O princezně, černokněžníkovi a chytrém princi

V jednom královském městě žili král s královnou a měli krásnou dceru. Byla nejen krásná, ale také chytrá, přitom hodná a milá, takže v královském zámku se dveře netrhly, jak se nejrůznější princové, hrabata, knížata, kurfiřti a jiní střídali v žádostech o její ruku. Princezna byla na všechny vlídná a všem dala stejnou odpověď - že se zatím se nechce vdávat.

Jednou však přišel jako nápadník zlý černokněžník, co žil v černokněžném hradě v Pustých horách. Když ho princezna spatřila, řekla rozhodným hlasem: "Ne, tebe si nevezmu nikdy". Černokněžník se hrozně rozzlobil, oni černokněžníci bývají vesměs cholerici. Vykřikl "Když ne já, tak nikdo!" a dodal nějaké nesrozumitelné zaklínání a z princezny byla najednou žába. Pak se proměnil v obláček smrdutého kouře u zmizel oknem.

Nešťastní rodiče chovali žábu ve zlatém akváriu a zoufale sháněli nějakou pomoc. Vyptávali se učenců, mudrců, lékařů, věštců i šamanů, všichni jenom krčili rameny. Černokněžníkova moc je prý veliká, může ji zlomit jen někdo, kdo nečeká ze svého činu žádný prospěch. A najdete dnes někoho takového?

Tou dobou náhodou jel kolem jeden princ, který se jen tak toulal po světě, aby nabyl zkušeností a dověděl se, jak to ve světě chodí. Doslechl se o princeznině zakletí a bylo mu jí líto. Zašel na radu k jednomu starému poustevníkovi, který byl moudrý a hodně věděl. Poustevník mu řekl: "Vím jak princeznu vysvobodit. Musíš sebrat černokněžníkovi jeho kouzelnou hůlku a spálit ji v ohni. Pak přestanou všechna jeho kouzla platit." Princovi se ten plán zalíbil a vydal se hledat černokněžníkův hrad.

Ten hrad byl vysoko v pustých horách a hlídaly ho příšery. Princ však byl neohrožený a statečný, tak mu příšery nemohly nic udělat, ty mají moc jenom nad těmi, kteří se jich předem bojí. Postranními stezičkami ve skalách se princi podařilo hrad obejít, našel i díru v hradbách a dostal se dovnitř. Černokněžník právě nebyl doma, princ ho viděl odlétat. Celý hrad byl pustý a prázdný, jen na vrcholku nejvyšší věže byla černokněžníkova komnata a v ní se princ schoval ve skříni. O půlnoci se černokněžník vrátil, rozdělal oheň na ohništi a začal připravovat nějaký čarodějný lektvar. Hůlku přitom na chvíli odložil. Princ nezaváhal, vyrazil ze skříně, popadl hůlku a vrazil ji do ohně. Hůlka vzplála a okamžitě shořela.

Zatím v údolí se děly věci. Černokněžníkovy kletby přestaly rázem platit a začarovaní lidé se vraceli ke své původní podobě, i ze žáby ve zlatém akváriu se najednou stala opět princezna. Všichni byli spokojení, jen princeznu mrzelo, že neví, kdo ji vlastně zachránil. Otec král tvrdil, že se tak stalo samo a nutil princeznu, aby si vybrala ženicha. Té se ale do vdávání nechtělo, co kdyby se přeci ukázal zachránce. A šla se poradit ke starému poustevníkovi, stejnému, co poradil i princi. Poustevník jí řekl vše, co věděl a také jí poradil, aby na prince počkala, až se vrátí z hor.

Princezna umluvila královského otce, aby jí dal ještě tři dny, že si buď přivede ženicha, nebo si vezme toho, kterého ji určí on. Pak sedla na koně a jela k pustým horám, odkud se princ vracel. Princ nespěchal. Věděl že nijak neprokáže, že on zlomil černokněžníkovu moc a tak se o ani princeznu ucházet nechtěl. Cestou potkal dívčinu na koni, která se mu velice líbila. Jeli spolu, povídali si a princ jí vypravoval o všem co ve světě zažil, mimo jiné i o černokněžníkovi a jeho hůlce. Podle toho princezna (protože to byla ona) poznala svého vysvoboditele.

Umluvili se, že jeden bez druhého dál být nechtějí a jeli rovnou k princeznině otci. Pak byla slavná svatba a po ní konec pohádky.

Jirka