Potáborová úvaha s velkou dávkou nostalgie

„My jsme byly dost hrozné, ale tak jako tyhle holky, teda ne!“ říkala jsem s ostatníma už první rok poté, co jsme opustily Světlušky (ve skautské hierarchii mladší holky ve věku 6 – 11 let), ale co teprve, když jsem ty malé dostala na starost. A brzy jsem si začala opět stěžovat, že dnešní generace je tááák rozmazlená, zhýčkaná, nesamostatná, vybíravá… a to mluvím jen o dětech, rodiče jsou taky případ. Nicméně po čase jsem si na ně zvykla a trochu si rodiče i děti vychovala, abych si mohla všimnout, že jsou i mimořádně snaživí, nadšení, stateční, sebevědomí, akční… A co na tom je nejhorší, že se mi vlastně podobají, i když s jistou obměnou. Ilustruje to útržek rozhovoru nás dvou vedoucích: „Když ona se občas chová, jako by spolkla všechnu moudrost světa a je hrozně náladová… úplně jako já v jejím věku.“ Ačkoliv někdy si připadám hrozně stará, vždyť v době, kdy jsem vstoupila do oddílu, se půlka členek mně svěřené družinky ještě nenarodila.

A tak, i když situace na začátku nevypadala snadno: „Rodiče se mi smáli, že ten tábor nepřežiju. Tak ať si to zkusí sami!“ tábor jsme nakonec všechny zvládly a navzájem se o něco lépe poznaly. Musela jsem uznat, že zdání opravdu klame a jsem moc ráda za holky, které mi ukázaly, že jsem je podcenila a jsou ve skutečnosti mnohem schopnější, než jsem předpokládala. Na konci tábora se mi zdálo, že docela „vyrostly“ a doufám, že si toho ony samy nebo alespoň rodiče také všimli. Pak jsou tu jiné, na které jsem možná kladla zbytečně vysoká očekávání, ale říkám si, že to byl teprve první tábor a na příštím už zazáří. Konec konců, já jsem taky nebyla od začátku vynikající a už se těším na to, jak jim za několik let budou budoucí světlušky provádět podobné šílenosti jako ony mně. A ty jejich zhůvěřilosti, hloupé otázky a výroky se stávají úžasnými veselými historkami. Představte si, že jedna nejí palačinky, ovocné knedlíky, koblihy ani koláče! A další nejí zeleninu, druhá nejí vařenou zeleninu, třetí polívky, čtvrtá tepelně opracované ovoce (v koláčích, knedlících apod.), pátá cibuli… takže se živily převážně suchými rohlíky a chleby s máslem. A ty jejich otázky a důvěra, že já umím ovládat vše od puchýřů po počasí: „Mně se ale nelíbí, že prší. To opravdu musíme jít tudy? Co mám udělat s tím použitým toaleťákem? Co mám udělat s tím ohryzkem od jablka? Já se nemůžu česat, protože se hřebene bojím!“

Přes všechna příkoří, přes všechny výkřiky „Nikdy nebudu mít děti!“ nebo „Pojďme topit děti do Zábrdky (říčka protékající tábořištěm)!“, kterými na konci třítýdenního tábora oplývá každá rádkyně (vedoucí družinky), je to skvělá zkušenost a nebudu litovat času, péče, ani jiných investicí. Protože největší motivace, se kterou tohle všechno dělám je jakýsi pocit kontinuity. Kdysi někdo jiný mě učil zavazovat tkaničky, balit spacák dospod batohu, někdo jiný mi vyprávěl pohádky, když byla strašidelná bouřka a někdo jiný mě donutil umýt po sobě to nádobí a nereptat na službě a někdo připravoval pro mě hry a po nocích kreslil diplomy (se zvyšujícím se počtem dní tábora se zdokonaluje schopnost vedení tvrdě usnout, jakmile je aspoň pět volných minut) a já jsem vlastně moc ráda, že to mohu předávat dál a oplácet péči z let minulých. Jednou z myšlenek skautingu je učinit okolní svět aspoň o kousíček lepší, tak doufám, že se mi podařilo k tomu aspoň malinko přispět.

Ivča, 15.8.2012