Poesie pro cestující
Internetem

Sněhová vločka

Sněhová vločka
si dlouho létá vzduchem,
na zemi taje.

Kostel

Stále padá sníh,
i kostel už zapadnul,
zmrznul v něm farář.

Měsíc

Spatřil jsem měsíc,
je celý bledý, chudák.
Je snad nemocný?

Noc

Již slunce zapadá,
již noc přichází
a nám všem připadá,
že měsíc provází

nás na pouti časem,
kdy vše je setmělé
a hvězdy pouští na zem
svou zář jen nesměle.

Vše umlká a ticho nás
postupně naplňuje,
jako každou noc - znova a zas
vítr úpí, když duje.

Temnota, stesk, soužení
nás již naplnily
a postupně nás mění
a každou chvílí sílí.

Dlouhé noci, kdy nás zima
pomalu uchvacuje
a všechno štěstí z nás snímá,
v beznaděj přeměňuje.

Krutá - avšak tak krásná
je noc - když nás souží.
Působí bolest - je však tak spásná
a každý po ní touží.

Beze jmen

Hloučky ztracených duší
se toulají po neznámých místech,
po horách, kde sídlí strach.
Již jim dochází dech
a ty duše to tuší.

Ty neznámé krajiny,
kde světlo splývá s tmou,
k duším přichází stíny
-tiše se s nimi přou.

Ty temné kraje ztracených hor,
ty jsou tam, kam nechodí čas,
v nich vzduchem se nese tichý chór
však beze slov. Znovu. A zas.

Jaké jméno jen těmto vrchům dát,
těm vrchům, kde nehmotní žijí?
Kam si noční můry chodí hrát,
kde víly si ze tmy šaty šijí.

Na loukách rostou sladké sny,
na stromech kvete bezesný spánek,
duše je sbírají celé dlouhé dny,
opatrně je schovávají do jemnohmotných schránek.

Ten kraj má úžasné kouzlo své,
jméno mu dát já nejsem hoden.
Jednou však zavítám do té země nehmotné,
bude to má země beze jmen.