Z(a)tracená identita

Moje příjmení je, co se četnosti týče, taková střední třída. V pražském telefonním seznamu je nás něco přes 20 (zatímco Nováků 5 stránek). Tedy příjmení ani notoricky běžné, ale ani nijak vzácné. Přesto potkávám své jmenovce (mimo příbuzných) jen zřídka a s úplnou shodou jména i příjmení jsem až donedávna neměl příliš zkušeností.

„Hm, vás já už ale mám zaregistrovaného na palubě…“ pravil úředník u odbavovací přepážky na letišti. A tak začala anabáze se z(a)tracenou identitou na letošní dovolené.

„Jste tu dva stejného jména i příjmení. To musíme zkontrolovat, na to je předpis.“ Pokračoval onen úředník a chvíli s kolegou probíhali seznamy cestujících. Když se přesvědčil, že necestuji s žádnou jednou Anetou, nýbrž se dvěma Ivami, pustil mne dál. V duchu jsem si říkal, že přece shoda dvou jmen i příjmení mezi téměř 180 lidmi v letadle nemůže být žádná mimořádná věc a odbavovací systém by na to měl být připraven. Zjevně nebyl. Politoval jsem Josefy Nováky a pustil věc z hlavy.

V hotelu se mne recepční ptala, zda máme objednány dva pokoje. Napřed mi nezapálilo, že „případ dvojník“ pokračuje. „Ne“ povídám lámanou angličtinou, „máme jeden pokoj a jsme tři osoby“. A převzal jsem klíč, který mi dala.

Vešli jsme do pokoje a naše zklamání bylo veliké. Místnost zjevně zařízená nejvýš pro dva lidi a v rohu postavená skládací síťová postýlka pro půlroční batole (Ivče 13 už bylo!). Že by nás zaměnili za druhou rodinu se stejným jménem? Kdo to sedí na mé židličce, kdo to spí v mé postýlce? Kdo to „zneužil“ mé identity a bydlí v mém pokoji? Ptali jsme se ve frontě čekající na ubytování, marně. Šli jsme na recepci reklamovat. Po delších tahanicích nám nejdřív vyměnili dětskou postýlkou za něco ve stylu spartakiádního lehátka, při jehož zainstalování ale nešlo pokojem projít. Po dalším jednání (a o den později) i celý pokoj za větší, už zcela vyhovující. (Pravda pro člověka systematického to musel být zlý sen – pokoj ve tvaru nepravidelného dvanáctiúhelníku a pravých úhlů pořídku…)

Později jsme o čemsi mluvili s delegátkou cestovky a ta si posteskla: „Vy jste byli v tom hotelu dva stejného jména a trvalo nám to hodinu, než jsme se vedením hotelu domluvili.“

Od té doby mám soucit s Josefy Nováky. Takové rozmělnění identity, to musí být hrozný pocit, něco jako rozštěp osobnosti. A ty praktické následky!

P.S.

Jmenovče – nechcete se přihlásit se svou verzí? Norida Beach Club, konec srpna 2008

Související článek: Ostrov KOS potřetí (a nejspíš naposledy) - 2008
Jirka, 15.9.2008