Rostliny na cestách

Rostliny (zejména ty vyšší, míněno botanicky i prostorově) jsou zpravidla pevně spojeny se svým stanovištěm a svévolně se nepřemisťují. Výjimku tvoří snad je Trifidi ze známé knihy Johna Wyndhama, které dokonce (neúspěšně) uvazovali ke kolíkům. Stejně utekli. A jako ve Dni trifidů jsme si nedávno připadali i my, když jsme zjistili, že námi zasazená rostlina si někam přes noc vyrazila.

Ivina domácí zahrádka potřebovala na jaře trochu probrat a omladit, jinak by nás spolubydlící květena asi vystrkala z bytu na chodbu. Jedním z vedlejších produktů této probírky byl i docela vzrostlý oleandr. Rozhodli jsme se, že už je velký a mohl by se o sebe postarat sám. Konec konců někdo musí experimentálně ověřit, že se zdejší podnebí mění do podoby středomořského (tam totiž vplně docela bujně rostou - oleandry). Vzali jsme jej a zasadili (spolu s několika dalšími rostlinami, oběťmi výše zmíněné probírky) do betonové skruže, která nahrazuje záhonek před jedním ze vchodů do domu. A aby si nestěžoval, chodili jsme jej pravidelně zalévat. A večery, kdy hrozil lehký mrazík k němu chodili promlouvat vřelými slovy. Kupodivu všechno přežil. Po skoro třech týdnech jsme si oddechli. Už zakořenil, už asi vydrží. Dokázali jsme to (my i oleandr).

Jednoho dne jdouce okolo spatřili jsme místo oleandru jen jamku v zemi…

V zásadě jsou dvě možnosti. Buď si vyšel na výlet sám, hrubě nespokojen s okolím, počasím, naší nedostatečnou péčí a tak podobně, nebo mu nějaké „dobrá duše“ pomohla. Tiše doufáme, že šlo o nadšeného botanika amatéra, který tímto doložil první výskyt divokého výskytu oleandrů na našem území nebo se ho možná ujalo Sdružení na ochranu týraných rostlin a převezlo jej do útulku. Možná byl jenom povahy přebujele temperamentní (o čemž svědčil i jeho růst), pročež jsme jej měli uvázat ke kolíku jako trifida, i když o úspěšnosti pochybuji. Jak si vzpomínám, nepomohlo to ani v té knize. Pokud nastala možnost druhá, ze srdce přeji té „dobré duši“, aby se oleandr zachoval nevděčně a vytlačoval ji z bytu ještě více, než nás. A to může být ráda, že si nevzala domů potulného trifida…

P.S.

A doufejme, že dotyčný/á neví, jak to bylo s enty. Tak mu/jí to neprozraďte - ty děsivé sny za to nestojí.

Jirka a Iva, 29.5.2005