Poesie pro cestující
Internetem

Jirka Šípek

Omnia mea mecum porto

Po sté přepočítávám účet
přichystaný k proplacení
pár probdělých nocí
hlavu v dlaních
pár dopisů
pošplíchaných z rozbité
nádoby citů.
Po sté převracím kapsy
a vyhazuji stisky rukou
spěch na vlak
očí záře
ve snu
tančící tváře všech madon z dřevorytů.

Alchymistův povzdech

Ó, Ty moudrosti
Zda-li mně vyjevíš tajemství duše?
Anebo se musím trmácet
Po kamenitých cestách
Daleko za obzor?
Dej, ať poznám bez pomoci ďábla!

Všechno je relativní

Noc utekla
šum podivných tajemství
ještě rozechvívá obzor
a už nastupuje ticho
s očima tak vybledlýma
(jistě celonočním pláčem)
že předčí i ty nejodřenější džíny.
Přes stůl přeběhlo několik hodinek
z obrazu jistého Salvátora
nestydatě odhalily svoji nahotu
objektivní skutečnosti
a skočily mně do očí
(v té chvíli bledých jako to ráno).
Rychle svolávám myšlenky
do ohrady pevných zvyků
a dobrých mravů
abych byl zase takzvaně normální.
x
Slovo "moudré", slovo "blbost"
v sobě rozdíl má
někdy ale, když je žiješ
stejné se to zdá.

Václavu Hraběti

Trochu dušičkového deště
A loňského listí
Se pokouší u obrubníku o B moll
Lámu si hlavu
Jak je možné
Že je něco hojivějšího
Než slovo
To se jen na malou chvilku
Zastavil na rohu znavený Čas.

Jaroslavu Ježkovi

Vltava, tmavomodrá
rozpuštěným blues
smirkuje povzdechy nábřeží
v klubku uliček doznívá den.
Muž se jménem pichlavým
s duší sametovou
a s modrou mlhou v očích
na chodníku skromně vyklepává
rytmus kroků.
Úsměv rozřízl stín a stojí na rohu.

Hochu, Jaroslave
člověče mně milý!
Rychle se otočí
a mezi pět linek vhodí slunce
klesající za Petřín.

Bílé blues s bráchou

Na stařičkou kytaru života
zahrál ten kluk v tričku.
Voněl kouřem a probdělou nocí
přišel a nezaklet odchází
všemu staromilství na vztek.
Nemám daleko k slze štěstí
- já ho znám, přijďte!
Dnes spolu hrajeme
to nejskvělejší bílé blues
o životě, štěstí a pochopení,
o čase.
Pak si připijeme na bratrství
rumem řezaným
arnikou.

Jazz na Staroměstském

Na žhavou dlažbu srdečné pozvání
Klidně si na ni můžete lehnout
poťte se, smažte
a čiňte pokání!
Ale teď pozor!
My víme
jak vás zas zvednout.

Pět chlapů
(snad zrozených z čertových slin)
se nadechne -
v a v tu ránu

Staroměstský dixiland
do nebe vám otevírá bránu.
.
When the Saints Go Marching In...

Mé lásce

Pláčeš pro jiného
a já pláču pro tebe.
Zabíjím se pomalu –
neboj se on přijde!
Hrst lhaní mámivého
za to přijdu do nebe.
Slzy, střepy
hudba, křik
víc vína hojivého!
Zapomenout na sebe.
A pak ticho
odchod, vztyk.
Pláčeš pro jiného
já zaplakal pro tebe.

Žárlím

Žárlím, žárlím na tvé ruce,
že mohou hladit tvář své paní.

Žárlím, žárlím na tvé oči
co vidí ve snu v době spaní.

Žárlím, žárlím na vlasy,
že na šíji ti padají.

Žárlím, žárlím na ně moc
a hladím je potají.

Žárlím, žárlím na tvé rty,
že vyslovují něžná slova.

Jak chtěl bych je zas slyšet znova!