu, ale když nemůžete ani na chvilku uplatnit módní metakolorické galaktické tetování? No fakt, to by vám taky klesly štíty na 20%. Zkrátka mimozemšťan toho už měl plné kecky, totiž pardon trysky. Ne že by složil jen tak hňápidla na bahboucha, ale byla to dřina. Zkoušel se vetřít do snu nějakému tvořivějšímu spisovateli, novináři nebo malíři, ale fungi acidi (= houby s octem na kyselo). Všechno to byla čeládka konvenční a netvořivá. Zase nevyšel ze zeleně a chapadel.

Jednou už si skoro myslel, že je u cíle. Narazil na architekta a ti jsou pane svou tvořivostí nějak vyhlášení. Nenápadně mu zkoušel poslat do představ trochu nápaditější podobu mimozemšťana. Ale věřili byste tomu? Ten architektonický nafoukanec nafoukaná podle těch signálů vytvořil něco jako rotační hyperboloid a postavil to na jedné hoře a ještě měl tu drzost myslet si, že je to jeho vlastní nápad. (Však taky malý zelený mimozemšťan dodnes kdykoli vidí v noci osvětlený vrcholek Ještědu, zuřivě skřípe zubními ekvivalenty.) Prostě i tenhle pokus selhal.

Mimozemšťan už si doopravdy zoufal. Až jednou potkal naštěstí děti ze školky, jak šly zrovna na procházku. To bylo konečně ono! Děti měly snad víc nápadů o jeho možné podobě, než mimozemšťan sám. To bylo něco! Celé dlouhé hodiny se mohl proměňovat v co chtěl a jak chtěl a dětem to ­ na rozdíl od dospělých, kteří se kdovíproč mají za chytřejší než děti, vůbec nepřipadalo divné.

Jenže tady narazil zase na své rodiče, protože ti jsou všude ve vesmíru podobní a taky mají za úkol přivést své potomky k věcem, do kterých se dětem vůbec nechce a na oplátku je omezovat v tom, co je baví. A tak často, když byly v nejlepším, ucítil mimozešťan vlečný paprsek některého ze svých skupinových rodičů a uslyšel:

"Grrgzzi, nehraj si pořád s těmi lidmi, ještě od nich chytíš nějakou nemoc ­ třeba tu... no...  fantazii!"

A děti ze školky se pak vždycky divily, kam se poděly ty jejich představy, se kterými si zrovna teď před chvilkou moc pěkně hrály.

 Nahoru     Zavřít okno