O starm vlku

Byl jednou jeden vlek, ale u byl star a cel oprskan. Stran se stydl za to, jak vypad. Tak stran se stydl, e vtinou vude pijel pozd, aby se mu lidi na ndrach nesmli. Ale lidi byli potom hrozn rozzloben, protoe taky vude pijeli pozd a nic nesthali. A tak po t trati jezdil hrozn smutn vlek pln smutnch nebo rozzlobench lid. A protoe jezdil pes louky a lesem a kolem eky, zaslechly obas mal dti (protoe ty maj jet jemn ouka, a proto sly, kdy nkoho nco trp, i kdy on o tom nemluv) nebo stromy, zvtka, kee a vlnky (protoe ti vichni um naslouchat vc a lpe ne velc a upospchan lid), jak si vlek pro sebe ept: "Tolik bych si pl bt cel krsn zelen, hnd nebo erven a nov a neoprskan! J bych se potom tolik nestydl a vude bych jezdil prvn a vas a rd bych se lidem ukazoval, ani ped panem vpravm bych se neschovvl." A tak se vlek trpil a jezdil pod pomaleji a pozdji, a u se na to vbec nedalo dvat.

Tehdy si zvtka a dti a stromy a kee a vlnky v ece ekly, e u je ten vlek tak utrpen, e je to prost hrza a vbec, no eknte, nco se s tm mus udlat A kdy vlek pt vyjel na tra, kad strom na nj upustil ten nejhez a nejbarevnj lsteek. Kee zrovna tak a kytiky ho posypaly lutm pylem a vlnky mu daly modr z nebe a zvtka a dti mu vnovaly slunkovou barvu radosti a ty nejhez barvy ze sn, kter um mal dti vidt i ve dne. Ale vlek byl tak smutn, e si nieho ani neviml.

Jene kdy pijdl k vesnici, kde byla zrovna u zastvky velikanannsk loue po nedvnm deti, vlek se na sebe podval do t loue jako do zrcadla a nemohl vit svm om. "Co to jenom je ? Kde se tady vzal takov krsn barevn vlek? Cel je pln pohdkov jako by ho postavili z duhy. A e jsem si ho na trati ani neviml ?" "Ale vlku, vdy to jsi pece ty!" povd loue, kter bylo taky lto smutnho vlku. "To e jsem j ? To pece nen mon ? To se me stt jen v pohdce !"

A rozjel se tak rychle, e vechna zpodn na trati dohnal . A lid ho na ndra obdivovali a pan vprav jakbysmet. A vichni byli rdi, protoe vlek byl od t doby pod vesel a jezdil pln pesn a lidi, kter vozil, byli spokojen, protoe vude dojeli vas. Dokonce pr vm byla v duhovm vlku nkdy slyet takov zvltn hudba a kdy si do nj sedl nkdo smutn, nejpozdji v pli cesty se rozveselil. A tak mu od t doby kali Pohdkov vlek a jemu u navdycky zstaly ty krsn darovan barvy. Protoe co se daruje z lsky nebo z ltosti, to u zstv navdycky jako v pohdce.

Vlek
Iva/div>