O kamenné princezně

Byl jeden princ. Když dorostl do věku, kdy se princové ženívají, rozhodl se, že si pojede vyhledat nevěstu.

Jednou přijel na malý palouček, na kterém byla studánka a u ní rostl dub. Princ napojil koně a pak si prohlížel v trávě kvítí. Když potom zvedl hlavu, uviděl, jak z vody, která ze studánky vystříkla, se staly dvě dívky. Jedna měla vlasy tmavohnědé, druhá je měla zlaté. Obě měly modré oči a skoro stejné šaty, akorát ta tmavovlasá je měla trochu tmavší. Ta tmavovlasá, (budeme jí říkat Hnědovláska), princi řekla:

„Víme, proč sem jedeš, a zjevily jsme se ti proto, že ti chceme pomoci na cestě ke tvé princezně. Víme, kterou sis v obrazárně ve věži vybral, ale protože je zakletá, chceme ti pomoct s jejím vysvobozením."

Princ na to kývl. Hnědovláska se obrátila k té druhé dívce a řekla jí: „Tak Zlatovlásko, vždycky sis přála takovou dobrodružnou cestu, tak jí tady máš. Budeme lézt na magnetovou horu, chodit přes moře a takové malé piškutálenosti."

„Jen aby ty piškutálenosti nebyly až moc přehnané, Hnědovlásko."

„Jen se neboj Zlatuško, my se tam nějak dostaneme."

Potom Hnědovláska vytáhla hůlku, ukázala dopředu a hned před oběma dívkami stáli dva koně. Jeden byl vraný a druhý byl krásný bělouš. Dívky nasedly. Princ taky vyskočil na svého koně a všichni tři se rozjeli. Hnědovláska je vedla. Princ ji sice neznal, ale vypadalo to, že Zlatovláska se na ní úplně spoléhá. Jeli směrem na sever, lesem pořád hloub a hloub. Když byly v úplně nejhlubším místě, objevila se tam náhle mýtinka na ní stál malý domek. Dojeli k domku, seskočili z koní a Hnědovláska zaklepala na dveře. Z domku vyšla také dívka. Měla modré šaty a rezatohnědé vlasy, sepnuté modrou sponou.

„Vítám tě, Hnědovlásko. Už vím, kam jdeš. U nás už máš vyvolenou svoji skrýš, radit ti nemusím."

„Ani nápad Modřinko. Vždyť už to dávno víš." Odpověděla Hnědovláska. Vedla pak všechny ostatní chodbou, až přišli až na konec té chodby, kde byl obraz. Obraz se zeptal: „Heslo?" Hnědovláska mu něco pošeptala. Obraz se vyvrátil a za ním byla docela prostorná místnost. Všichni tam vešli a jakmile byli uvnitř, obraz se zase zaklopil na své místo. Hnědovláska začala mluvit:

„Teď si musíme udělat plán. Všichni tři se u princezny objevit nemůžeme. Uděláme to nějak takhle. Zlatovlásko – abys věděla, tvůj úkol už mám dávno vymyšlený. Až dojdeme k hradu, pošlu tě po dřevěné létající loďce zpátky k mému domu. Heslo znáš, jídlo tam je, případně si můžeš vzít něco ze zásob. Dám Ti na cestu toto zrcátko. Když ti zabliká, znamená to, že máš přijít ke mně. Stačí usednou do loďky a už jsme u sebe. Princi – spolu se ještě domluvíme." Chvíli tam ještě seděli, potom Hnědovláska vyšla a řekla: „Tak, a máme jedno za sebou. Teď se ještě půjdu zeptat Modřinky, jestli se něco nedozvěděla." Přišli zase do přednějších místností, Hnědovláska s Modřinkou se chvíli bavily, ale bylo vidět, že se asi nic moudrého nedozvěděly.

Pak zase vyjeli do světa. Princ se zeptal Hnědovlásky: „Jak dlouho nám asi bude trvat ta cesta?" „Asi dvanáct úplňků, ale zvládneme to." A zase jeli, ani se nedá říct jak dlouho, a přijeli do chýše, která stála na paloučku. Hnědovláska zase zaklepala a z chýše vyšla jiná dívka. Byla skoro stejná jako Modřinka, akorát oči měla tmavší a na sobě měla šaty zlaté. Ani se na nic nevyptávaly, jen si pohodily hlavou a Hnědovláska vešla do chaloupky. Zavedla prince a Zlatovlásku do sklípku na zásoby a řekla: „Tady nepotřebujeme tak dobrou skrýš, můžeme klidně být tady. Já s něčím pomůžu Zářence a potom vám povím, co jsme se dozvěděly." To řekla a vyšla ze sklípku.

Po chvíli se vrátila a řekla: „Mám docela dobrou zprávu. Poslední cesta nás čeká ještě k jedné chaloupce, ale tam už se schovávat vůbec nemusíme. Nedostali bychom se tam asi, ale už víme, kde je schovaná kouzelná stužka, která má na konci železnou podkovu, kterou se tam určitě dostaneme."

Tak zase vyjeli do světa. Jeli dlouho a dlouho, až přijeli k samému moři. Hnědovláska si hned věděla rady. Vyhrabala ve skále, kde bylo vidět, že jsou tam nějaké puklinky, jamku a z ní začala vytahovat dlouhou bílou červeně vyšívanou stužku, která měla na konci železnou podkovu. Když už jí byly asi dva metry, pořádně se rozpřáhla jako s lasem a hodila ji doprostřed moře. Stužka se najednou začala vytahovat, bůhví jak byla dlouhá, a nakonec se v dálce na obzoru zastavila u nějaké hory a proměnila se v můstek. Všichni po něm šli, šli až přišli k té hoře. Jakmile na ní vstoupili, hned se můstek proměnil zase v stužku. Všichni vešli do chalupy, která stála na vrcholu té hory. Tam je přivítala další dívka, ze všech nejkrásnější. Měla tmavé, černé vlasy, v nich stříbrnou čelenku, bílé šaty a stříbrné střevíce. Mile je uvítala, posadili se spolu a rozmlouvali. Hnědovláska říkala, jak se jim zatím vedlo, princ vysvětlil proč sem přijel, a ta dívka, Hvězdovláska, zase povídala, co o tom její muž ví, co jí prozradil, protože věděl víc, než jí řekl. Byly to docela dobré zprávy. Ještě se pak Hnědovláska s Hvězdovláskou na něčem domluvily a potom jen čekaly.

Za chvíli vletěl Hvězdovlásčin muž – Měsíc. Byl to docela pohledný mladík, měl krásné zlaté vlasy a byl stříbrně oděn. Hned uviděl Hnědovlásku, Zlatovlásku a prince, uctivě je přivítal, vyptával se jich, proč sem přišli a oni se zase vyptávali, neví-li něco o té kamenné princezně. Měsíc měl docela užitečné zprávy. Popsal jim, kudy se dostat k zámku, kde černokněžník princeznu zaklel, jak se do něho mají dostat, jak nejlépe princeznu vysvobodit atd. Všichni mu pak poděkovali, rozloučili se a při odchodu se k nim ještě přitočila Hvězdovláska: „Kdybyste chtěli ještě provést nějaký dobrý skutek, až princeznu osvobodíte, nebo někdy později, znám v hradu takové místečko, nějaký sklípek, ve kterém je ve stříbrné kouli vzácný jantar. Když tu kouli pustíte do příkopu, který je kolem hradu, osvobodíte princeznu úplně z černokněžníkovy moci."

Po stužce se vyšplhali zase zpátky. Hvězdovláska hvízdla, v tu ránu se v povětří objevil kočár, tažený krásnými koňmi – hnědáky, vraníky i bělouši a všemi dalšími které vůbec existují, 24 jich bylo. Všichni usedli do kočáru a rázem se octli před kamenným hradem. Vypadal spíš jako zřícenina.

Hnědovláska řekla Zlatovlásce: „Tady máš tu loďku, další už víš." Zlatovláska sedla na malou dřevěnou loď, co se vznášela ve vzduchu, a rázem byla pryč. Hnědovláska řekla princi: „Půjdeme do hradu a uvidíme, co čaroděj řekne, jestli nám dá nějaké úkoly nebo jestli si máme princeznu osvobodit sami."

Když čaroděj vstoupil do síně, oba si prohlédl a řekl: „Hm, na tohle moc nevyzraju. Ty mi Hnědovlásko slib, že nebudete moc používat kouzla." Hnědovláska se k čaroději otočila a řekla: „Nebudeme používat kouzla, ale já budu radit. A víte co, čaroději? Já kouzla používat budu jen řídce. Ale s princem vůbec, teda abychom měli ujednáno, ale můžeme si oba dělat s tím vysvobozením, co chceme."

Čaroděj se zamračil, ale pak nakonec kývnul. „Tak jo, tak si dělejte, co chcete. Ale ne abyste mi tu nakonec rozbořili hrad."

„No jo, prosím vás, ten hrad už je stejně skoro zřícenina." řekla Hnědovláska. Hnědovláska vyšla s princem ven a řekla: „Princi, už bude noc. Vy zůstaňte v té komnatě, kde vám čaroděj ukáže, že máte spát. Já se tu zatím vydám na výzvědy. Do rána celý hrad prozkoumám a pak vám řeknu, jak situaci vidím." Princ byl s tím návrhem srozuměn, stejně už byl unavený, a tak teda šel.

Ráno prince Hnědovláska probudila a řekla: „Večer jsem se ještě čaroděje zeptala, jestli to s tím vysvobozením myslel tak nebo tak, ono to někdy má dvě verze. Ale nějaké úkoly taky budeme mít. Musíme se na ně připravit. Ale nebojte se princi, já vám poradím, co dělat. A mezi tím určitě s princeznou uděláme zase nějaký krátký plán. Večer se mi podařilo nějaký takový malý pláneček s ní udělat. Jsme docela domluveny. A teď pojďme zase do té síně, kde nám včera večeře byla uchystána. Určitě tam bude snídaně a vyslechneme si, co bude čaroděj chtít."

Když se nasnídali, řekl jim čaroděj: „Nějaké úkoly vám řeknu. Přinesete mi do tří dnů kus zlatého korálového mořského útesu."

Hnědovláska vyvedla prince z hradu a řekla: „Jednoduše se tam dostaneš. Stačí přijít na břeh moře, tam to přece není daleko, vždyť jsme skoro u něj, a zvolat to, co z moře chceš. A sejít z útesu až na poslední pevnou zem."

Princ řekl. že to je opravdu lehké víc, než očekával. Ale Hnědovláska mu řekla: „Ještě to není všechno a tak lehké to není. Jakmile budeš sestupovat z útesu, začnou se ozývat různé zvuky, dít se před tvýma očima věci, ale ty se neohlížej a na nic nedbej, sic bude zle." Princ tedy poslechl Hnědovlásku a šel k moři. Řekl, co po něm chce, a sešel z útesu až na poslední pevnou zem. Jak Hnědovláska řekla, jakmile začal slézat po skalnatých útesech, začaly všude kolem šumy, různé pazvuky, křiky, že by nikdo nerozeznal, co všechno to je. Teď to bylo bzučení čmeláků, teď dupot koní, hned vrzání dveří, hukot řeky a bůhví co. Princ se naštěstí ničím nedal vylákat k tomu, aby se ohlédnul. Jakmile stál na posledním kousku pevné půdy, objevil se před ním kousek zlatého korálového útesu. Byl to podivuhodný tvar, nic krásnějšího princ neviděl. S radostí pospíchal do zámku a přinesl ten korál čaroději k nohám.

Čaroděj se zamračil a nakonec řekl: „No, dobře jsi to udělal. Na další den ti udělám malý úkol, jednodušší než tohle a potom zas něco těžšího. Teď si můžeš po hradě běhat jak chceš." Princ přišel k Hnědovlásce, která ho na dvoře čekala. Hnědovláska ho pochválila: „Dobře jsi to provedl. Teď ti ukážu hrad, hlavně takovou chodbu, kterou se k princezně dostaneme. Kousek musím ještě prozkoumat. Mám totiž tušení, že posledním úkolem bude princeznu najít. Ale já ti zatím ukážu aspoň kousek té cesty." To dořekla a vedla prince za ruku. Prošli hradním příkopem, nebyl naplněn vodou, obešli skoro celý hrad, vtom příkop byl skoro přehrazen vysokým kopečkem hlíny. Porostlý byl trávou. Hnědovláska začala odhrabávat hlínu a bylo vidět, že je tam skrytá nějaká jamka. Když to dokončila, princ jí při tom pomáhal, objevil se v kopečku otvor. Oba jím prolezli a ocitli se v prostorné chodbě. Šli, až přišli do jednoho sklepení. Hnědovláska řekla: „Tohle sklepení je komnata diamantů. Poradím ti. Vezmi si z téhle komory ten nejošklivější kámen ze všech a já zase najdu ten nejkrásnější. Mám to trochu těžší, protože jsou jeden hezčí než druhý a nedá se to poznat. Pak ti řeknu, na co to bude."

Oba hledali. Princ za chvíli našel. Byl to sice hezký kámen, bílý oblázek, ale tady byl ze všech nejošklivější. Za chvíli našla i Hnědovláska tak krásný duhový diamant, že nikdo krásnější neviděl. Potom si je odnesli do komnaty, kde spali a Hnědovláska řekla: „Tenhle diamant nám pomůže v prvé půli zítřejšího úkolu a tenhle oblázek v druhé půli. Ale kousek musíme udělat sami. Asi ten druhý úkol znám, ale stejně musíme počkat, co čaroděj řekne. Stejně jsem připravená, že tyhle kameny nám pomůžou. Vždycky v druhém úkole pomohly." Druhý den jim černokněžník řekl: „Za dnešní úkol máte přinést mi obraz moře od samé královny podmořského světa."

Hnědovláska princi řekla: „Asi si čaroděj myslí, že jsme do hlavy bouchlí, protože nám dává pořád tak lehké úkoly." A oba se tomu zasmáli, protože věděli, proč to je. Chtěli pomlouvat čaroděje, aby ho naštvali. Potom Hnědovláska odvedla prince do komnaty, kde si uložili ty drahokamy a vyndala oba dva. Princův hodila na zem. V tu ránu tu byl krásný zlatý rám. Potom do toho rámu hodila svůj duhový diamant a ihned tu byl ten obraz. Byl takový kouzelný, když jsi ho chtěl vidět celý, rozšířil se rám, ale přece jsi ho viděl úplně celý. Hnědovláska vzala ten obraz a hned šla k čaroději.

Čaroděj šílel vzteky. Nevěděl, co už jim dát za úkol, ale dostal nápad. A řekl: „Když to bylo pro vás jednoduché, řeknu vám, co ještě musíte pro princeznu udělat. Musí se jí najít na mořském dně střevíček, musí se jí dovézt svatební šaty a poslední věc vám řekne ona sama. Ale nejdřív si ji tu musíte najít."

Hnědovláska udělala, jako by zrovna jí nařídili, že má jako těžký úkol zvednout polštář. Pak vzala prince za ruku a šla s ním do hradu. Provedla ho chodbou, kterou tam princ ještě neviděl, až do jedné malé místnůstky. Ukázala nějaké znamení na cihlách a ty se rozestoupily do otvoru, kterým mohl každý prolézt. Oba prolezli a když už byli za zdí, zase se cihly za nimi srovnaly. Potom šli oba dlouhou klikatou chodbou. Na konci té chodby bylo malé okénko. Hnědovláska se do něj podívala a hned věděla, co udělat. Šáhla do kapsy pro malý oblázek a šup s ním do okénka. Byl slyšet cinkot skla, pak okénko zmizelo a byly tu další dveře. Prošli jimi a šli dál a dál, chodba se pořád klikatila, až najednou uviděli před sebou velkou komnatu. Dveře byly pevně zamčeny a ještě na nich byla závora. Vysoko na stropě byl hák a na něm visely tři svazky klíčů. Hnědovláska se pro jeden natáhla, ale v tom klíče z háku sletěly a začaly v povětří poletovat. Natáhla hůlku a hned se před ní objevil krásný vraný kůň, hříva a ocas mu jen plály ohnivou barvou. Nozdry měl červené s sršely mu z nich jiskry a když vyplázl jazyk, vypadalo to, že mu na něm taky hoří. Hnědovláska začala na koni klíče ve vzduchu honit. Když je chytila, zkoušela, který z nich je ten správný. Vyzkoušela jich několik, až ten dvanáctý byl dobrý. Otevřela dvéře a vletěla dovnitř do komnaty. Když se vrátila, na koni s ní seděla ještě jiná dívka. Potom vyzvala prince, aby si k nim přisedl, a jeli rychle chodbou zpátky. Hnědovláska je vedla nejkratší zkratkou, jakou v hradě znala, ven. Před hradem se zastavila a tam, kde bylo nejvíc měsíčního světla, lehounce hvízdla. Za chvilku byla u nich Zlatovláska.

Hnědovláska řekla: „A teď Zlatovlásko máš roli cesty ty." A podala ji zlatý luk se stříbrným šípem. Zlatovláska věděla, co to znamená, proto luk vzala a vystřelila. Mířila nahoru, nad sebe. Šíp ve vzduchu začal dělat kotrmelce, přemety, salta, vývrtky, různě se točil až nakonec dopadl a jeho špice směřovala na východojihovýchod.

Hnědovláska zatím přikouzlila Zlatovlásčina grošáka se stříbrnou hřívou. Všichni nasedli na koně a vydali se směrem, kterým ukázal šíp. Jeli docela dlouho, už se stmívalo, v tom Hnědovláska řekla: „Jsme blízko lesa, musíme v něm přespat. Můžeme si tam udělat z dříví přístřešek, takže budeme v suchu." A opravdu, za chvíli vjeli do lesa. Hnědovláska tam našla planinku, která byla chráněná před větrem. Vytáhla z pod šatů sekeru na dříví, mávla hůlkou a hned tu sekera byla několikrát. Dala jednu Zlatovlásce, princ se sekery chopil taky a společně nasekali hromádku dříví, která stačila na postavení malého přístřešku i na ohníček. Všichni si k němu sedli a hřáli si ruce. Byla jasná noc.

Hnědovláska vykouzlila něco k jídlu a něco vzala z jejich zásob, tak to nebyla špatná večeře. Zlatovláska se vydala nedaleko do lesa a přinesla plný košík borůvek a malin. Ráno, když se probudili, vydali se dál na cestu a tak šťastně dojeli do princova hradu. Princ si potom vzal princeznu za manželku a Hnědovláska se Zlatovláskou šly dál. A to je konec pohádky.

Ivuška