O starém vláčku

Byl jednou jeden vláček, ale už byl starý a celý oprýskaný. Strašně se styděl za to, jak vypadá. Tak strašně se styděl, že většinou všude přijel pozdě, aby se mu lidi na nádražích nesmáli. Ale lidi byli potom hrozně rozzlobení, protože taky všude přijeli pozdě a nic nestíhali. A tak po té trati jezdil hrozně smutný vláček plný smutných nebo rozzlobených lidí. A protože jezdil přes louky a lesem a kolem řeky, zaslechly občas malé děti (protože ty mají ještě jemná ouška, a proto slyší, když někoho něco trápí, i když on o tom nemluví) nebo stromy, zvířátka, keře a vlnky (protože ti všichni umí naslouchat víc a lépe než velcí a upospíchaní lidé), jak si vláček pro sebe šeptá: "Tolik bych si přál být celý krásně zelený, hnědý nebo červený a nový a neoprýskaný! Já bych se potom tolik nestyděl a všude bych jezdil první a včas a rád bych se lidem ukazoval, ani před panem výpravčím bych se neschovávál." A tak se vláček trápil a jezdil pořád pomaleji a později, až už se na to vůbec nedalo dívat.

Tehdy si zvířátka a děti a stromy a keře a vlnky v řece řekly, že už je ten vláček tak utrápený, že je to prostě hrůza a vůbec, no řekněte, něco se s tím musí udělat… A když vláček příště vyjel na trať, každý strom na něj upustil ten nejhezčí a nejbarevnější lísteček. Keře zrovna tak a kytičky ho posypaly žlutým pylem a vlnky mu daly modré z nebe a zvířátka a děti mu věnovaly sluníčkovou barvu radosti a ty nejhezčí barvy ze snů, které umí malé děti vidět i ve dne. Ale vláček byl tak smutný, že si ničeho ani nevšiml.

Jenže když přijížděl k vesnici, kde byla zrovna u zastávky velikananánská louže po nedávném dešti, vláček se na sebe podíval do té louže jako do zrcadla a nemohl věřit svým očím. "Co to jenom je ? Kde se tady vzal takový krásný barevný vláček? Celý je úplně pohádkový jako by ho postavili z duhy. A že jsem si ho na trati ani nevšiml ?" "Ale vláčku, vždyť to jsi přece ty!" povídá louže, které bylo taky líto smutného vláčku. "To že jsem já ? To přece není možné ? To se může stát jen v pohádce !"

A rozjel se tak rychle, že všechna zpoždění na trati dohnal . A lidé ho na nádraží obdivovali a pan výpravčí jakbysmet. A všichni byli rádi, protože vláček byl od té doby pořád veselý a jezdil úplně přesně a lidi, které vozil, byli spokojení, protože všude dojeli včas. Dokonce prý vám byla v duhovém vláčku někdy slyšet taková zvláštní hudba a když si do něj sedl někdo smutný, nejpozději v půli cesty se rozveselil. A tak mu od té doby říkali Pohádkový vláček a jemu už navždycky zůstaly ty krásné darované barvy. Protože co se daruje z lásky nebo z lítosti, to už zůstává navždycky jako v pohádce.

Vláček
Iva/div>