Ať žije labyrint!

Podle jedné staré báje stál kdysi dávno na ostrově Kréta Labyrint a v něm žil Mínotaurus, kříženec býka a člověka. Dokonale se tam vyznal a nikdy nebloudil. Jednak měl na to dostatečně velkou hlavu, ještě rozšířenou o rohy, jednak příslušnou zabejčilost. Mimo to nebyl žádný vůl.

Pro (tehdy ještě) prosté a jednoduché Řeky byl Labyrint neproniknutelnou záhadou. Až jistý Théseus, rodem z Athén, okouzlil dvorní programátorku Minojského dvora Ariadne natolik, že kvůli němu předčasně uvolnila betaverzi svého navigačního systému NIT v1.0. Nad omezeným prostorem Labyrintu fungoval nástroj bezvadně a Théseus, takto vybaven, labyrintem proniknul. Chudáka Mínotaura to stálo život.

Umírající Mínotaurus Řeky proklel. V báji se o tom sice nepíše, ale nelze pochybovat. Proklel je strašnou kletbou - zaklel do každého Řeka kousek sebe. Od té doby mají Řekové v genech vášeň pro labyrinty.

Vstoupí-li Řek na velkou rovinu, třeba na agoru (původně tržiště a obecněji místo setkávání a veřejného dění vůbec) nebo na letištní plochu, nepůjde rovně. Nejpozději po deseti metrech zahne doprava, pak ještě jednou doprava, pak třikrát doleva a po poslední zatáčce doprava bude pokračovat v původním směru. Aby se cizinci tolik nedivili, trpí Řekové agorafobií a na letištní plochy je jim vstup zakázán. Pokud se tam pak přeci jen dostanou v roli obslužného personálu, dokáží projet s autobusem pro pasažéry 100 metrovou vzdálenost od letadla ke vchodu do haly v několika půvabných meandrech (úhrnem něco kolem kilometru) a vozík se zavazadly se chová nejinak.

Ostatně v jedné pozapomenuté knize popisoval její autor způsob vnímání času u dávných Řeků. Události se jim prý neřadí lineárně, ale přicházejí v jakýchsi cyklických vlnách, v poryvech náhlých a nevypočitatelných jako dech větru, v podivných křivkách připomínajících horské stezky.

Princip labyrintu je zkrátka v Řecku všudypřítomný, v čase i prostoru, nejen (jak tvrdí zlí jazykové) na úřadech a v institucích. Meandry a labyrintovitě zamotané linky se staly základem řecké kultury od starověkých nádob po současné šperky. Ale nejvíce se Mínotautovo prokletí samozřejmě drží architektů. Každá větší budova je zapeklitě spletitá, každá chodba delší deseti metrů se někam klikatí, případně se mění v plácek či schodiště.

Šli jsme v jedné časové vlně bylo/bude horkou nocí v oné zemi, která zakotvila na pevnině i ostrovech mezi několika moři, obtíženi několika zavazadly a téměř spícím dítětem, zcela prozaicky hledajíce dveře s nápisem 735. Točili jsme se doleva, doprava a ještě jednou doprava, tři schody nahoru a dva dolů. A cítili se jako Théseus, kterému právě betaverze NIT 1.0 zhavarovala s hlášením GLOBAL PROTECTION FAULT. Nakonec jsme příslušné dveře našli (mezi vrstvou osmi a devítistovkových dveří).

Když jsme druhý den ráno z těch dveří vykoukli, už odpočatí a smířlivěji naladění, a párkrát tím labyrintem prošli, trochu jsme se tím řeckým prokletím nakazili. Skoro každá stavba tam totiž připomíná podivuhodný (nejen krétský) labyrint. Chodbičky se kroutí a zamotávají v úhlech i směrech zcela nepředpokládaných, nečekaných a přesto neobyčejně útulných. Vznikají tak neobvyklá zákoutíčka, atria i setkávací plácky a náměstíčka. Žádná rovina není dost rovná, aby se nemoha rozpadnout na schody a schůdečky, sokly a podstavce. Na nevypočitatelných místech je prostor obohacen tu obloukovou branou, tu několika sloupy. A všude okrasné keře, ozdobné amfory, ručně malované fresky, vyhlídky odnikud někam. Prostor ve svých kličkách skrývá dobrodružné výklenky a oblouky, sloupové alkovny a dost možná i dvířka, kterými nepozorovaně přejdete do jiného vesmíru či dimenze a ani si nevšimnete.

Bloudit takovým labyrintem je radost!

Čest Mínotaurově památce.


Kliknutím se náhled zvětší.
-1
-2
-3
-4
-5
-6
-7
-8
-9
-10
-11
-12
Iva a Jirka, 15.10.2005