Byl jednou jeden pejsek a ten byl hroznì zvìdavý. Žil na zahradì u jednoho domku a vìènì brousil kolem plotu a vystrkoval nos ven, jen aby mu nic neušlo. Když šel nìkdo po ulici kolem zahrady, štìkal na nìj a trochu závidìl, že ten nìkdo si jde pryè a uvidí nìco, k èemu se pejsek nedostane.
Jednou se stalo, že domácí zapomnìli zavøít vrata na zahradu. Zvìdavý pejsek neodolal. Vybìhl ze vrat do ulice, aby se podíval a oèuchal, co je za rohem. A pak co je za dalším rohem a vedle a ještì tam a tady a tam…
Pak pøišel veèer, udìlala se tma a chladno. Pejsek pøestal èmuchat a zaèal se rozhlížet, kudy domù. Jenže nic kolem sebe nepoznával, ani místo ani vùnì a netušil, kterým smìrem se dát. Chvíli zkoušel jít po svých stopách, jenže ty byly tak zamotané, že nikam nevedly. Nakonec se pejsek posadil do trávy na okraji malého parèíku a zaèal žalostnì výt a fòukat.
Tam ho našly dìti, kterým bylo pejska líto. Jenže domù si ho vzít nesmìly, tak jej dovedly do psího útulku. Tam sice pejsek dostal najíst a mohl se schovat pøed zimou, ale bylo mu smutno. Nikdo si s ním nehrál, nikdo ho nepohladil. Vzpomínal na svoje pány a na zahradu, ve které døív bydlel, a litoval své zvìdavosti, která ho zavedla daleko od domova.
Mezi tím pejskùv pán a paní hledali, kde se jim pejsek ztratil. Procházeli okolní ulice, dokonce vìšeli po zdech inzeráty, ale netušili, že pejsek zašel až daleko od jejich zahrádky, a tak ho nenašli. Také jim bylo po pejskovi smutno. Nikdo neòafal na dvoøe, nikdo si nebìžel pro pohlazení, nikdo je nevítal po návratu domù. Rozhodli se tedy, že si opatøí jiného pejska, nejlépe takového, který také zùstal sám jako oni. Vydali se tedy do psího útulku. Jejich pejsek je ucítil už zdálky a dal se štìkání a vytí. Volal a volal, až si ho všimli a mezi klecemi našli. Pán s paní byli rádi a pejsek se mohl radostí zbláznit. Vzali ho sebou domù, pejsek byl hroznì rád, že se vrátil do známé zahrady. A i když trochu zvìdavý zùstal, byl mnohem opatrnìjší a už by se sám na prùzkum nevydal. Aby zase nezabloudil.