Komu patří ticho?

Kasina se nám letos nějak přemnožila. Zatímco z centra je radní pomalu ale jistě budou vytlačovat, na naší sídlištní periférii je jich v okolí několika set metrů už pět. Takže člověk vyjde z metra a slyší vykřikovat či „hudebnit“ aplióny jednoho z nich, o 10 m dále digitalizované zvukové upoutávky druhého a do toho leckdy pěknou, ale zbytečně hlasitou hudbu třetího z těchto podniků. O pár kroků později dorazí ke zvukové tsunami (pro změnu z místního multiplexu). V naději na klid doma nezapne žádné médium, ale to jej pak nutí sledovat televizní či videozvuky od sousedů seshora i zdola zároveň. Ani hejno virtuálních psů, kteří s výjimkou jedněch sousedů obývají všechny okolní byty. není v tomto směru k zahození. A v noci zvukovou nepohodu ještě příležitostně zpestří opojení (kdovíčím) jedinci vracející se z herny za domem či kasina před domem (obojí s 24 hodinovým provozem) nebo z blízkých hospod (ty jsou o něco lepší – zavírají totiž už o půlnoci). Prosinec pak přichází se svými peterdami a dělobuchy, aby tak dokreslil poezii Mikuláše, vánoc i Nového roku zvukovou kulisou válečného Sarajeva.

A tak mi napadá – při pohledu na nová pouliční světla, která se pokoušejí redukovat světelný smog a dát nám tak šanci vidět alespoň občas hvězdy a v lednu možná i kometu – nedalo by se s tím něco dělat? Není nějaká cesta, jak redukovat zvukový (ve městě už tak dost všudy přítomný) smog? Není možné to změnit? Nebo je to jen strach z vlastní prázdnoty, kterou bychom mohli uslyšet dunět po vypnutí všech non – unplugged zvuků? Třeba by nás vylekala. Ale přemýšlím v zápětí kacířsky, co kdybychom uslyšeli (stejně jako Karel Plíhal ve filmu Ďáblův rok) zpěv druhých lidí… nebo své vlastní duše.

Mám proto jedno vánoční přání: Zažít ztišení dané měkkým sněhem venku i ztišení v nás. Beze strachu potkat to kouzelné ticho, které patří nám všem.

Virtuální pes je takový pes, kterého pouze slyšíte – má nesporné výhody: Nemusíte za něj platit poplatky, chodit s ním k veterináři a venčit ho ve psím počasí. Oslintá vás a ochlupatí jen příležitostně při návštěvě, ve výtahu či na společné chodbě. Na druhé straně zase nereaguje na vaše zlobné výrazy a rozezlená přání ticha. (Což ostatně dělá reálný pes taky.)

Iva