Poesie pro cestující
Internetem

Jarda Hlinka

Sonety

Bože

Tak uvrhls' mne v světa temnou sluj,
a sleduješ mě jako štvané zvíře.
A do té jámy kydáš ke mně hnůj
a s hady sdílím prostor v téhle díře.

Sám sebou jistý, dobrotivý Bůh,
jenž šanci dal mi utvrdit se v víře.
Tolik mi dáváš, nechceš splácet dluh,
jen chválit tě mám v přiměřené míře.

Ty Bůh jsi a já jenom člověk pouhý,
co svobodu má možná ve své touze.
Však co bude můj nuzný život dlouhý,
já milovat Tě budu nejvýš z nouze.

Že chceš mně zlomit, na to málo dám.
Než Tebou zlomen, raděj zemřu sám.

Pramen

Naslouchám tiše, to se přeci musí,
když slyšet chci, jak pramen jasně zpívá.
A jaké jasně? Vždyť se přeci dusí
a sil mu málo, tolik málo zbývá.

Jen uslyším-li ho, tak mohu pomoc
poskytnout jeho zkroucenému tělu.
A pomoci mu poraziti nemoc,
co z křídel setřela mu vrstvu pelu.

Je skoro pozdě, byl jsem nedochvilný,
však spěchat nelze, vždyť škodí mu krok mylný.
Musím být mírný, trpělivý, vlídný
a přitom rozhodnutý, odvážný a pilný.

Ruka se třese víc, nežli se sluší.
Lze čistit s klidem pramen v svojí duši?