Doteky Severu

Světlo a tma. Jednoho povichrného a soumračného odpoledně jsme vyrazili do města hledat vzpomínku na doteky Severu. Vzpomínku na šťastně nezávazný čas poutnických očí před řadou měsíců.

A něco z toho „našeho“ severu jsme i našli. Sever jako knihu a výstavu a pocit a stav mysli. Pro oko bylo uchystáno nejvíce – ze zšeřelých rámů starých klenutých sálů křížové chodby Karolina vyhlíželo to zvláštně na dosah zavěšené nebe Norska probodené lofotskými skalami a otevřené bílé pláně laponské (pardon, sámijské) Finmarky. Na stěnách kralovaly fotografie zářivých kamenných barev Islandu. Tak trochu mystické zachycení pomíjivosti v kameni – snad pro ten dramatický kontrast s půlroční tmou? Různě v prostoru i na podlaze ulpěla půl žitá filozofie, půl básně k zamyšlení. A neznámě známé tváře lidí, možná ze všeho nejvíc obraz o duši Severu.

Bylo možno posedět v překvapivě stroze pohodlném designu severských křesel. Promítané snímky tepaly rytmem života a všechno to provázela zvláštně atmosférická lkavá hudba joiků. Některá místa jsme poznávali ze svých cest a chvílemi tak pobývali tady i tam současně.

A pro dokreslení toho, čím vším se lze dotýkat, voněly čerstvým sněhem bílé tulipány a několik fialových kosatců.

Jestli je pravda, že v některé dny může člověk potkat něco jako svou vizi, pak se to toho odpoledne podařilo.

A vize severu byla hořkosladká a slaná a voněla volností ptačích křídel.

Nepřehlédněte tu svoji vizi, až třeba potichu půjde kolem…

 Nahoru     Zavřít okno