O broukovi Stejskalíkovi obecném a Strachu velkookém

Možná víte o tom, že jsou vědci, kteří se celý život zabývají studiem brouků a hmyzu vůbec. Studují, jak si ti brouci povídají, čím se živí, kde žijí a tak. Někdy je taky sbírají, všelijak preparují, třídí a pak ty sbírky třeba někde vystavují. Však taky v Praze v národním muzeu jsou takových sbírek plné celé velké sály. Ale ani tihle odborníci možná nevědí, co přitom zná skoro každé dítě (taky možná proto, že už jsou tak velcí, že na to, jaké to bylo, když byli dětmi, už dávno zapomněli).

Už se Vám možná stalo, že jste byli jako malí někde sami, nebo třeba jste vyjeli na školku v přírodě a dlouho neviděli maminku a tatínka a brášky nebo sestřičky a bylo k večeru a vám bylo najednou smutno ani vlastně nevíte proč. To je totiž tím, že si na vás sedl brouk stejskalík obecný. Abychom vám ho popsali, je takový velký a černý, trochu se podobá kovaříkovi z Ferdy mravence. Má dlouhé splihlé černé krovky a černý cilindr, a ten když smekne, sype se z něj smutno. Takové divné smutno pronic a zanic, ale o to smutnější. Brouk stejskalík žije nejčastěji v dětských táborech a chatách, kam se třeba jezdí na školku v přírodě (někdy, ale to je vzácné, dokonce i u babičky a dědečka pod gaučem), tu a tam přežívá i v komoře školky mezi lehátky na polední spaní. Vychází a vyletuje hlavně před večerem nebo v době, kdy se doma vyprávějí pohádky. Těžko se proti němu brání, ale jednu věc stejskalík prostě nevydrží. To když se smějete. Tak strašně ho to totiž přitom lechtá, tak hrozně to s ním hází, že se pak neudrží a musí spadnout.

Jinde zase žije Strach velkooký, vypadá jako takový zvláštní průhledný brouk s velikannanánskýma očima a když na vás skočí, poznáte to podle takového zvláštního lechtání a chvění v žaludku. Strach velkooký je užitečný, ale ne když se přemnoží (protože bát se třeba cizího velkého psa nebo jedovatých věcí nebo nebezpečných lidí je dobře, ale není dobře, bojíme-li se předem a zbytečně a věcí, které umíme a známe). Strach velkooký žije v tmavých koutech, někdy taky v šatnách u bazénů, kde se učí děti plavat, může číhat i na vršku kopce, kde se lyžuje a podobně. Nejlíp se proti němu brání pohledem do očí, když si na něj chceme sáhnout nebo udělat to, čeho bychom se podle něj měli bát, to nevydrží a začne se zmenšovat a zmenšovat, až zmizí docela. Ale běda když před ním utíkáme a máme strach ze strachu, to roste a roste a pak může být tak velký, až to skoro vypadá, že by nás mohl spolknout. Co ale vůbec nesnáší je, když řekneme: "Podívej strachu, já vím, že se teď bojím - to se někdy stává - ale já teď půjdu a zkusím ten strach překonat !" (Protože tak vypadá statečnost, že překonáváme strach. Kdo se vůbec nebojí ničeho není ani tak statečný, jako spíš někdy hloupý, protože věci nedomýšlí.) No a když takový strach ví a slyší, že ho přesto všechno chcete přeprat, tak to už předem ví, že má prohráno a v tu chvíli upaluje do dálky a někdy je při tom dokonce slyšet jak si tiše hrůzou kvílí …

Iva