Sochy mezi lidmi/ lidé mezi sochami

Přišly jednoho dne zrána. Nejspíše někdy v noci nepozorovaně prosákly do našeho světa, veskrze utilitárního a racionálního a přinesly s sebou příjemné znejistění…

Na ovocném trhu za nejstarším pražským divadlem se objevily sochy. Možná objevili, protože v mnoha z nich jsou zakletí lidé, jejich úděl, pocity a činy. Stojí sotva viditelně vyzvednuty o ten nepatrný kousek nad dláždění reality a připomínají, že je čas se zastavit a připomenout si něco archetypů z minulosti dávné i té vzdálenější, nemluvě o té, která „kdoví jestli někdy vůbec byla“. Jsou bezbranné a přece dojímají. Přinesly vzpomínku na severské sochy, stojící bez patosu na zemi, přímo mezi těmi, kdož se s nimi setkávají. Připomněly vzpomínku na Rodinovy Měšťany z Calé a znovu oživily řadu mýtů, které už dávno prorostly do podvědomí každého člověka. Každá z těch soch je krásná, každá jinak, ale protože se po týdny setkáváme denně cestou do práce, mám už mezi nimi své oblíbence. Kouros a Koré – pradávný sen o antice, Rektor a Kvestorka – že by na počest naší nedaleké nejstarší Alma Mater? Mateřídouška – voňavé nadechnutí v kameni, Zrození jezerní panny, Libuše se sestrami i variace na Keltské meče a pochvy. Ifigenie – jako zosobnění bezbranného věnování sebe sama (mimochodem to byl ale krásný řecký film před nějakou tou desítkou let!), nadčasové Zastavení a nepřehlédnutelný ochraňující Strážce – idea, která přežila tělo.

Stojí tu měsíc - dva a už mají svou historii. Průvodci, kteří kolem vodí své zahraniční ovečky, mají ovšem jasno, které z nich jsou „the best“ nebo také „samaja lučšaja statuja“. (Naštěstí se zajímavě liší ve svých názorech – ti průvodci.) Nevím. Když se občas dívám, jak tím lesem soch bloudí lidé a jen někdy jim vedle lovu planých senzací vyvstane v očích jiskra skutečného setkání, musím se ptát, kdo je živější a skutečnější, kdo jsou lidé a kdo sochy.

Stejně jako přišly, nastoupily po nějakém čase v ranním šeru do dodávek a nákladních automobilů a obloženy polštáři a madracemi vydaly se kamsi jinam. Možná do nějakého jiného poetičtějšího světa. Na místě samém po nich zůstalo nevyslovené prázdno.

Někdy někde na viděnou. Snad. Potřebujeme vás.

Kliknutím se náhled zvětší.
Iva, 15.6.2006