Možná, že odcházíme

V dušičkovém čase těžko neuvažovat o konečnosti věcí i lidí. Kdysi bývalo zvykem vyvěšovat oznámení o rozloučení a scházet se při takových příležitostech. Dnes už se obřady nenosí. Není čas a peníze a v našem často děsivém světě strach obchází okolo každého z nás.

V místě, kde bydlíme, oznamují odchody zahrádky a záhonky před domem. Když kvetou a nenechají se odradit ani arogantními pitomci, kteří si je pletou s odpadkovým košem, územím nikoho a bezplatným zdrojem sazenic a řezaných kvítek, je to nejspíš proto, že se o ně někdo s láskou stará. Ale když se takový člověk odstěhuje, zestárne do bezmoci, nebo odejde už navždy, země posmutní a kvítka povadnou, i když si toho třeba jinak nikdo ani nevšimne. A tak když chodím mezi domy, čtu si vlastně noviny se spoustou významných místních oznámení. Komu se daří, kdo má chuť rozdávat, i když mu to ostatní často kazí. Jaké barvy a květy tu má někdo rád. Jestli se v domě něco změnilo. Jak moc (ne)ohleduplní lidé tu bydlí.

Možná, že odcházíme. Ale země si nás bude pamatovat. V dobrém i ve zlém…

Iva, listopad 2004