Prostor (ne)veřejný

Kdysi se tvrdilo, že všechno patří všem, následkem toho neměl nikdo vztah k ničemu. A nebylo to dobré. Dnes se preferuje převážně soukromé, v důsledku toho se chováme převážně dobyvatelsky k věcem nesoukromým. A není to dobré.

Z parků děláme parkoviště. Stezky pro pěší obsadili cyklisté, ještě navíc naštvaní, jak je ti chodci zdržují. Přes jediný les široko daleko si krátí cestu řidiči aut (ušetří si tak nejméně 3 – 4 km cesty). Z trávníků se stává smetiště (zřejmě vlastníkům pet lahví přijde důležitější uklidit asfaltovou cestu, tak tu láhev odkopnou trochu stranou – chápejte, kontejner na tříděný odpad je skoro 30m vzdálen). Lavičky a zastávky MHD jsou pro řadu lidí jen tréninkovým prostorem, kde mohou ukázat, kdo je „silný jak silnica“ (a blbý jak dalnica… pokračuje ten originál citát). Plochy vyhrazené pro pěší jsou ideální místo pro parkování aut nebo alespoň provozování hospodských zahrádek. (Vždyť stejně už pěšky nikdo nechodí, že?!) A poslední zelené plochy ve městě se ideálně hodí k výstavbě luxusních nových bytových komplexů – bůh suď, kdo v nich bude bydlet. A že lidé chtějí zeleň? No, tak ten zbytek oplotíme a uděláme z něj soukromý areál pro ty nové obytné komplexy. Alespoň odpadnou problémy s veřejným prostorem. A těm, kdo nejsou vlastníky, do toho přece nic není. Že jejich děti přišli o místo, kam relativně bezpečně vyběhnout a hrát si, koho to zajímá…

Rozumějte správně, to není hloupost, bezohlednost a vandalismus, to je pravděpodobně jen svobodné vyjádření práva některých lidí na veřejný prostor. Jenže teď vážně nevím: Neměli bychom všichni mnohem více uvažovat také o svých povinnostech? Bez nich ta práva (kohokoliv) totiž dlouho nepřežijí.

Iva, 25.7.2007