Jak se nestat Ukrajincem

Svět je plný tramvajové prózy, tvrdil kdysi jeden kamarád. Měl tehdy na mysli nezáživné příběhy malé všední každodennosti. Jenže, kdoví…

Bylo mi onehdy o víkendu třeba jíti na veliký nákup. Málokoho to těší - málo času, plno lidí, nákupní košík a v hlavě „na co nesmím zapomenout“. I jinak úzkou chodbičku blokovala partnerská dvojice s košíky, na mou snahu projet dál nereagovali, jen paní mě vzápětí seřvala za to, že jí překážím a ať jdu jinudy. V celku klidné podotknutí, že jinudy to nejde a že by stačilo trochu uhnout, ji rozžhavilo do běla (vzduch byl už tak dost rozehřátý). K mému překvapení se po sérii všelijakých výroků na mne vychrlila patrně závěrečnou urážku "vy Ukrajinko jedna". A přiměla mne k zamyšlení, co to znamená být v tuzemsku Ukrajincem v očích té vrstvy, kterou zastupovala.

Taky jsem se neubránila reakci, jenže podle zákona 1. patra ten nejlepší výrok mi došel až za pokladnou. Stačilo přeci říci: "Bohužel nejsem Ukrajinec, a je mi to dost líto, nebyla bych pak totiž s vámi, milá paní, stejné národnosti."

P. S. Ten Ukrajinec, který nám adaptoval před lety kuchyň, se ke mně onehdy přihlásil na tramvajové zastávce po 11 letech. Sice neuměl moc pokládat PVC, ale na rozdíl od místních takyprofesionálů se orientoval v tom, která strana obdélníka je kratší a která delší a jak tedy méně proříznout materiál. (A taky jsme si moc dobře popovídali o fyzice.)

 Nahoru     Zavřít okno