Poesie pro cestující
Internetem

Báseň v próze

Karolina Diallo: Kdy jsem byla šťastná?

Často. Snad proto, že mé štěstí je svéhlavé a nereaguje na vnější okolnosti. Pramení uvnitř a rozlévá se bez varování, svévolně, čas od času. A zní, jako bych v každodenní otupělosti slyšela dlouhý ston a nádech a najednou – narovnávám se, opíšu hlavou kruh, pevně sedí; roztáhnu ruce ptáka, když setřásá tíži ropy, a usmívám se. A pak se vše zdá krásnější.

Naposledy minulý čtvrtek. Byl podzimní den, jeden z těch, kdy je vzduch ad absurdum vonný a svěží, kdy se detaily zviditelňují do nebývalé přesnosti a pravidelné hranaté obláčky jdou za sebou jako vagóny nebeské lokomotivy. Tiše, přesně. Procházela jsem Karmelitskou ulicí – místo, kterému se nevyhnete. Zachytí vás, když sbíháte od Hradu, když se očima topíte ve Vltavě, vytáhne vás. Proti sevření malostranských uliček je letmým obejmutím. Prošla jsem jí za život snad tisíckrát, z tramvaje pozorovala nastokrát, tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát nebyla jen cestou do školy nebo čarami na mapě. Tentokrát jsem jí procházela lehkým krokem s opojeným srdcem a očima široce rozevřenýma.

A viděla jsem povstávat z popela každodennosti:

Drkotající tramvaj, která rozdrnčí skleničky i v nejvyšším patře… Zamřížované vchody… Pět k prasknutí nacpaných igelitek u nohou žebračky na schodech kostela… Amorfní hmotu plakátů na neobývaných domech… Prvorepublikovou fotografii v rohu vývěsky před antikvariátem… Holuby… Kovaná dřevěná vrata… Barvy a zdobnost omítek… Nevyřčené klení muže, kterému právě ujela tramvaj… Zrušený klášter se zazděným průčelím… Přesladkou cukrárnu naproti lacině vyhlížejícího bufetu, co vůní oleje láká na předražené hranolky… Esovité zahnutí ulice, na jehož konci důstojně čeká chrám sv. Mikuláše…

Pronikavou vůni řeky… Dvě spojené ruce za závojem šera.

Ale viděla jsem i neviditelné:

Sklepy s pavouky, myšmi i středověkými studnami. Poklady zakopané v koutech dvorů. Pověsti. Lidské kroky. Tajemství okenních rámů. Všudypřítomné dílo lidských rukou.

Hlahol zvonů, odbíjení hodin. Touhu věřících spatřit Jezulátko. Staletou paměť, jejímž klenotem je krajkoví Hradčan. Historii, jež tam stojí nahá… jen si sáhnout…

A vše bylo omamující ve své bezmeznosti. Když jsem šťastná, vnímám jinak i prožívám jinak. Jako v horečce. Ale ne horečce z rýmy, ani horečce z lásky, je to horečka ze štěstí. A díky Bohu za ni.

Karolina Diallo, podzim 2009