O knihách a lidech

Knihy jsou tak trochu jako lidé.

Většinu jich mineme bez povšimnutí – na regále v knihkupectví stejně jako na ulici. Přestože se možná pod všedním zjevem skrývalo něco zajímavého. A některé poznáme blíž. Které – to je zpravidla náhoda.

Ty přečtené knihy – já málokterou knihu nedočtu do konce – jsou jako lidé, které jsem poznal blíž. Někdy si řeknu – Děkuji, stačilo to. Často brzo zapomenu. Výjimečné je to dlouhodobé přátelství.

Znám tvrdého bojovníka, který poněkud cynicky a drsnými slovy vypráví příběhy velmi lidské, protože k člověku patří i ty temné stránky. Znám elegantního a uhlazeného pána s mentorským vystupováním, který si občas dovede ze sebe krásně vystřelit, jinak by byl nesnesitelný. Nebo chápavého kmeta, který už viděl na světě skoro všechno a nenechal se tím otrávit. Nemohu vynechat laskavou babičku, vlídnou a usměvavou.

A řadu dalších…

Před pár dny jsem dočetl knihu, jejíž lidská podoba mě napadla skoro ihned. Je jako zralá žena, velmi elegantní a krásně oblečená. Na lidi okolo se dívá vlídně a s pochopením, protože sama už mnoho zažila. A ví, že život je někdy hodně zlý pes. Že pod elegancí se často skrývá dřina a pod klidem napětí, že život je boj i když se vlastně nic neděje. A mám pocit, že každému do toho každodenního boje drží palce.

A – samozřejmě – tančí tango.

Robert Fulghum: Drž mě pevně, miluj mě zlehka

Jirka, 24.3.2012