Dobrou chuť aneb Gastronomický koncert

Zlákáni nabídkou vyrazili jsme onehdy do degustační restaurace. Ne že bychom nevěděli „roupama co dělat“. Šlo spíše o zážitkový dodatečně narozeninový dárek a zejména o nabídkovou akci, která měla umožnit návštěvu takovýchto zařízení i těm z nás, co si obvykle nosí do práce k obědu „chleba mezi chleby“. Stálo to méně, než dva lístky do multikina.

Objednali jsme tedy termín a jídlo, nahodili ke svátečnímu jídlu sváteční oblečení a vyrazili. Restaurace byla natolik degustační, že dokonce to slovo měla i v názvu, a zážitková situace to tedy byla vskutku od začátku do konce. Prostředí bylo střídmé, žádná divoká výzdoba či dekorace neodváděly od zážitku jídla jako obřadu a rituálu.

Už ve dveřích nás uvítal jeden z obsluhujících a odnesl nám kabáty a klobouky do šatny, pak jsme byli uvedeni ke stolu. Jednoduché, ale působivé prostírání z bílého porcelánu zpestřovaly kamenné podložky pod příbory. Na úvod se nám dostalo výběru z pitných vod a informací o provozu, zaměření a historii restaurace. Situaci zpestřovalo, že jedna stěna místnosti byla nahrazena sklem, které dovolovalo přihlížet přípravě právě servírovaných jídel.

Poté jsme obdrželi předkrm v podobě tatarského bifteku mezi dvěma chlebovými oplatkami. Nejsem fanda, ale tento předkrm se na jazyku opravdu rozplýval.

Nechali jsme si poradit od paní someliérky doplňkové víno k hlavnímu jídlu (tzv. párování vín) a oba obdrželi červené – leč každý jiné a navíc v předpisově odstíněném tvaru sklenice. Dodat lze nejen to, že ladilo k dalšímu jídlu a navíc ty odlišné chuti i dobře vystihovaly naše osobní preference. Lehký mezichod tvořilo několik druhů pečiva s bylinkovým máslem, a protože v jednoduchosti je dokonalost, byl tento chod servírován na kamenné podložce s ozdobou drcených solných krystalů.

Příprava svíčkové zabrala ještě chvilku, mezičas byl proto vyplněn studiem nabídnutých sezónních jídelních lístků – varianta domácí jídla cca z konce 19. století a univerzálnější mezinárodní kuchyně. Dodávám, že česká verze byla mnohem zajímavější. Navíc jsme se dozvěděli něco i o historii obou zvolených vín, barikování, částečném zrání v dubových sudech a problematice bednářství (tedy výroby sudů) v Čechách, na Moravě a ve Francii.

Hlavní chod opět netvořil ohromný, zato chuťově velejemně nakombinovaný a vyvážený opus. Pravděpodobně poprvé a naposled v životě jsem jedla svíčkovou z pravé svíčkové – maso velejemné, omáčka dokonalá, brusinkový rosol a krupicové noky nepopsatelné a doplňkovou omáčku z lišek (hub, ne šelmiček) už je možno popisovat jen v podobě poetických metafor. Také naložený uzený jazyk s čímsi na způsob trnkového přelivu neměl chybu a lahodu jakou může představovat cizrnová kaše s doslova zpívající cibulkou připomínal harmonický hudební zážitek.

Každé jídlo pak bylo doprovázeno i dalšími informacemi o zpracování, surovinách způsobu úpravy atp. Moučník tvořila pozoruhodná směs sýra s ananasovou zálivkou a kousky tropického ovoce.

Neuvěřitelné bylo i doslova atmosférické hygienické zázemí provozovny – aromasvíce a vůně čerstvě nakrájených plátků červeného grepu neměla chybu. Paradoxně „nejslabším“ bodem programu tak byla káva. Dobrá voňavá i chutná, ale proti tomu všemu předchozímu jaksi obyčejná.

Poseděli jsme skoro přes dvě hodiny, užívali si a kochali se. Odešli jsme nepřejedeni, ale okouzleni s pocitem lehkosti a mírného vznášení. Bylo to sváteční a byl to zážitek.

Aby nebylo mýlky, jíme rádi a nemáme nic proti chlebu mezi chleby, konzervě na vandru či ešusovému „eintopfu“ o prázdninách. Ale dobrou muziku si taky můžeme poslechnout v autě, z MP3 a nebo ve svátečním a s trochou obřadnosti naslouchat na koncertě. A tohle prostě byl zážitek, který potěší a utkví v paměti, tak se o něj chceme podělit…